Autorské tváře v knižních zrcadlech

Kniha obsahuje případové studie, v nichž jsou rozpracovány čtyři rozdílné autorské typy současné české literatury: Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš a Miloš Urban. Autorka podrobuje analýze jejich recenzní přijetí a mediální diskurs podílející se na tvorbě jejich „autorské tváře“. Součástí těchto studií je i srovnání s výraznými rysy recepce v německém jazykovém a kulturním prostoru. (z anotace)

Paratext jako most mezi kulturami

„Čteme knihy, nikoli texty.“

Ursula Rautenbergová

Paratext jako svědectví o výchozí i přejímající kultuře

Při setkání s knihou je paratext to první, s čím je čtenář konfrontován. Na pultech knihkupectví v té nebo jiné zemi se objevují knihy, které vypadají zcela jinak, ačkoliv na obálce nesou stejné jméno autora. V kulturním transferu procházejí paratexty jednou z nejkřiklavěji viditelných proměn, odkazují jak ke kultuře výchozí, tak ke kultuře přejímající, jsou indexem probíhajícího kulturního transferu.

Paratexty představují sekundární literární komunikaci. Zatímco při popisu, analýze a interpretaci textu samotného se pohybujeme v rámci „základního rámce textu“, při popisu paratextu se ocitáme vně díla, v rámci jeho kontextu. Hranice mezi vnějším a vnitřním prostředím textu ale není zcela ostře vymezena, charakterizuje ji spíše její prostupnost, na což upozorňuje Genette: „… použijeme-li Borgesův výraz ‚vestibul‘, který nabízí každému možnost vykročit na cestu, či si ji projít. Neurčitá zóna mezi tím, co je uvnitř, a tím, co je venku, sama o sobě bez přísných hranic s vnitřkem (text) a vnějškem (diskurs světa týkající se textu) — nezřetelná hranice tištěného textu, která ve skutečnosti určuje veškeré čtení“ (Genette 2001). Podle Genettových slov paratexty „určují veškeré čtení“, ač jsou pouze doprovodným příslušenstvím textu, mají značný a zásadní podíl na jeho přijetí. Vrství se na text, vytvářejí jakýsi obal textu, který si lze těžko odmyslet a skrze který se čtenář k textu musí dopracovat. Gerard Genette dále tvrdí: „Ale tento text se zřídka vyskytuje v obnaženém stavu, bez podpory a doprovodu určitého počtu výtvorů, ať již verbálních, či nikoli — jako je jméno autora, titul, předmluva, ilustrace —, u nichž není známo, zdali je pokládat, či nikoli za k textu náležející, ale které jej v každém případě obklopují a prodlužují — za účelem jeho představení, a to jednak v běžném slova smyslu, jednak důrazněji: totiž aby jej učinily představeným, potvrdily jeho přítomnost ve světě, jeho recepci a jeho spotřebu…“ (ibid.).

Genettovu úvahu rozvedeme ještě dále. Paratext ukotvuje pozici textu ve světě, to se děje vždy v přímé souvislosti s daným kulturním prostorem, do něhož text vstupuje. Podoba paratextu v sobě nese otisk kultury původu. Vedle toho je prostřednictvím paratextu vytvářena kontextuální půda pro recepci textu, čímž se ustavuje nová dimenze textu.

Nejpodstatnější z účelů paratextu je zapůsobit na čtenářské publikum a přitáhnout čtenářovu pozornost k textu. Paratext je ke čtenáři mnohem blíže než samotný text. Tato téměř fyzická blízkost umožňuje, aby s ním byla rozehrána paratextová hra. Aby však paratext mohl plnit svoji funkci, tedy účinně působit na čtenáře, získat jej pro samotný text nebo pro koupi knihy, tak by jistým způsobem měl čtenáře odrážet, mít v sobě zakódovánu znalost svého čtenářského publika. Znamená to tedy, že všichni ti, kteří paratext tvoří, musejí dobře znát cílovou skupinu textu, ke které se chtějí obracet, a umět ji prostřednictvím této znalosti ovlivňovat. Svým charakterem paratext implicitně působí také na členění knižního trhu. Máme na mysli například rozdílná pojetí paratextů populární zábavné literatury („brakové“) a literatury umělecké, nebo obecně odkazování paratextem k žánru.

V případě přenosu paratextu je pak navíc zásadní důkladná znalost kulturního prostředí, pro které má být určen. S tímto předpokladem jde ruku v ruce to, že takto vytvořený paratext má v sobě zakódovánu informaci o kultuře, k jejímuž čtenáři se chce obracet.

