Proč státy selhávají

Autoři na příkladech konkrétních států v různých historických obdobích a s rozdílnou geografickou polohou ukazují, že žádný z těchto faktorů není tak závažný, aby nezvratně předurčil vývoj té které země. Za ekonomickým úspěchem či neúspěchem nestojí příroda či národní mentalita, ale politické a ekonomické instituce vytvořené lidmi. Stačí srovnat Severní a Jižní Koreu — státy obydlené lidmi téhož jazyka, s podobnými geografickými podmínkami, ale s tak odlišnou politickou a ekonomickou situací. Acemoglu a Robinson po patnácti letech studií, které se týkaly římské říše, mayských městských států, středověkých Benátek či Sovětského svazu, Latinské Ameriky nebo Afriky, přicházejí s novou politicko-ekonomickou teorií, která umožňuje relevantně posuzovat takové otázky, jako zda Čína poroste i nadále takovým tempem, aby překonala Západ, jestli pomíjí doba, kdy byly na vrcholu Spojené státy, či jak nejlépe pomoci miliardám lidí vymanit se z chudoby. (z anotace)

Tak blízko u sebe, a přesto takový rozdíl:

Ekonomie oblasti Rio Grande

Město Nogales je rozdělené plotem. Podíváte-li se od plotu na sever, uvidíte Nogales v arizonském okrese Santa Cruz. Příjem průměrné domácnosti se pohybuje kolem 30 000 dolarů ročně. Většina teenagerů chodí do školy a většina dospělých má středoškolské vzdělání. Navzdory všem tvrzením o nedostatcích americké zdravotní péče je obyvatelstvo poměrně zdravé a podle světových měřítek má naději dožít se vysokého věku. Mnoho obyvatel města je starších šedesáti pěti let a spadají do programu Medicare. To je jen jedna z mnoha vládou poskytovaných služeb a většina lidí ji považuje za stejnou samozřejmost jako elektřinu, telefon, kanalizaci, zdravotnictví a silniční síť, která je spojuje s ostatními městy v okrese i zbytkem Spojených států; a mezi tyto samozřejmosti patří v neposlední řadě také zákon a pořádek. Obyvatelé arizonského Nogales se mohou věnovat svým každodenním činnostem beze strachu o život nebo bezpečí a nemusí se neustále bát krádeží, vyvlastnění a dalších věcí, které by mohly ohrozit jejich investice do podnikání nebo domova. A co je neméně důležité: tito lidé považují za samozřejmost, že vláda je při vší své nedostatečné výkonnosti a občasné korupci jejich zmocněncem. Mohou hlasováním vyměnit svého starostu, kongresmany a senátory a v prezidentských volbách mohou svým hlasem rozhodnout o tom, kdo povede jejich zemi. Demokracie je pro ně druhou přirozeností.

Život jen pár metrů na jih od plotu vypadá jinak. Obyvatelé sonorského Nogales sice žijí v poměrně prosperující části Mexika, ale příjem průměrné domácnosti dělá jen třetinu příjmu jejich sousedů v arizonském Nogales. Většina dospělých v sonorském Nogales nemá středoškolské vzdělání a mnoho teenagerů do školy nechodí. Matky trápí vysoká míra kojenecké úmrtnosti. Vzhledem ke špatnému stavu zdravotnictví není žádným překvapením, že obyvatelé sonorského Nogales umírají dříve než jejich sousedé na severu. Nedobrá je i občanská vybavenost.

Silnice jižně od plotu jsou v bídném stavu. A zákon a pořádek jsou na tom také špatně. Kriminalita je vysoká a pustit se do podnikání je riskantní. Nejenže riskujete vyloupení, ale získat všechna povolení a podmazat všechny, kdo nastavují dlaň, není nic snadného. Obyvatelé sonorského Nogales narážejí dennodenně na zkorumpovanost a neschopnost politiků.

