Platejs

Vojtěch přišel z Čech. Všechny knihy (a také biskupská berla) zůstaly v Praze. Protože byl se svou scholastikou v koncích, chtěl pryč od teorie, věnovat se praxi, tedy u nás, na území, kde ústí Visla, obracet pohany a šířit jedinou pravdu. (Dnes se tomu říká: pracovat na bázi.)

Polský kníže Boleslav si ho smluvně najal jako agitátora. Vojtěch přišel s českým doprovodem pod polskou ochranou. Vlastně chtěl indoktrinovat Prusy, neboť polský kníže by byl rád rozšířil své mocenské teritorium na východní břeh Visly. Poněvadž však Prusové měli zlou pověst, radila mu česká družina, aby se pocvičil nejprve u nás, spíše pošetilých, ale dobromyslných Pomořanů. (Získávat zkušenosti, vzbudit důvěru, být dobročinný, porozumět cizí ekonomice, navrhoval prelát Ludewig.)

Utábořili se poblíž naší osady. Zásoby si přivezli na volských povozech. Avšak hned na začátku misijního působení jim umřel polský kuchař. Po prvních rozhovorech — vyměňovali jsme si, co jsme měli — se nabídla naše kuchařka (a tudíž kněžka) Mestwina, že bude pro biskupa a jeho doprovod vařit. Naše nabídka se skládala z řepy, glumzy, skopového, kaše, hub, medu a ryb.

Ne teprve tlustá Gréta a Amanda Woykeová měly ve zvyku založit nahé, světlým chmýřím porostlé paže pod prsy a přísně až dobrotivě přehlížet stůl: V tomto postoji sledovala i moje Mestwina biskupa Vojtěcha, když mu naložila na talíř. Hlavu přitom lehce nakláněla na stranu a měla číhavý výraz. Vojtěch však nechválil chutný pokrm, nýbrž jedl jakoby poznamenán odporem. Bez chuti se nimral v jídle, kousal dlouhými zuby, jako by každé sousto bylo současně pokušením i předběžným pekelným trestem. Ne že by to či ono kritizoval nebo — posazen před pomořanské kuchařské umění — postrádal svou českou kuchyni; jeho hnus byl obecný. (Nedovedeš si, Ilsebillo, představit, jak odporně zakyslý jsem byl ke konci desátého století po Kristu; v podstatě jsem totiž byl oním Vojtěchem z Prahy, jenž žvýkal svou kaši, jako by mu chyběly chuťové buňky.)

A přece se Mestwina do vyzáblého misionáře úplně zbláznila. I ona chtěla obracet na víru. Když tak stála se založenýma rukama a viděla ho žvýkat, stoupla jí horkost do tváře, která zrudla až po pěšinku ve vlasech. Doufala totiž, že Vojtěch vytuší z jejího pohanského pokrmu když ne katolicismus, tedy její lásku, protože jej milovala: horoucně i studeně.

Pro Vojtěcha pekla chlebové placky se špekem. Pro Vojtěcha míchala do jahelné kaše med. Pro něho byl ovčí sýr s uzenými tresčími játry. Pro Vojtěcha a proti němu vařila s kořínky a smrži celou vykostěnou kančí hlavu, na níž předtím opálila štětiny. Pak ji vložila do mísy, v níž ji až po vrch zalila vývarem. V lednovém mrazu ztuhl vývar rychle na huspeninu. (Biskupovi žoldáci divokého kance skolili oštěpem v kopcovitých lesích, jež se rozprostíraly bez konce do vnitrozemí.)

A v poledne, když chtěl biskup zasednout k prostému jídlu s vyslanci polského knížete — Boleslav naléhal na obrácení Prusů —, Mestwina pro biskupa a proti němu vyklopila kančí hlavu z mísy na stůl tak, že v huspenině opět ležela se vší názorností. A notně vyhládlí vyslanci ji vysvobodili z třaslavého sulcu. Protože však Mestwina ve svém číhavém postoji (se založenýma rukama) muže sledovala, musel Vojtěch všeobecné lačnosti dodat zbožný smysl: „Co když se nyní do sulcu převtělil sám Satanáš?“

A tak v pěti zvítězili nad Satanem, přičemž biskup, to stojící Mestwině neuniklo, měl co dělat, aby dával okatě najevo svůj obvyklý odpor, a prelát Ludewig vtipkoval o tom, jak je Satanáš chutný; Vojtěch se však nesmál.