Paratexty a kulturní stereotypy

Paratexty vzhledem ke svému účelu, popsanému výše, pracují s kulturními stereotypy, na nichž mohou být založeny. V oblasti sekundární literární komunikace se kulturní stereotypy uplatňují viditelněji a zřetelněji než v oblasti přímé komunikace s textem. Paratexty nabývají v proměnách času nových funkcí společně s tím, jak se mění funkce samotné knihy ve společenském kontextu. Naším úkolem ale není mapovat změny funkce paratextu v různých dějinných obdobích. Roli paratextů zvažujeme z hlediska nynějšího a snažíme se sledovat to, jaké další funkce mohou plnit. Kniha se v dnešní době stává zbožím, které vedle působení na kulturním (literárním) poli vstupuje na knižní trh. Paratexty tedy zastávají i funkci „orientátorů“ po knižním trhu a stávají se součástí vytvářeného reklamního prostředí.

Čtenář je tímto reklamním prostředím obklopen, pohybuje se v iluzorním prostoru protkaném určitými představami o textu v knize nebo o autorovi. V návaznosti na Gadamera (2010) je v této souvislosti třeba připomenout kulturní předsudek (Vorurteil), tedy očekávání významu, s nímž čtenář k textu přistupuje. Toto očekávání (předporozumění) je dáno také naší situovaností do určité kultury, předsudek může pramenit ze společně sdílených schémat nebo kulturních znalostí. Předsudek je pak jednou z iluzí, které hýbou paratextovým prostředím, může být podporován a vytvářen právě paratextem. Stejně jako je podle Gadamera v kontaktu s textem předsudek přehodnocován, je „zkoušen“ i vztah paratextu a textu. Otázkou je, kdy se předsudek u vnímatele rodí, zda již před „čtením“ paratextu, nebo až v kontaktu s ním.

Jisté je, že paratextové prostředí je „živeno“ opakováním, schématy, že se v něm daří stereotypům. Iluzorní prostředí vytváří konstrukt, odvíjející se od nánosů na textu, paratext jistým způsobem na primárním textu „parazituje“ a „zanáší“ jej. Do jaké míry paratext může text a jeho čtení obohatit a do jaké míry je pouhou „marketingovou zbraní“, je pak záležitostí každé konkrétní realizace. My se však primárně v našich analýzách nebudeme zaměřovat na vztah textu a paratextu, ale spíše na charakteristiku paratextového prostředí jako takového. I když ani první jmenovaný aspekt nezůstane zcela opomenut.

Pojetí paratextů a jejich klasifikace

Zatím jsme se zmiňovali o paratextu obecně, nyní je již na místě připomenout, v jakých významech se s označením paratext lze setkat. Termín se používá jak pro konkrétní prvky paratextu, tak pro sekundární literární texty obecně, úkolem obecného označení je vymezení paratextu vůči (primárnímu) textu. V klasifikaci paratextů, stejně jako v jejich pojetí, se opíráme o klíčovou práci Gerarda Genetta Paratexty.

Genette (2010) rozlišuje paratexty na peritexty a epitexty. Peritexty jsou podle Genetta ty paratexty, které se nacházejí v bezprostřední blízkosti textu, dotvářejí knihu jako takovou. Epitexty se naopak podílejí na průběhu sekundární literární komunikace kolem knihy a doprovázejí ji. Na první pohled by se mohlo zdát, že toto detailní rozlišení vzhledem k tomu, že oba typy paratextů plní obdobný účel, není třeba. Pro náš přístup je však tato distinkce zajímavá a nosná. Domníváme se totiž, že je zásadní rozdíl mezi tím, jak se jednotlivý čtenář setkává s konkrétní knihou a jejími peritexty, tedy paratexty v její bezprostřední blízkosti, a jak komunikuje čtenářská komunita (nebo šířeji kulturní publikum) s konstruktem autora a jeho díla, jak probíhá proces literární komunikace na základě epitextů jako celek.

