„Vykecám“ se na pár stránkách
Jméno Petra Šmída budou znát především posluchači Vltavy holdující historii a literatuře. Obě zmíněná témata se promítla i do jeho nedávno vydané knížky „Dějiny světa“, která obsahuje mikropříběhy pozapomenutých historických postav i vymyšlených podivínů, odehrávající se napříč dějinami a světadíly.
Knižně publikovat jste své umělecké texty začal teprve nedávno, vaším oficiálním debutem se stal svazek próz Nautický úsvit, vydaný v roce 2022 pod značkou Officina Praga. Což je novodobý pražský samizdat řízený Jaroslavem Tvrdoněm, který je spjat se známějším nakladatelstvím RUBATO, kde pro změnu letos vyšla vaše kniha Dějiny světa. Předpokládám však, že psaní prózy, potažmo poezie se věnujete mnohem déle.
Je to tak. Když pominu to dětské spisování někdy okolo dvanácti let, tak poprvé jsem k regionálnímu literárnímu provozu přičichl roku 2003 na Broumovských dnech poezie, kde jsem potkal tehdy čerstvé maturanty Ivanku Myškovou a Vráťu Kadlece. V letech 2005 až 2011 mě ale plně pohltilo studium historie na FF UK. Tak kromě četby a psaní do šuplíku nebyl na nic čas. Pak jsem tu a tam otiskl něco v Hostu, Tvaru, A2. K tomu, že něco vyšlo knižně, došlo náhodou. Když se mě Jarda Tvrdoň v kavárně Liberál zeptal, jestli něco píšu, tak jsem mu něco poslal. Líbilo se mu to a já pak upravil drobný cyklus Nautický úsvit. Rozdalo se to kamarádům a s dalším souborem povídek, který už byl hotov, jsem krom Jardy zašel i za Petrem Janušem. Hlavně proto, že nemůžete každý rok vydávat samizdat a chodit za kamarády, že jste zase něco napsal. To by se mnou za chvíli nikdo nešel na pivo.
Petr Šmíd, foto: osobní archiv
Dějiny světa, to je dost vzletný název pro osmdesátistránkový svazek kapesního formátu. Už v něm se odráží váš smysl pro ironii, která prostupuje i jednotlivými mikropříběhy. A stejně osvěžujícím dojmem působí vaše bohatá imaginace a neskrývané opájení se možnostmi literárního vyprávění. V kontextu současné literatury, zatížené přemírou angažovanosti a autofikce, působíte trochu jako bonviván…
Působit tak můžou ty texty, nikoli já — a to je často spíš věc čtenáře. Pro mě je prvořadý jazyk a imaginace. Pak může přijít zásadní téma. Ale jsem já opravdu ten, kdo o něm má psát? Já literaturu chápu spíš jako souboj s hmotnou skutečností, které můžeme uniknout jen na papíře. Kritizovat nebo upozorňovat na zlo ve světě je samozřejmě taky nepopiratelné právo spisovatele. Spisovatel tu není od toho, aby říkal: Všechno je v pořádku, jděte klidně nakupovat, vláda se o všechno postará. Tohle ale můžete dělat, když to cítíte jako poslání, nebo ještě lépe, když máte skutečný hlas. Velký náklad, lidi vás čtou, zvou vás do médií. Já myslím, že se tomu věnuje dost lidí, a tak český literární píseček unese jednoho Šmída, který si bude psát, co chce, a bude věřit, že těch pár lidí, kteří si to přečtou, si to užije. Navíc pár aktuálních témat se v té knížce mihne. Ale nejlepší pro spisovatele je snažit se přiblížit své vizi a moc si nenechat našeptávat aktuálními trendy, co by měl dělat. To, že si něco myslím a zastávám nějaké postoje, neznamená, že se tomu musím věnovat při svém psaní. Koneckonců to, že psané recenze dávám skoro výhradně do A2, asi leckomu napoví, jak smýšlím a že nejsem zrovna volič SPD či milovník spisků Václava Klause.