Tehdy pobýval ten horlivec u nás již několik týdnů. Ale Pomořané zůstali pohany, i když jsem ve své ovčácké éře vyřezával z lipového dřeva malé figurky Panny Marie, které ovšem pod záhyby roucha byly tříprsé. (Můžeš mi, Ilsebillo, věřit, že i jako misionář na jedné a ovčák na druhé straně jsem zůstával umělcem.)

A jednou, když Mestwina, jež bydlela s námi v Hatích na rybářském ostrově uprostřed Motlavy, vařila pro biskupa rybí polévku z pěti tresčích hlav s vyvalenýma očima a když hlavy, které se už téměř rozpadaly, vytáhla z vývaru, roztrhl se jí náhrdelník s navlečenými kousky surového jantaru. V okamžiku, když se kuchařka nakláněla nad kouřícím kotlem, ztratila nasmolená šňůrka soudržnost. Povolila na kulaté šíji: bez vnějšího zásahu, sama od sebe. I když se Mestwina pokusila uvolněný náhrdelník rychlým hmatem zachytit, přece jen devět nebo sedm kousků jantaru, provrtaných horkým drátem (moje dílo), sklouzlo ze šňůrky do kotle, kde se v bublajícím vývaru rozpustily a křesťanskou postní rybí polévku asi ochutily onou pohanskou silou, jež v jantaru od nepaměti dříme a jejíž následný účinek cudného Vojtěcha — jen co polévku pozřel — tak zcela proměnil, ba obrátil, že se (již se stmívalo) celou noc, další den a ještě jednu noc jako divý sápal na mou Mestwinu. Stále znovu a zas jí asketa svým — nyní již ani trochu kajícným — nástrojem pronikal do těla. Vyčerpával se v ní zcela po způsobu Pomořanských, avšak s větší horlivostí ve víře a s dialektickou rozporností. Přitom mumlal svou církevní latinou, jako by chtěl Ducha svatého šířit podle nové metody; my z Hatí jsme přece stále ještě nebyli pokřtěni.

Z toho vznikla závislost. Biskup se nyní dožadoval Mestwininy rybí polévky ochucené jantarem každý týden. Žádné přání by se mu nedalo splnit snáze. Ryby nám nepochyběly nikdy, ani v zimě. Ryby byly vedle ovesné, ječné a zblochanové kaše, kořenových plodů a ovčího masa hlavní potravou Pomořanů. Proto jsme, vedle pradávné bohyně země Auy, v poslední době uctívali zvláštní rybu. A Mestwina — coby kuchařka též kněžka — obětovala bohu Rybovi, který měl ploché tělo, placatou hlavu, křivou hubu, a proto se podobal mluvícímu platejsovi.

Mezi pomořanským pobřežním lidem sice vypukly spory, když rybáři proti vůli žen prosadili uctívání boha s platejsí hlavou, ale Mestwina svařila nový kult s tradičními rituály do jedné polévky. Znala legendy, podle nichž platejsí bůh a tříprsá Aua vždy na jaře sdílejí společné lože, vystlané rovným dílem z listí a rákosí. Ti dva se, vykládala Mestwina, sice často hádají, ale Aua se nebude zlobit, když se jejímu rybímu souložníku bude prokazovat také trochu úcty. Koneckonců je svým způsobem užitečný, stará se, aby byly plné sítě a klidné moře. Při povodni právě on konejší Vistulu. To on dodal jantaru jisté síly.