Epitexty (tedy vnější paratexty) lze považovat za ty paratexty, které pomáhají utvářet recepci autorského díla a autorské osobnosti v určitém kulturním prostředí a významnou měrou se na ní podílejí. Recepcí tedy nerozumíme pouze kritické přijetí literárních textů, ale chápeme ji v širším smyslu, jako přijetí autora a jeho díla obecně, jako způsob jeho vnímání v určitém kulturním prostředí a společenském kontextu. Považujeme za nutné pojem recepce chápat šířeji, protože ani v kulturním prostředí není kritické přijetí striktně odděleno od přijetí obecného. Jedno souvisí s druhým, kritické přijetí se však nerealizuje cele v přijetí obecném, mohou se v něm uplatnit pouze jeho určité znaky. Zatímco kritická recepce se má primárně zabývat textem, jeho analýzou, interpretací a hodnocením, tak širší přijetí se ve velké míře zakládá na paratextu. Analýze a interpretaci textu není věnováno tolik prostoru jako základní informaci o textu nebo jeho hodnocení. Uvedené tvrzení lze navíc doložit i charakterem recenzí, které jsou v současnosti psány a běžně uveřejňovány například v denním tisku. Úkolem některých z nich není v prvé řadě text kriticky analyzovat a posoudit, ale zejména seznámit s ním čtenářstvo, uvést jej do kulturního prostředí, případně jej propagovat a na první pohled jej učinit pro čtenáře buď zajímavým, či odsouzeníhodným.

Kromě toho se kritické přijetí v současnosti poměrně problematizuje, u málokterého z analyzovaných autorů lze vysledovat kontinuální kritickou recepci. Na celkovém obrazu se podílejí jak kritiky v takových periodikách, jako je Host, Tvar, A2, tak také kratší žurnalistické recenze z kulturních rubrik deníků, jako je MF Dnes, Hospodářské noviny, Lidové noviny apod., případně ještě ohlasy z internetových serverů věnovaných literatuře.

Elektronické médium, jakým je internet, má výrazný podíl na proměňujícím se charakteru recepce. Informace o literatuře jsou jeho prostřednictvím šířeny rychle, „spotřebitelsky“, „uživatelsky příjemně“, což ještě mnohem více podporuje šíření jednorázových poutačů, hesel přitahujících pozornost a titulků, které se podílejí na generování kulturních stereotypů. Jedním z dalších úkolů paratextu je sloužit jako orientace v tomto nepřehledném prostoru. Paratext má působit tak, aby dával implicitně signál k tomu, do jaké kategorie jej zařadit.

V obecné rovině nelze žádnému prvku paratextu přisuzovat větší nebo menší význam, to je možné až při kontaktu s konkrétními paratexty a na základě toho, jak se jeho jednotlivé prvky profilují vzhledem ke svým realizacím. Prvek, který se jeví jako zcela marginální, může mít v daném kontextu poměrně zásadní vliv na přijetí, a naopak. Význam paratextových součástí se pak mění jak v závislosti na kontextu autorského díla, tak i se změnou kulturního kontextu.

Návrh typologie paratextů v závislosti na kulturním transferu

Paratexty je možné rozlišit také podle toho, jakým způsobem jsou přenášeny z mateřského kulturního prostředí do jiného. Jedna ze zásadních otázek teorie překladu je oscilování mezi překladem adekvátním (tj. respektujícím výchozí kulturu nebo přesněji řečeno věrným výchozímu textu) a překladem akceptovatelným (tj. respektujícím cílovou kulturu a přizpůsobujícím překlad spíše cílové kultuře) (Toury 1995). V případě úvah o typech paratextů by mohla být situace analogická, tedy zda nově vytvořený paratext respektuje spíše výchozí, nebo cílovou kulturu.

Lze pak uvažovat o paratextu, který je „pouze“ přenesený z mateřského do cizího kulturního prostředí prostřednictvím překladu. Jeho změna je dána kontextem a jazykem překladu. Například některé ohlasy na knihy Petry Hůlové jsou přeloženy z češtiny do němčiny, nejsou nijak aktualizovány nebo doplňovány o další informace. Dalším typem paratextu je ten, který akcentuje výchozí kulturu. Příkladem jsou obálky německých vydání knih Miloše Urbana, které zobrazují některé charakteristické prvky české kultury, zejména obrazy historického jádra Prahy.

Třetím typem je pak paratext vytvořený nezávisle na obou kulturních prostředích. Při jeho tvorbě je především zdůrazňován charakter samotného textu.

Čtvrtým typem paratextu je ten, který výrazně tematizuje cílovou kulturu.