K tomu názvu… vždycky mě fascinovaly bichle s názvy jako Historie lidstva a podobně. Takové, které chtějí vyprávět velký příběh člověka na cestě dějinami. Proto jsem chtěl napsat sbírku střípků, jež zbyly z promyšleně poskládané mozaiky, kterou někdo rozbil kladivem. Což možná líp odpovídá dojmu, který dnes z té historie lidstva máme. A k té autofikci, nejen já, ale i řada lidí z literární branže — nedávno jsem se o tom bavil třeba s Kryštofem Ederem — cítí, že autofikce je prostě habaďůra na čtenáře. Vymyšlenost knižního trhu. Přece spojení vlastní zkušenosti a fikce, to je základ každé literatury, snad kromě věcí, jako je například konkrétní poezie, ale to by nám osvětlil někdo povolanější…
Zmíněné prózy také prozrazují vaši nemalou erudici — suverénně se v nich pohybujete napříč světadíly i historickými epochami. Už jste zmínil, že historii jste dokonce studoval. Proto dáváte přednost literárním toulkám minulostí před příběhy ze současnosti?
Historii jsem vystudoval a v druhé lize vědy jsem se jí i živil. Pak přišel Český rozhlas. Já jsem sice ročník 1985, ale první počítač jsem dostal, až když jsem měl napsat bakalářku, takže někdy od desíti jsem četl ty různé Panovníky českých zemí a Cesty velkých objevitelů. Pak přišly sestřiny středoškolské učebnice literatury a já si někdy od roku 1997 začal, dost ukvapeně, načítat literární kánon. Takže jsem se možná k literatuře dostal hlavně proto, že naše rodina byla vcelku chudá. A protože jsem za vysokoškolských studií brouzdal hospůdkami nejvíc s komparatisty, tak jsem si kromě té historické literatury načítal i to, co mi doporučili z oblasti literární teorie, ale samozřejmě i romány a poezii. Postupem času jsem zjistil, že kromě četby, povídání si s lidmi a chození po lese nic jiného nepotřebuju.
Ale zpět k té mé knize. Ono tam je i pár povídek ze současnosti. Takže já se spíš nebojím zabrousit i do jiné epochy, ale probůh, jestli v tom zase někdo bude hledat přesná historická fakta, tak o to mi opravdu vůbec nešlo. To by mě ani nebavilo. Jestli mi někdo vydá další novelku, která je už hotová, tak ta zrovinka bude z Čech a ze současnosti. Ale je pravda, že mám slabost pro příběhy z minulosti. Někdo si na ty lidi musí vzpomenout, ať už jako čtenář, nebo spisovatel.
A jaký vztah máte k žánrové literatuře? Některé z povídek v Dějinách světa mají překvapivý náběh ke sci-fi nebo hororu…
Nevím, jestli to má náběh ke sci-fi, to bych neřekl. Hororová scéna v jedné povídce je a určitě jsem v životě přečetl víc hororů než sci-fi. Posun vidím hlavně v tom, že dnes je jasné, že velký myšlenkový náboj může být i v žánrové literatuře, ale zároveň je to i ta vysoká literatura. Třeba Solaris, Delanyho Dhalgren, Los sorias od Alberta Laisecy. Nebo je to „jen“ skvělé počtení. Třeba Lovecrafta jsem zhltnul na jeden zátah, když tu vyšly ty sebrané spisy. To bylo jak droga. Ale nějak plánovaně to nesleduju. Řadu těch základních knih jsem nečetl a ani se nechystám.
S ohledem na stylové i žánrové rozpětí dotyčných próz je zřejmé, že vaše osobitá poetika čerpá z množství různorodých pramenů. Můžete nám osvětlit aspoň ty nejdůležitější? A vnímáte nějaké dnešní české autory jako své literární souputníky?
