Antimeresjev
Slovenský prozaik a překladatel Pavel Vilikovský, držitel mnoha ocenění jako Cena Dominika Tatarky (Krutý strojvodca, 1996), středoevropská Cena Vilenica (1999) či Anasoft litera (Čarovný papagáj a iné gýče, 2006), ve své tvorbě mnohdy staví obyčejné postavy do nepříjemných životních situací a konfrontuje jejich sny s tvrdou realitou (například Posledný kôň Pompejí, 2001). Pro jeho texty je stěžejní samotné vyprávění, ve kterém lze detailně pozorovat smýšlení a pocity postav.
V posledním románu Příběh opravdického člověka, který vychází v edici Větrných mlýnů Česi, čítajte, tomu není jinak. Vilikovský už v názvu variuje titul jednoho z nejprovařenějších propagandistických románů z dob socialismu Příběh opravdového člověka Borise Polevého. Následuje vskutku velkolepá demytizace dokonalého socialistického člověka.
Není náhodou, že nejen hlavní postava, která si vede deníkové záznamy, ale rovněž ostatní důležité figury příběhu vystupují anonymně. Události se již neodehrávají za urputných bojů s nacismem, ale během devíti měsíců normalizačně zmrtvělých sedmdesátých let dvacátého století. Čtenář tu vstoupí do světa přetvářek, podezíravosti a sobectví, z něhož už nevyjde.
Náznaky v popisech, užívání iniciál i naopak přímé oslovení podezřelých osob nápadně připomínají styl policejního výslechu. V poznámkách hlavní postavy se vyskytují známé ideologické fráze, které podtrhují oddanost režimu a neschopnost zaujmout vlastní postoj. Imitace stranické mluvy („jsme přece jenom lidi“; „jak se tak říká“; „chápat věci v širších souvislostech“ a podobně) působí trochu směšně, ovšem zároveň ilustruje myšlenkovou a vyjadřovací bezvýchodnost normalizačního „Meresjeva“.
Autenticita zápisu, kterým hlavní postava zachycuje tok svého vnitřního monologu, zcela odkrývá její ponuré nitro. Na základě propracovaného proudu řeči sledujeme myšlenky a prožívání prostého muže, který příliš neoplývá morálními zásadami. Své chování — kam vítr, tam plášť — se navíc snaží, v souladu s historickými poměry, obhájit jako nejlepší možné. Vilikovský vytvořil antihrdinu, naprostý opak nadlidsky uvědomělého Meresjeva ze socrealistického Příběhu opravdového člověka. Vysmívá se demagogii doby tím, že ukazuje toho „pravého“ socialistického občana, který krade, podvádí a donáší na své známé. „Víra v socialismus“ je tu jen nástrojem k naplnění touhy po moci, lze skrze ni zavrhnout svou rodinu i přátele. Jediný „upřímný“ cit je tu motivován chtíčem. Svůj neúspěch si náš hlavní antihrdina snadno dokáže racionálně a bez výčitek svědomí odůvodnit. V honbě za úspěchem a samozřejmostí, s níž dokáže kvůli svému zájmu zavrhnout blízké, leckdy připomíná chování Karla Kopfrkingla z Fuksova Spalovače mrtvol. Najdeme tu podobnou zaslepenost, s níž lze sloužit čemukoli, ovšem — i sobě. Hlavní postava tak vykazuje absenci svědomí a lituje pouze těch nekalých činů, které se jí nepovedly realizovat.
Román-deník můžete přečíst jako příběh „obyčejného“ papaláše, nahlédnout v něm do zkorumpovaných praktik Strany, zažít paranoidní prostředí vytvořené tajnými složkami nebo sledovat jednání ambiciózního bezpáteřního člověka. Ať tak či onak, poslední kniha Pavla Vilikovského skvěle vystihla atmosféru pozdně totalitního socialistického státu.
Pavel Vilikovský: Příběh opravdického člověka, přeložil Miroslav Zelinský, Větrné mlýny, Brno 2014