S demokracií se na rozdíl od svých severních sousedů setkali teprve velmi nedávno. Až do politických reforem roku 2000 ovládala Nogales v Sonoře stejně jako celé Mexiko korupčnická Institucionální revoluční strana (Partido Revolucionario Institucional, PRI).

Jak se od sebe mohou dvě poloviny v podstatě téhož města tak výrazně lišit? Není tu žádný rozdíl v geografické poloze, klimatu ani šíření chorob v dané oblasti, protože mikrobi mohou cestovat mezi USA a Mexikem zcela bez překážek. Jistě, zdravotní stav je na každé straně jiný, ale to nemá nic společného s prostředím, které by přálo chorobám; důvodem je to, že lidé na jihu žijí v horších hygienických podmínkách a chybí jim slušná zdravotní péče.

Ale co když v každé části žijí úplně jiní lidé? Možná žijí v arizonském Nogales vnuci přistěhovalců z Evropy, zatímco na jihu žijí potomci Aztéků? Ne, tak to není. Lidé na obou stranách hranice mají dosti podobnou minulost. Když v roce 1821 získalo Mexiko nezávislost na Španělsku, oblast kolem „Los dos Nogales“ byla součástí mexického státu Vieja California a tak to zůstalo i po mexicko-americké válce v letech 1846 až 1848. Americká hranice se do této oblasti dostala až na základě Gadsdenské smlouvy z roku 1853. „Hezké malé údolí Los Nogales“ objevil až poručík N. Mitchel při jejím mapování. Na obou stranách hranice tu vyrostla dvě města. Obyvatelé arizonského Nogales i Nogales v Sonoře mají stejné předky, mají rádi stejná jídla a stejnou hudbu — a dalo by se dokonce říci, že mají stejnou „kulturu“.

Pro rozdíly mezi oběma polovinami Nogales samozřejmě existuje velmi prosté a zřejmé vysvětlení, a vy už asi dlouho víte jaké: právě ta hranice, která obě poloviny vymezuje. Arizonské Nogales je v USA. Jeho obyvatelé mají k dispozici ekonomické instituce Spojených států, které jim umožňují zvolit si svobodně zaměstnání, získat školní vzdělání a kvalifikaci a zaměstnavatele povzbuzují, aby investovali do těch nejlepších technologií, což přináší vyšší platy. Mají k dispozici také politické instituce, které jim umožňují účastnit se demokratického procesu, volit své zastupitele a vyměňovat je, když se chovají špatně. Politici proto zajišťují základní služby (od zdravotnictví přes silnice po zákon a pořádek), které občané požadují. Obyvatelé sonorského Nogales takové štěstí nemají. Žijí v jiném světě utvářeném odlišnými institucemi. Tyto odlišné instituce vytvářejí zcela jiné pobídky pro obyvatele obou měst i pro podnikatele a podniky, které by tam chtěly investovat. A tyto pobídky vytvářené rozdílnými institucemi v obou částech Nogales a v zemích, kde leží, jsou hlavním důvodem, proč je hospodářská prosperita na každé straně hranice úplně jiná.

Proč instituce v USA o tolik výrazněji napomáhají ekonomickému úspěchu než instituce v Mexiku, nebo vlastně v celé Latinské Americe? Odpověď na tuto otázku spočívá ve způsobu, jakým se různé společnosti formovaly v začátcích koloniální éry. Tehdy nastal proces institucionální divergence, neboli odlišného vývoje institucí, a důsledky této odlišnosti přetrvávají dodnes. Abychom tuto rozdílnost pochopili, musíme začít u samého zakládání kolonií v Severní a Latinské Americe.

Založení Buenos Aires

Počátkem roku 1516 vplul španělský mořeplavec Juan Díaz de Solís do širokého ústí řeky na východním pobřeží Jižní Ameriky. Přebrodil se na břeh a zemi prohlásil za španělské území; a protože místní lidé měli stříbro, řece dal jméno Rio de la Plata, „Řeka Stříbra“. Domorodci na obou stranách ústí — indiáni kmene Charrúas v dnešní Uruguayi a Querandí na argentinské pampě — se na příchozí dívali nepřátelsky. Tito místní lidé byli lovci a sběrači a žili v malých skupinách bez silných, centralizovaných politických orgánů. Právě jedna taková tlupa z kmene Charrúas utloukla de Solíse k smrti, když prozkoumával nové oblasti, které se snažil zabrat pro Španělsko.