Každý autor z něčeho čerpá, a čím víc toho je, tím líp, aspoň někoho přímo nevykrádá. Rozdíl je v tom, že někdo ty své zdroje zná, zatímco někdo o nich ani neví. Ten pak jen znovuobjevuje to, co tu už dávno bylo. Zdrojem témat můžou být cestopisy z nakladatelství Orbis a Olympia, které tu vycházely před rokem 1989, i cokoli, co mi prošlo rukou při studiu historie. Pak je tu přímá linka zahraničních inspirací: Juan Rodolfo Wilcock a jeho Synagoga ikonoklastů a Marcel Schwob a jeho Imaginární životy. Ještě by šlo zmínit Borgesovy Obecné dějiny hanebnosti, ale snad mi to Jorge odpustí, to mě moc nebavilo. Jde o tu myšlenku: dějiny jako krátké výseky ze životů marginálních historických postav. Já se to snažím dělat zase trochu jinak.
Reakce z okolí mám zatím takové, že je ta moje knížka sice hezká, ale ne moc česká. Tak nevím, jestli mám souputníky. Zdroje určitě. Já bych klidně řekl Ivana Wernische. Ty jeho krátké příběhy ze sbírek po roce 1989. Často zasazené do jiné doby, na jiná místa. A co se týče humoru, jsou ještě divočejší než ty moje. To je autor, který mě provází od střední školy, a každý měsíc vezmu nějakou tu jeho sbírku do ruky. Možná si někdo vzpomene na texty Petra Borkovce, ale to jen proto, že je to taky hravé a krátké. Já nejsem tak dobrý stylista, ani pozorovatel. Ty mé Dějiny světa jsou literatura z papíru, ale snad ani nemusím říkat, že autenticita není literární kvalita. To může být jen odrazový můstek.
Při četbě Dějin světa jsem se však neubránil lítosti, že jste si ani napodruhé nedopřál většího prostoru k vyprávění a dal přednost cizelování svých několikastránkových miniatur. Na román si zatím z nějakého důvodu netroufáte, nebo vás ta představa vůbec neláká?
Troufnout si, netroufnout si… tak já vůbec nepřemýšlím. Já prostě píšu, když můžu psát, což taky není vždycky. Pro mě je důležité nespěchat a k ničemu ten text — nebo možná sebe — nenutit. Nautický úsvit i Dějiny světa jsem psal od roku 2016 do roku 2022. Vzhledem k tomu, že první knížka má šedesát a druhá osmdesát stránek, to opravdu nebylo závratné tempo. Z toho je vidět, že nejsem spisovatel, jak to chápe laik, ale spíš „člověk, který píše“. Ale k věci. Pod rukou mi vznikl soubor asi dvaceti krátkých próz. Ty, které se vyvinuly v delší kusy — vidíte, on si někdy ten text sám řekne, že bych ho měl rozpracovat —, jsem dal stranou. Přece jen se mi nechtělo dát dohromady patnáct textů, které mají tři až pět stran, a pak jednu stostránkovou povídku. Pár textů jsem vyřadil, protože mi nepřišly dobré. A po těch letech jsem to velmi rád uzavřel a poslal RUBATU, abych mohl konečně dopsat tu novelu. Kdybych si sedl a řekl si: teď na sílu napíšu dalších deset podobných textů, tak bych toho litoval já i čtenář. A čekat zase dva roky, až mě napadne pět textů, které za to budou stát? To bych se nikam neposunul. Ale taky se mi zdá, že jsem autor, který se dostatečně „vykecá“ na pár stránkách. Takže jak říkal Picasso: umělecké dílo není hotovo, je opuštěno.
Více než s psaním literatury si vás ovšem zatím veřejnost asi spojuje s jejím reflektováním, řadu let jste působil jako externí spolupracovník na stanici Českého rozhlasu Vltava, odkud nyní ale odcházíte. Proč vlastně?