Recepční okruhy

Rozdíl mezi kritickou a „běžnou“ (širší) recepcí lze dále ilustrovat pomocí Trávníčkova pojetí recepčních okruhů. Recepci literárního textu v širším smyslu lze podle něj vymezit na základě sedmi okruhů, respektive sedmi recepčních polí, z nichž lze získat ohlasy na daný literární text; jsou to: „1. literární kritika, 2. paratexty, 3. škola, 4. knižní svět, 5. jiná média, 6. blogy, 7. mlčící většina“ (Trávníček 2009). Abychom naše putování po paratextech ukotvili, pokusíme se na základě těchto recepčních okruhů vymezit ty sféry, na něž se chceme zaměřit.

Prvotním zdrojem jsou pro nás paratexty, ale ty podle Trávníčkovy klasifikace nalezneme jak v rámci knižního světa, tak u jiných médií. Také podle našeho soudu není funkční rozlišení paratextové sféry a sféry knižního světa. Myslíme si totiž, že nelze efektivně rozlišit paratext pouze informační a pouze propagační. Za paratext lze tedy pokládat jak některé typy recenzí, tak také nakladatelské texty. Naše pojetí paratextu je širší než to, které prezentuje Trávníček. Za paratext považujeme to, co produkuje sféra paratextů, jak ji vymezuje Trávníček, sféra knižního světa a případně i informace podávané jinými médii. Naopak souhlasíme s jeho tvrzením, že „… současná doba se vyznačuje velkou prostupností mezi kritikou v tradičním slova smyslu (jako nezávislým myšlenkovým výkonem) a nakladatelským marketingem: viz fenomén tzv. PR-recenzí, snaha nakladatelství dirigovat si ohlasy na své knihy aj.“ (ibid).

Trávníčkova klasifikace se sice snaží zohlednit odlišný charakter jednotlivých zdrojů, z nichž lze při recepci čerpat, ale na úkor umělého odlišování podobných účelů těchto zdrojů.

Pro celkový obraz recepce autora a jeho díla v dané kultuře potřebujeme postupovat uvedenými okruhy — sférami napříč.

Zajímá nás literární kritika, protože se snažíme mapovat kritické přijetí v jednom i v druhém kulturním prostoru a porovnávat je. Už ale příliš nerozlišujeme charakter recenze, je pro nás podstatná jak vysoce odborná, tak žurnalistická, která je pak spíše informací o knize a jejím autorovi určená pro daný společenský a kulturní kontext. Pro sledování stereotypů, které se v jednotlivých kulturních prostředích rozvíjejí, jsou pak buď obě podstatné stejně, nebo je recenze uveřejněná v denním tisku z tohoto úhlu pohledu dokonce nosnější.

Dále věnujeme pozornost nakladatelským paratextům, a to například informacím o knize nebo medailonům autorů, budeme se zabývat také těmito paratexty uveřejněnými na webech jednotlivých nakladatelství, případně anotacemi knih na různých webových stránkách. Kromě toho jsou pro naše analýzy podstatné i ostatní (para)texty, které představují autora, nebo jejichž prostřednictvím se prezentuje sám. Jsou pro nás tedy důležité i rozhovory s autorem, v první řadě tištěné, ale nebráníme se ani některým z těch, které se objevily v rozhlasovém nebo televizním vysílání. Velmi okrajově nás zajímají také laické čtenářské reakce uveřejněné na internetu, např. na prodejních serverech nebo ve čtenářských diskusích pod recenzemi, a to především ty, v nichž je možné rozpoznat působení paratextu (např. mylné, kdy čtenář odhaluje jeho stinnou nebo matoucí stránku).

Svébytným paratextem jsou pro nás literární ceny, jež mají vliv na zviditelnění autora ve společenském (kulturním, mediálním) kontextu. V názoru na to, co literární ceny pro čtenáře znamenají, se s Trávníčkem shodujeme:

„Specifickým případem tohoto oběhu jsou literární ceny — zejména v dnešní době, kdy je jich stále víc a kdy pro mnoho čtenářů představují velmi výrazné orientační body pro to, co číst“ (ibid.). Marketingové využívání literárních cen pak nalezlo svou podobu ve specifickém peritextu, přes přebal knihy bývá umístěn proužek s textem uvádějícím informaci, že daná kniha byla nominována na určitou cenu, nebo ji získala.

Za zdroje paratextů považujeme všechny uvedené prameny, protože informace z mediálního prostředí se dostávají do čtenářovy kulturní encyklopedie a ovlivňují přijetí textu.

Vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská.

Andrea Králíková (1982) vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na níž v roce 2014 obhájila doktorát. V současné době působí v Ústavu české literatury a komparatistiky FF UK.