V roce 1534 stále ještě optimističtí Španělé vyslali ze Španělska první výpravu osadníků pod vedením Pedra de Mendozy. Ti v roce 1536 založili osadu na místě, kde dnes stojí město Buenos Aires. Pro Evropany to mělo být ideální místo. Buenos Aires, doslova „dobré ovzduší“, mělo vlídné, mírné podnebí. Ale první pobyt Španělů na tomto místě byl krátký. Nebyli tam kvůli dobrému ovzduší, ale aby odčerpávali zdroje a nutili místní obyvatelstvo pracovat. K něčemu takovému indiáni z kmene Charrúas ani Querandí neprojevili ani tu nejmenší ochotu. Odmítli obstarávat Španělům jídlo, a když je Španělé chytili, odmítali pracovat. Na novou osadu útočili luky a šípy. Španěly trápil stále větší hlad, protože nepočítali s tím, že si jídlo budou muset obstarávat sami. Buenos Aires nebylo to, o čem snili. Nedokázali přinutit místní lidi k práci. V celé oblasti nebylo žádné zlato ani stříbro, které by se dalo těžit; veškeré stříbro, které našel de Solís, pocházelo ve skutečnosti z říše Inků, z And daleko na západě.

Španělé se snažili přežít: začali podnikat výpravy, aby našli nové místo, které by nabídlo větší bohatství a poslušnější obyvatelstvo. V roce 1537 pronikla jedna z těchto výprav, vedená Juanem de Ayolasem, při hledání cesty k Inkům až k řece Paraná. Španělé cestou narazili na indiánský kmen Guaraní, usedlé zemědělce, kteří se zabývali především pěstováním kukuřice a manioku. De Ayolas si okamžitě uvědomil, že Guaraní jsou něco úplně jiného než Charrúas a Querandí. Po krátkém střetu Španělé zlomili jejich odpor a založili město Noestra Señora de Santa María de la Asunción, které je dodnes hlavním městem Paraguaye. Dobyvatelé se ženili s guaraníjskými princeznami a záhy vytvořili novou aristokracii. Upravili stávající systém nucené práce a tributů a sami se ujali vedení. To už byla kolonie podle jejich představ. Během čtyř let všichni Španělé opustili Buenos Aires a přestěhovali se do nového města.

A Buenos Aires, pozdější „Paříž Jižní Ameriky“, město s širokými bulváry evropského stylu, jež vyrostlo z velkého zemědělského bohatství pamp, zůstalo prázdné až do roku 1580. To, jak Španělé opustili Buenos Aires a podmanili si kmen Guaraní, ukazuje, jakou logikou se evropští kolonisté řídili. První španělští, a jak uvidíme, ani britští kolonisté neměli zájem sami obdělávat půdu; chtěli, aby to za ně dělali jiní, a chtěli loupit zlato a stříbro.

Od Cajamarky…

Výpravy de Solíse, de Mendozy a de Ayolase šly v patách známějších výprav z dob krátce poté, co Kryštof Kolumbus 12. října 1492 spatřil jeden z Bahamských ostrovů. Skutečná španělská expanze a kolonizace Ameriky začala invazí Hernána Cortése do Mexika v roce 1519, výpravou Francisca Pizarra do Peru o dvanáct let později a výpravou Pedra de Mendozy k Riu de la Plata jen tři roky nato. V průběhu následujícího století Španělé dobyli a kolonizovali většinu Jižní Ameriky, krom východní části, Brazílie, kterou získali Portugalci.