V Českém rozhlase jsem začal pracovat v roce 2016 na rešeršním oddělení, což byla prostě administrativní pozice. Hodně se teď mluví o těch platech v kultuře. Tak si tady rozebereme pár číslíček. Tehdy jsem dal vale historii a Národnímu muzeu, kde jsem jako odborný kurátor bral patnáct tisíc čistého. Na rešeršním jsem dostal čistého aspoň dvacet tisíc. Oboje plný úvazek, hlavní pracovní poměr. Petr Gojda a Milena M. Marešová mi v roce 2018 dali možnost tu a tam přispět do vysílání stanice Vltava a roku 2019 jsem dal rešerším sbohem a jako externista jsem se vrhnul do dobrodružného života OSVČ v kultuře. Vydělával jsem si jen Vltavou. Tu a tam jsem přispěl, kde se dalo. Ta pravidelná spolupráce byla s pořady Víkendová příloha, Mozaika, Svět poezie, Souzvuk. Jenže každý rok se víc a víc šetří. Takže se nejdřív zrušil pořad Reflexe: Literatura, pak Dopolední četba, nově se snížil počet premiérových dílů Souzvuku. Takže jsem byl ze zhruba pětadvaceti tisíc měsíčně, ze kterých jsem v letech 2020—2022 odváděl čtyři tisíce na sociální a zdravotní, na patnáct tisíc, ze kterých jsem dával na pojištění šest tisíc. K tomu si vezměme pražské ceny bydlení a víc už asi říkat nemusím. Ale jinak byla ta Vltava radost — opravdu jediné smysluplné zaměstnání, na které jsem zatím narazil. Taky jsem měl Prahy po těch dvaceti letech plný zuby. Takže jsem se rozhodl ten život budovat jinak. Jsem ve své chajdě v lese daleko od Prahy. Tu mi snad nikdo nevezme. A jestli se mi někdy zasteskne po velkoměstě, tak se třeba vrátím.
A jak náročný pro vás tenkrát byl přechod od psaného slova k mluvenému, navíc určeného poměrně konzervativní skupině posluchačů, potažmo přizpůsobování se dalším specifikům rozhlasového média?
Určitě jsem dřív víc koktal, preferoval jsem pořady ze záznamu a ne živé vysílání. Zkrátka to, co by čekal každý. Časem se to prostě poddalo. Jinak tradici já spíš ctím. Po kauze „penis na Vltavě“ jsem si říkal, jestli když někde zmíníme, že byl autor homosexuál, tak se někdo ozve, ale to se nikdy nestalo. Spíš se bojím, že časem opadne chuť držet Vltavu jako bastion vysoké kultury. Že už se nebude tak moc myslet, provokovat — to už se vlastně děje —, ale spíš se přejde k tomu příjemnému tlachání. Kultura jako zábava a lifestyle… Zajdeme si na Dyzajn market, dáme si cappuccino a taky si přečteme hezkou knížku. Další problém je pak sledování současného dění. Tam to často sklouzne k mainstreamu, protože kutat na literárních okrajích se každému nechce. Jo a taky cokoli uděláte o architektuře, tak budete pravděpodobně trhat posluchačské žebříčky. Rozebírat román s hostem třicet minut, to je luxus. Já měl vždycky větší ohlas na historická témata než na literaturu. Zatím je ale literatura na Vltavě v dobrých rukách.
Záběr vámi připravených rozhlasových rozhovorů, recenzí nebo pořadů je značně široký, mezi nejvíce akcentované oblasti by se ale určitě dala zařadit hispanoamerická literatura. Nemáte pocit, že ta současná, vznikající až po tzv. boomu — tedy po éře plejády literárních hvězd v čele s Gabrielem Garcíou Márquezem —, je u nás pohříchu přehlížená?