Proto děti z Hatí každého jara nosívaly na dlouhých větvích, které nařezaly na vrbách z břehů Raduny, nabodnuté jeseteří a tresčí hlavy, hlavu stříbřitého viselského lososa i prastarou hlavu sumce, avšak před všemi rybami nosily křivohubé, šilhavé platejsí hlavy podél břehů nehrazených říčních ústí až k moři. Ryby — štika a candát, okoun, pomuchl (jak jsme nazývali tresku) — měly ještě jednou spatřit říční toky, Baltské moře. Mladý bůh Ryb měl být ve své platejsí podobě uctěn a usmířen. (Již tenkrát kolovala legenda, že platejs — stačí ho jen zavolat — plní přání, udílí rady, je nakloněn obzvláště rybáři a nadto velechytrý.)

„Platejsku, bože platejsku!“ volaly děti z Hatí. Byly ověšeny starými sítěmi a zteřelými proutěnými vršemi. Ani když z nás, po Mestwinině smrti, udělali křesťany, nepřestali jsme být dobrými pohany. O Velikonocích — proč ne o Velikonocích? —, poté co jsme se na břehu Raduny vymrskali vrbovými pruty, jsme ve zbožném procesí ukazovali rybám řeky a moře. Napřed šel kněz s křížem a šest chlapců se zvonky. Materiál na vykuřování poskytl strouhaný jantar v houpajících se miskách. Zpívaly se pomořanské modlitby prosící o dobrý lov. Byly však vidět i pevné prasečí měchýře, které si dívky uvazovaly vpředu; počtem tří mohly odkazovat na Auu. Katolická byla jen litanie. Protože mrtvé oči ryb se leskly nepokřtěně. Strnulé pohledy upřené k nebi. Tlama otevřená k lovu. Roztažené prsní ploutve.

Později k večeru byly vrbové pruty s nabodnutými hlavami zapíchány jako plot do hráze z kulatiny, která vedla k rybářskému ostrovu. Děti z Hatí s výskáním utíkaly pryč. Vzápětí se přiřítili strmým letem racci. Sledovali s křikem procesí až po hráz, ale zachovávali odstup. Teď zaútočili a vrhli se nejprve na oči. Prali se, dokud nebyly vrbové pruty prázdné.

A jednou na jaře — vzpomínám si — byl na břeh vyvržen delfín skákavý, který se počítá k malým kytovcům. Také jeho hlavu, uchycenou v koženém držáku, nesli střídavě dva kluci na dlouhém kůlu uprostřed procesí, hned za obrazem svaté Barbory.

A později, mnohem později, když bylo založeno Staré Město podle práva kulmského a Hlavní Město podle lübeckého a já jsem se jako mečíř konečně stal členem cechu, lepily děti z Hatí — mezi nimi má dcera s Dorotou — klihem rybí hlavy z pomalovaného papíru a do hlav na tyčkách dávaly světla. Večer to vypadalo hezky, i když jsem z toho býval trochu smutný: ano, Ilsebillo, protože už nebyla žádná Mestwina.

Günter Grass, foto: Wikipedia Commons

A kvůli těmto rybím hlavám, jež povykující děti z Hatí nosily po hrázi z kulatiny a kolem tábora křesťanských českých pánů, se biskup Vojtěch, který měl později patřit k mučedníkům, rozkatil a sprostě nadával v latinském jazyce. Proti tomuto ďábelskému strašení se bránil svěcenou vodou. Nevinné tresčí hlavy se na něj pekelnicky šklebily. Zejména švidravý platejs měl, jak to viděl biskup, Satanášův ironický, vše rozkládající pohled. Biskup proti němu pozvedl kříž. Pokynem prstu přikázal svým žoldnéřům, aby rybí hlavy znovu zutínali. To se vzápětí stalo a rozlítilo Mestwinu, neboť jako kněžce jí bylo z vrbových prutů sťato víc, než asketa mohl tušit. Co věděl biskup o Aue a onom ještě mladém, mužském božském principu jménem Ryb?