Kolonizační strategie Španělů byla vysoce efektivní. Vycházela ze zjištění, že nejlepším způsobem, jak potlačit opozici, je zajmout domorodé vůdce; jako první ji použil a zdokonalil Cortés v Mexiku. Tato strategie Španělům umožnila získat nashromážděné poklady vůdců a donutit domorodé obyvatelstvo, aby se před nimi sklonilo a obstarávalo jim potraviny. Následoval další krok: Španělé sami sebe ustanovili novou elitou původní společnosti a převzali stávající metody zdaňování a poplatků a především nucených prací.

Když Cortés a jeho muži dorazili 8. listopadu 1519 do velkého hlavního města Aztécké říše Tenochtitlánu, přivítal je aztécký panovník Montezuma II.; ten se navzdory radám většiny svých rádců rozhodl pro přivítání přátelské. To, co následovalo, popisuje nejlépe zpráva sepsaná po roce 1545 františkánským mnichem Bernardinem de Sahagúnem v jeho proslulém Florentském kodexu:

[Španělé] se náhle pevně chopili Montezumy… pak zazněl výstřel z každé pušky… Všechny zachvátil strach. Bylo to, jako kdyby všichni spolkli svá srdce. Ještě než se setmělo, všude byla hrůza, všude údiv, všude úzkost, všichni byli ohromeni.

A když se rozbřesklo, Španělé přednesli své požadavky: bílé kukuřičné placky, pečené krůty, vejce, čerstvou vodu, dřevo, topivo, dřevěné uhlí… Montezuma nařídil všechno přinést.

A když byli Španělé uspokojeni, začali se Montezumy vyptávat na celý městský poklad… velmi horlivě požadovali zlato. Načež Montezuma šel a Španěly vedl. Obklopovali ho, každý se ho držel, každý ho chytal.

A když došli ke skladišti, na místo zvané Teocalco, brali si všechny ty nádherné věci; čelenku z peří kvesala, nástroje, štíty, zlaté talíře… zlaté půlměsíčky do nosu, zlaté kroužky na nohy, zlaté kroužky na ruce, zlaté čelenky.

Načež bylo zlato odděleno… náhle zažehli, zapálili… všechny ty drahocenné věci. Všechno shořelo. Ze zlata Španělé udělali pruty… A Španělé chodili všude… Brali všechno, všechno, co viděli a co považovali za dobré.

Načež šli do Montezumova vlastního skladiště… na místě zvaném Totocalco… brali [Montezumův] vlastní majetek… všechny drahocenné věci; náhrdelníky s přívěsky, náramky s chomáči kvesalího peří, zlaté náramky, řetízky, zlaté pásky s lasturami… a tyrkysový diadém, znak panovníka. Vzali všechno.

Dobývání říše Aztéků vojenskou silou bylo dokončeno v roce 1521. Cortés jako guvernér provincie Nové Španělsko pak začal rozdělovat to nejcennější, domorodé obyvatelstvo, prostřednictvím instituce zvané encomienda. Encomienda se poprvé objevila ve Španělsku v 15. století v rámci opětovného dobytí jihu země, který od osmého století drželi Maurové. V Novém světě dostala mnohem horší podobu. Španělovi, kterému se říkalo encomendero, byla přidělena část domorodého obyvatelstva. Tito lidé mu museli odvádět tribut v podobě zemědělských plodin nebo zlata a dalších surovin, ale také nucené práce. Encomendero pak měl povinnost přivést je ke křesťanství.

Jedna z prvních zpráv o tom, jak fungovala encomienda, pochází od dominikánského mnicha jménem Bartolomé de las Casas, který sepsal první a velmi drtivou kritiku španělského koloniálního systému. De las Casas dorazil roku 1502 na španělský ostrov Hispaniola s flotilou lodí, které velel nový guvernér Nicolás de Ovando. Kruté zacházení s domorodým obyvatelstvem a jeho vykořisťování, jehož byl dennodenně svědkem, de las Casase stále více trápilo a zbavovalo iluzí. V roce 1513 se jako kaplan zúčastnil španělského dobývání Kuby a za jeho služby mu byla nabídnuta encomienda. De las Casas nabídku odmítl a zahájil dlouhou kampaň za reformu španělských koloniálních institucí. Vrcholem jeho úsilí byla kniha O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější (Brevísima relación de la destrucción de las Indias), kterou napsal v roce 1542; jednalo se o drtivý výpad proti barbarství španělské vlády. Toto jsou jeho slova o encomiendě v Nikaragui:

