Zamykám, až když odcházím

Z filmaře knihkupcem

Když jsem hodinu po zavírací době vcházel do obchodu, který je z jedné strany obklopen velkými okny, seděl tam u stolu s počítačem Michal Ženíšek. Jak jsem vzápětí zjistil, často tam bývá mimo otevírací dobu i pozdě večer. Stává se, že kolemjdoucí si koupí knihu, například když se vracejí domů z okolních podniků. „Zamykám, až když odcházím,“ vysvětluje.

Michal Ženíšek o sobě říká, že je služebně nejstarší knihkupec v republice. Hned po revoluci, kdy do tohoto podnikatelského sektoru vstoupil, bylo v Brně dvacet tři knihkupectví, větší část z nich postupně vymizela. „V roce 1990 jsem dostal povolení k podnikání, díky tomu jsem se stal knihkupcem,“ popisuje své začátky člověk, který je po celou tu dobu hlavní tváří oblíbeného brněnského knihkupectví.

„Původně jsem byl filmařem a dosud mě trochu mrzí, že jsem jím nakonec nezůstal. Musel jsem být pořád v knihkupectví, jinak to nešlo.“ Mohl sice vlastnit malé knihkupectví, zaměstnávat pracovníky a chodit si tam jen pro tržbu, ale zkrátka nevěřil, že by stejnojmenný podnik fungoval bez jeho přítomnosti. „Když je nad dveřmi moje jméno, měl bych tady být lidem k dispozici.“

Původně knihkupectví sídlilo o několik ulic dál, v pasáži Alfa se otevřelo 4. května 2004. První zákaznicí byla Ivana Trumpová, která se zastavila pro historickou fikci Exodus amerického spisovatele Leona Urise. Odešla však s prázdnou, protože knihu pan Ženíšek neměl. Já se při tom posadil na křehkou židli, z níž jsem málem spadnul, protože neměla opěradlo. „Opatrně, tu židli nemůžu vyhodit, seděli na ní pánové dirigent Karásek a profesor Osolsobě.“

Kromě více než sedmi tisíc knih prostor knihkupectví vyplňují pověšené obrazy, které pan Ženíšek sbírá, a domů se mu už nevešly. Nicméně případní zájemci si je můžou pořídit, jsou totiž k prodeji. Aby se orientoval v knižních novinkách, jak je zvykem i u ostatních, musí každý den projíždět katalogy, e-mailové nabídky distribučních firem a weby nakladatelů.

Žádné stopy

Přestože je knihkupec v obchodě přítomný téměř neustále — i když v poslední době vzhledem k věku o něco méně —, ve vytíženějších obdobích mu pomáhají vysokoškolsky vzdělaní brigádníci, kteří mají podle něj dnes bohužel malý přehled. „Lidé dnes nečtou tištěné knížky. Přestože se čtenáři stále rodí, mají třeba málo peněz, proto si knihy nekupují. Pak jsou tady ti, kteří peníze mají, knížky kupují, ale v životě je neotevřou,“ postesknul si Michal Ženíšek a zapálil si cigaretu, ze které si následně potáhl už jenom jednou.

Nepociťuje tedy, že by si lidé kupovali knihy u konkurence, ale skutečnost, že čtou méně. Jak sám říká, může to porovnat, přece jen se své práci věnuje už třicet let. „Kdysi byla ve školách povinná četba, literatura, která ve čtenářích zanechávala nějaké stopy. Dnes mám pocit, že ani učitelé češtiny pořádně nevědí, o čem učí, knihy špatně pochopili a někdy si ani nepamatují názvy, to má samozřejmě dopad na společnost.“

Už několikrát se mi potvrdilo, že knihkupci v malých obchodech mají hodně načteno, proto tak dobře umí svým zákazníkům poradit, ze stejného důvodu se snaží číst i novinky. Co čte pan Ženíšek a má na to vůbec čas? „Čtu, to je jasné. Zabývám se však operou v období od roku 1829 do roku 1901, pravidelně čtu libreta nebo o hudebních skladatelích.“ Návštěvníci jeho knihkupectví do něj chodí proto, že v něm najdou knihy, které jinde nejsou. A jsou si toho dobře vědomi. „Máme jiné knížky, co si myslíme, že by tady měly být, protože je nemají v řetězcích.“

Hračky a sešity místo knih

Zajímalo mě, jestli pan Ženíšek občas zajde i do větších knihkupectví. „Teď jsem v jednom řetězci byl, ale zřejmě to byl omyl, protože tam měli hračky, šlo tedy nejspíš o hračkářství.“ Společně se trpce zasmějeme. „Každé knihkupectví by mělo být originální, vůbec by to neměly být řetězce. Ale ty jsou většinou papírnictví a k tomu mají nějaký knižní sortiment. Baví mě, když jsou knihkupectví zaměřená na konkrétní literaturu,“ mluví o svých preferencích.

Jedinečný osobní přístup funguje i tady. „Když si zákazník vybere nějakou knížku, ale působí u toho nejistě, zeptám se ho, jestli je to pro něj nebo to má jako dárek. Pokud jde o dárek, zjišťuju, pro koho je určený, co dotyčný dělá, až nakonec vybereme úplně jiný titul. Těší mě, když se pak zákazník vrátí a poděkuje mi, že jsem mu dobře poradil. Mám pocit, že jinde tolik osobní přístup není zdaleka na prvním místě.

Dozvěděl jsem se, že žádné klubové akce ani speciální slevy na nákup by u Ženíška zákazníci nečekali, podle slov majitele se podobné výhody hodí spíš do supermarketu. „Ale kdybyste chtěl, mám tady tři razítka do Billy, až jich budete mít deset, získáte slevu na nůž,“ žertuje.

A co dál?

„Proč to vlastně děláte?“ ptám se upřímně. „Určitě ne pro výdělek, je to poslání. Když už jsem se na to jednou dal, musím to dělat s nejlepším vědomím a svědomím,“ odpovídá. „A baví vás to ještě?“ Stejně upřímně reaguje i pan Ženíšek: „No, už moc ne, ale co mám dělat? Nemůžu sem dát ceduli, že končím.“ Zajímám se, proč ho to přestává bavit, a tím vlastně rozhovor i skončíme. „Protože jsem starý, letos mi bude 67 let. Ale snad to někomu prodám. Nechci to zavřít, lidé si sem za ta léta zvykli chodit. Každopádně jsem domluvený s majitelem domu a pasáže Alfa, panem inženýrem Vladimírem Hrdinou, který je kulturní člověk, že pronájem můžu přenechat někomu jinému, ale za podmínek, že tady i nadále bude knihkupectví. Nemusel jsem s ním o tom dlouze diskutovat, protože i on má pro to pochopení a je stejného názoru.“ Případní zájemci se tedy můžou hlásit, knihkupec Michal Ženíšek je připravený.