Mestwina to věděla. Stála tam dotčená, a jak byla malé a baculaté postavy, trochu povyrostla. Neřekla však nic. Po pomořanském způsobu si to uložila. Později upíjela maličkými doušky zkvašené kobylí mléko. Nálada se jí vrátila až k večeru. A když ji chtěl asketa jako obvykle navštívit na lůžku z listí, měl již její hněv přesný zhmotnělý cíl.

Její chatrč, spletená z vrbového proutí, měla stěny zvenku oplácané hlínou. Útulný příbytek. Vojtěch přišel nejen se zbožným pozdravem, nýbrž nesl si s sebou i svůj dialektický rozpor. Avšak přestože tělesná žádost zvíci silné větve napínala biskupovi kutnu jako stan, Mestwina jej tentokrát neukojila kratochvilně, nýbrž na věčné časy. Nestihl si ani ulevit. Mestwinina pevná ruka ho několikrát praštila železnou naběračkou do české hlavy a mstila ve svém hněvu tresku i jesetera, candáta, štiku, stříbřitého lososa, červenavého okouna a stále znovu platejsího boha pomořanského pobřežního rybářství.

Vojtěch jen krátce vzdychl. Jeho opovědník se však nesklonil, stál statečně sám za sebe a nechtěl svěsit hlavu, i když biskup již byl mrtvý a mučedník.

Poté co Mestwina Vojtěcha Pražského, později svatořečeného, utloukla, zahrabal jsem železnou naběračku, poněvadž jsme se museli obávat, že by ji mohli najít a povýšit na křesťanskou relikvii. Mrtvolu jsme hodili do řeky. Nás všechny z Hatí (a s námi Mestwinu) nahnali o málo později polští žoldnéři na mělké místo v Raduně, kde nás Vojtěchův nástupce prelát Ludewig násilím pokřtil. Tento Ludewig ostatně tíhl k umění a byl mi nakloněn. Líbily se mu moje vyřezávané madonky. Panně Marii dokonce prominul třetí prs (pod záhyby roucha). Také to, že jsem Matce Boží s medově žlutýma jantarovýma očima, jež jsem zapustil do lipového dřeva, propůjčil panovačný pohled, chápal zcela ve smyslu vítězného katolicismu. Je možné, že jsem po Mestwinině odsouzení vyvázl bez trestu pro své užitečné nadání: jako umělec je člověk vítaný každému náboženství. Víš přece, Ilsebillo, že mi na druhé straně schází nadání k mučednictví.

Psal se duben roku 997, když byl Vojtěch opilou Mestwinou zabit, my Pomořané pokřtěni a naběračka ukryta v zemi. Zahrabal jsem ji poblíž pozdějšího sídliště Sankt Albrecht. A přesně tam ji na podzim roku 1889 dr. Ernst Paulig, penzionovaný rektor Gymnázia svatého Jana, vykopal jako ojedinělý nález a daroval historické sbírce města Gdaňska. „Pomořanské domácí náčiní“ stálo psáno na lepenkovém štítku. Přitom byla naběračka českého původu. Vojtěch ji vlastně vzal s sebou na obracení pohanů. Mestwina ji používala, jen když si chtěla nabrat zkvašeného kobylího mléka pro svou potřebu; při vaření sahala po dřevěných lžicích.

Ještě bude řeč o tom, co se událo později, když Mestwina byla po násilném křtu odsouzena a polským katem sťata: kdo ji zradil, jaká znamení a zázraky se staly, když na ni dopadl meč, a jaké nesmysly se nám tradují ve školních učebnicích historie.

„Teprve s Mestwinou,“ konstatoval obviněný platejs před feministickým tribunálem, „skončila Auina vláda. Potom byla důležitá již jen věc mužů.“ Ale dámy neposlouchaly. Měly co dělat samy se sebou. Případ Mestwina se projednával jen jakoby mimochodem. Na pořadu dne byly spory. Hrozilo, že feministická věc zanikne v rezolucích.

Překlad Jiří Stromšík

Vydává nakladatelství Atlantis.

© Steidl Verlag, Göttingen 1993

(Erstausgabe: August 1977)

Translation © Jiří Stromšík, 2015

© Atlantis^®, 2015