Každý z osadníků se usídlí ve městě jemu přiděleném (nebo enkomendovaném, jak zní právnický termín), pošle jeho obyvatele, aby pro něj pracovali, ukradne si i to málo potravin, které mají, a převezme půdu, kterou měli a obdělávali domorodci a na které tradičně pěstovali vlastní plodiny. Osadník nakládá se všemi domorodými obyvateli — hodnostáři, starými muži, ženami i dětmi — jako s členy své domácnosti a jako takové je může přinutit pracovat pro něj dnem i nocí, bez jakéhokoli odpočinku.

De las Casas také popisuje, jak vypadala celá španělská strategie v praxi po dobytí Nové Granady, dnešní Kolumbie:

Aby Španělé uskutečnili svůj dlouhodobý záměr zmocnit se veškerého dostupného zlata, drží se své obvyklé strategie: rozdělí si mezi sebou (neboli enkomendují, jak tomu říkají) města a jejich obyvatele… s nimiž poté, jako vždy, zacházejí jako s otroky. Muž, který velí celé výpravě, se zmocnil krále celého území, šest měsíců nebo sedm ho držel ve vězení a dosti nezákonně pro sebe žádal víc a víc zlata a smaragdů. Tento král, jistý Bogotá, byl tak vyděšený a nemohl se dočkat, až se dostane ze spárů svých trýznitelů, že souhlasil s jejich požadavkem, aby naplnil celý dům zlatem a odevzdal jej; za tímto účelem vyslal své lidi hledat zlato a oni je kousek po kousku přinášeli spolu s mnoha drahými kameny. Ale dům stále nebyl plný a Španělé nakonec prohlásili, že ho popraví, protože porušil svůj slib. Velitel řekl, že by mu, jako zástupci zákona, měli případ předložit, a když to udělali a vznesli proti králi formální obvinění, odsoudil jej k mučení, pokud i nadále nebude ctít dohodu. Vytahovali ho za ruce svázané za zády, lili mu na břicho horký lůj, železnými obručemi mu připoutali obě nohy ke kůlům a další obručí pak krk, a poté, když mu dva muži drželi ruce, mu pálili chodidla nohou. Občas se přišel podívat velitel a opakoval, že jej pomalu umučí k smrti, pokud neobstará více zlata, a to se také stalo, král nakonec podlehl mukám, jež mu působili.

Dobyvatelskou strategii a dobyvatelské instituce, zdokonalené v Mexiku, horlivě přebírali i na dalších místech španělského impéria. Nikde se neosvědčily tak, jako když Pizarro dobýval Peru. De las Casas začíná svou zprávu slovy:

V roce 1531 se další velký ničema vydal s mnoha muži do peruánského království. Vyrazil s jednoznačným záměrem držet se strategie a taktiky podobných dobrodruhů v jiných částech Nového světa.

Pizarro se vydal na pochod od pobřeží poblíž peruánského města Tumbes směrem na jih. Patnáctého listopadu 1532 dorazil k horskému městu Cajamarca, kde tábořil incký císař Atahualpa se svou armádou. Atahualpa, který právě zvítězil nad svým bratrem Huáscarem v zápase o nástupnictví po jejich zesnulém otci Huaynovi Capacovi, přišel druhý den se svým doprovodem k táboru Španělů. Byl pobouřený, protože se mu donesly zprávy o zvěrstvech, která už Španělé stačili napáchat, například o znesvěcení chrámu boha Slunce Intiho. Co následovalo, je dobře známo. Španělé nastražili past. Pobili Atahualpovu stráž a služebnictvo, podle všeho až dva tisíce lidí, a panovníka zajali. Aby se vykoupil, musel slíbit, že naplní jednu místnost zlatem a dvě další, stejně velké, stříbrem. Slib splnil, ne tak Španělé: v červenci 1533 ho popravili zardoušením. V listopadu téhož roku dobyli incké hlavní město Cusco a s tamními inckými aristokraty naložili stejným způsobem jako s Atahualpou: vsadili je do vězení a požadovali od nich zlato a stříbro. Kdo jejich požadavky nesplnil, byl zaživa upálen. Z velkých uměleckých pokladů Cusca, jako byl například chrám Slunce, Španělé sloupali zlato a přetavili je na slitky.