Pro mě bylo zásadní vybírat si témata, která mě zajímají. Hispanoamerická literatura je hodně divoká, nespoutaná a to mám rád. Navíc v roce 2019 byl Svět knihy zaměřený na Latinskou Ameriku a u té příležitosti tady vyšlo velké množství tamní literatury. Další věc byl počet respondentek a respondentů, kteří o těch knihách chtějí mluvit — profesorka Anna Housková, Anežka Charvátová, Anna Tkáčová, Petr Zavadil, Vít Kazmar… Takže i proto jsem se jí věnoval víc než jiným. Jinak je to věc módy — a móda, to je zlo! Dnes určitě víc frčí skandinávské literatury, svoje fanoušky má plno kdysi okrajových literatur. Napadá mě korejská. Řadu literatur ignorujeme pořád, třeba lusoafrickou. Takže ano, v českém prostředí si hispanoamerická literatura svou hvězdnou hodinu odbyla, ale ona byla nesmírně zajímavá i před tím boomem. V éře boomu zase bylo plno zajímavých autorů, kteří stáli mimo tenhle „proud“. A u té současné produkce… Ona by si zasloužila větší pozornost, ale zase ten výběr titulů není vždycky šťastný. Když jsem si o tom povídal se zmíněnou skupinkou překladatelů a překladatelek, tak by z té hispanoamerické literatury vybírali často jiné tituly.
Na druhou stranu totéž by se dalo říct takřka o všech velkých literaturách, snad vyjma angloamerické. Kdo tady znal například Annie Ernaux před tím, než dostala Nobelovu cenu? A tenhle stav se bude spíše zhoršovat — tuzemští nakladatelé mají čím dál méně chuť riskovat, roste nespokojenost a frustrace českých překladatelů a překladatelek…
Panečku, tak to už jste mě tou otázkou hezky navedl, co mám odpovědět. Máte štěstí, zrovna tohle vidím dost podobně. Ta dominance angloamerické literatury je opravdu fascinující a děsivá. Chápu, že v originále bude většina lidí číst jen anglicky. Ale u překladu? U té Nobelovky bych to viděl jinak. Každá porota má svou filozofii a v případě Nobelovky je to chuť upozorňovat na literáty, kteří nejsou úplně na výsluní. Takže z toho, že jsme tu neznali Annie Ernaux, která ale přeložená už byla, bych si hlavu nedělal. Tuzemský nakladatel, který chce vydělávat, neriskuje. Před lety byla snaha udat někde Roberta Bolaña. Jako první u nás vyšlo Chilské nokturno a toho úkolu se chopilo nakladatelství Garamond. A zapadlo to. Až když se v USA dostal anglický překlad Divokých detektivů do top 10 nejprodávanějších titulů, ozvalo se Argo, že by to rádo vydávalo. Ale zase jen romány. Probůh, nepřibližuj se ke mně, poezie. Já to samozřejmě chápu. Tam se musí vydělat a zaplatit víc lidí. Takže buďme rádi, že se občas pustí i do nějaké „opravdové“ literatury, byť si to předtím propočítají.
Pak tu máme nakladatele, kteří vydávají tituly proto, že jsou to podle nich zásadní díla, která by v českém prostředí neměla chybět. Jména si doplňte sami. A ti riskují teda hodně a někdy to finančně dost bolí. Někdo řekne, že jsou to magoři. Někdo, že jsou to fanoušci dobré literatury. Já bych řekl, že právě toto je opravdová kulturní služba našemu národu. Když se na to podívám zpětně, tak mě fascinuje, že kromě jednoho malého výboru byl u nás téměř kompletní Robert Walser přeložen až relativně nedávno a toho úkolu se ujalo malé nakladatelství Opus. Přitom Walser je opravdu jedna z největších postav literárního modernismu nejen v Evropě, ale i ve světě.
Situace českých překladatelek a překladatelů se asi nezlepší. K tomu se ale líp vyjádří přímo oni. Já si vzpomínám na geniálně jednoduchou „analýzu“, kterou snad — hlava děravá — pronesl Kundera: psát pro malý národ je prokletí. Pro překlad to platí taky. Pak je otázka, jak to funguje třeba v Norsku. Žije tam ještě míň obyvatel než u nás, ten jazyk je možná ještě izolovanější, a přitom to tam zřejmě funguje líp než u nás. To bychom se museli zeptat někoho povolaného. Nebo je to prostě daň za tu jízdu na skluzavce kapitalismu? Nebo jsme vlastně docela nekulturní národ, který svoje NE literatuře už řekl? To se samozřejmě netýká čtenářek a čtenářů H7O, to jsou jistě rozšafní lidé.
Autor je literární publicista.