Pak se Španělé zaměřili na prostý lid incké říše. Stejně jako v Mexiku bylo obyvatelstvo rozděleno do encomiend a jednu dostal každý conquistador, který Pizarra doprovázel. V začátcích koloniální éry byla instituce encomiendy nejdůležitějším nástrojem řízení a organizace práce. Brzy se však objevil zdatný soupeř. V roce 1545 hledal jeden z místních jménem Diego Hualpa svatyni domorodců vysoko v Andách v dnešní Bolívii. Náhlý poryv větru ho srazil k zemi a on spatřil žílu stříbrné rudy. Byla to část obrovské hory stříbra, kterou Španělé pokřtili na El Cerro Rico, „Bohatý kopec“. Vyrostlo tam město Potosí, které mělo v roce 1650, na vrcholu své slávy, 160 000 obyvatel; bylo větší než tehdejší Lisabon nebo Benátky.

Mapka č. 1: Říše Inků, síť cest a sběrná oblast pro hornickou mitu

K těžbě stříbra Španělé potřebovali horníky — spoustu horníků. Novým místokrálem, nejvyšším španělským koloniálním představitelem, se stal Francisco de Toledo a jeho hlavním úkolem bylo vyřešit problém pracovních sil. De Toledo dorazil do Peru v roce 1569 a prvních pět let strávil na cestách — zjišťováním, jaké úkoly ho vlastně čekají. Nechal také provést celkový přehled veškerého dospělého obyvatelstva. Aby získal potřebné pracovní síly, de Toledo nejprve veškeré domorodé obyvatelstvo přestěhoval; soustředil je do nových měst zvaných reducciones — tedy „redukce“ —, která měla španělské koruně usnadnit vykořisťování pracovních sil. Pak upravil a obnovil incký systém pracovní povinnosti známý jako mita, což v kečuánštině, jazyce Inků, znamená „[pracovní] směna“. Tohoto systému Inkové využívali k nucené práci na plantážích, určených k zajišťování potravin pro chrámy, aristokracii a armádu. Incké elity za to poskytovaly ochranu před hladomorem a zajišťovaly bezpečnost. V de Toledových rukách se mita, především mita v Potosí, stala tím nejrozšířenějším a nejhrubším způsobem vykořisťování pracovních sil v celých dějinách španělské imperiální éry. De Toledo vymezil obrovskou sběrnou oblast o rozloze kolem 200 000 čtverečních mil od střední části dnešního Peru po většinu území dnešní Bolívie. V této oblasti musela jedna sedmina mužských obyvatel, kteří právě dorazili do svých reducciones, pracovat v dolech u Potosí. Mita v Potosí přežila celou koloniální éru a zrušena byla až v roce 1825. Mapka č. 1 ukazuje sběrnou oblast mity na území říše Inků v době španělské nadvlády. Vidíme, do jaké míry se mita překrývala se srdcem říše včetně hlavního města Cusca.

Zajímavé je, že s odkazem mity se v Peru setkáme ještě dnes. Porovnejme provincie Calca a sousední Acomayo. Zdá se, že mezi nimi mnoho rozdílů není. Obě leží vysoko v horách a v obou žijí potomci Inků, jejichž jazykem je kečuánština. Přesto je Acomayo mnohem chudší, spotřeba tamních obyvatel je asi o třetinu nižší než v Calce. Lidé to vědí. V provincii Acomayo se odvážných cizinců, kteří sem zavítají, ptají: „Nevíte, že tady jsou lidé chudší než v Calce? Proč sem vůbec jezdíte?“ Odvážných proto, že dostat se z hlavního města této oblasti, tedy Cusca, starodávného centra říše Inků, do Acomaya je mnohem obtížnější než dostat se do provincie Calca. Do Calcy vede silnice, do Acomaya neudržovaná cesta v hrozném stavu. Chce-li se člověk dostat z Acomaya dál, potřebuje koně nebo mezka. V Calce i v Acomayu se pěstují stejné plodiny, ale v Calce je lidé prodávají na trhu za peníze, v Acomayu je pěstují pro vlastní obživu. Tyto rozdíly, zcela zjevné oku cizince i tamním obyvatelům, lze vysvětlit na základě rozdílnosti institucí v obou provinciích — rozdílů, jejichž kořeny sahají až do dob de Toledy a jeho plánu na efektivní využívání domorodých pracovních sil. Největší historický rozdíl mezi Acomayem a Calcou spočívá v tom, že Acomayo spadalo do sběrné oblasti, Calca nikoliv.

De Toledo kromě toho, že oživil mitu a soustředil pracovní síly, spojil encomiendu s daní z hlavy, pevnou částkou, kterou musel každoročně ve stříbře odvést každý dospělý muž. Byl to jen další trik, jak dohnat lidi na trh práce a snížit částky, které španělští majitelé půdy museli vyplácet na mzdách. Za de Toledovy vlády našla široké uplatnění také další instituce, repartimiento de mercancias. Toto repartimiento, doslova „distribuce zboží“, odvozené od španělského slova repartir, distribuovat, představovalo prodej zboží místním lidem za ceny, které stanovili Španělé. Nakonec de Toledo zavedl trajín — doslova „náklad“ —, kdy k přepravě těžkých nákladů zboží (vína, listů koky, textilií) při obchodních transakcích španělských elit byli místo soumarů používáni místní lidé.

Podobné instituce a společenské struktury se objevily v celém španělském koloniálním světě na americkém světadílu. Po počáteční fázi rabování a touhy po zlatu a stříbru Španělé vybudovali síť institucí určených ke zneužívání domorodého obyvatelstva. Encomienda, mita, repartimiento a trajín měly snížit životní úroveň domorodých lidí na životní minimum a všechny nadbytečné příjmy navíc odčerpat ve prospěch Španělů. A Španělé toho dosáhli tím, že domorodcům sebrali půdu, přinutili je pracovat, za práci jim vypláceli nízké mzdy, vybírali vysoké daně a nasazovali vysoké ceny na zboží, které si obyvatelstvo ani nekupovalo z vlastního rozhodnutí. Tyto instituce sice přinesly velké bohatství španělské koruně a udělaly obrovské boháče z conquistadorů a jejich potomků, ale Latinskou Ameriku proměnily v kontinent, kde vládla největší nerovnost na celém světě, a odčerpaly značnou část jejího ekonomického potenciálu.

Vydávají nakladatelství Argo a Dokořán.

James A. Robinson (* 1960) studoval London School of Economics, na Warvick University a na Yale. V současnosti přednáší na Harvardově univerzitě. Je světově proslulým odborníkem na státní správu a Latinskou Ameriku a Afriku; působil v Botswaně, na Mauriciu, v Sieře Leone a Jihoafrické republice. Daron Acemoglu (* 1967) je turecko-americký ekonom. Narodil se v Turecku, studoval na univerzitě v americkém Yorku a na London School of Economics. V současnosti vyučuje ekonomii na prestižní MIT. Je autorem několika knih na ekonomická témata, mimo jiné další práce sepsané společně s Jamesem Robinsonem Economic Origins of Dictatorship and Democracy (Ekonomické kořeny diktatury a demokracie). V roce 2005 získal ocenění John Bates Clark Medal, určené ekonomům do čtyřiceti let, kteří nejvýznamněji obohatili ekonomické myšlení a poznání.