Volají ze Stockholmu

Nobelovy ceny za literaturu za roky 2018 a 2019 už sice dva týdny mají své laureáty, udílející Švédská akademie se jimi však musí stále zabývat: konkrétně tím, kdo je nedostal.

Irskému spisovateli a dramatikovi Johnu Banvillovi zazvonil desátého října, půl hodiny před vyhlášením Nobelovy ceny za literaturu, telefon. Číslo volajícího bylo ze Švédska, volající se představil jako Mats Malm, stálý tajemník Švédské akademie, a oznámil Banvillovi, že je jedním z laureátů. Překvapený spisovatel za pár desítek minut z televizního přenosu zjistil, že oceněn nebyl. I tak obdržel další telefonát — ze stejného čísla, opět od „Matse Malma“, který mu vysvětloval, že za oceněním někoho jiného než Banvilla stály „různé interní tlaky“.

„Věřil jsem tomu. Hovor byl ze Stockholmu, proč bych tomu nevěřil?“ říká John Banville. „Samozřejmě že jsem byl zklamaný. Když vám zavolají, že jste dostal Nobelovu cenu, tak nepřemýšlíte úplně příčetně,“ vysvětluje.
Podle Banvilla byl celý výstřelek mířený na Švédskou akademii, která se už dva roky brodí skandály: loni se Nobelova cena neudílela kvůli vážné krizi, vyvolané sexuálním a korupčním obviněním manžela jedné z jejích členek.

„Nikdo z Akademie nevolal. Zní to jako špatný vtip,“ říká Mats Malm. „Už se to jednou stalo. Když jsem mluvil s vydavatelem Olgy Tokarczukové, tak jsem musel dokázat, že jsem to opravdu já, než mi ji předali k telefonu.“

Švédská akademie nechala falešný hovor prošetřit a minulý týden přišla se závěrem: volající dokázal zfalšovat číslo volajícího. Podle výpisu hovorů totiž Banvillovi ze sídla Akademie v dané časy nikdo nevolal. Tímto je šetření oficiálně uzavřeno. John Banville se zřejmě už nedozví, kdo si z něj vystřelil.

Jeden z domů na dublinském nábřeží řeky Liffey znají turisté jako Dům Jamese Joyce. Obyvatelé Dublinu mu přezdívají barvitějším názvem — „Dům nebožtíků“. Právě stará georgiánská vila, kde Joyceovy pratety provozovaly hudební školu a pořádaly vánoční večírky, inspirovala jednu z jeho nejslavnějších povídek z Dubliňanů, „Nebožtíky“.

Teď je Dům nebožtíků obětí „kulturního vandalismu“, píše The Guardian. Minulý týden totiž dublinské úřady schválily developerský plán přeměnit kultovní dům na velký hostel s kavárnou. Podle řady osobností kulturního i akademického života, stejně jako Joyceových fanoušků je schválený plán příznakem „zombifikace“ Dublinu a „symptomem whiskové a leprikónské verze Irska“. „Dublin může mít všechny hotely a hostely, které si zamane, ale pokud bude znevažovat a ničit své jedinečné kulturní dědictví, vymaže vše, co zbývá ze srdce města,“ píše v komentáři profesor anglické literatury John McCourt.

Kritici upozorňují především na dopady masového turismu, patrné i v dalších evropských metropolích, které ve snaze návštěvníkům pobyt co nejvíce usnadnit a zjednodušit paradoxně ničí všechno originální. V případě Irska a Dublinu se rovněž přidává kritika velkých technologických firem jako Google nebo Facebook, které mají kvůli malým daním v Irsku své evropské centrály: příliv peněz a bohatých pracovníků způsobil rychlý růst cen nemovitostí, vyhání obyčejné Dubliňany na okraj a ztěžuje provoz nezávislých kulturních klubů a akcí.

V případě domu Nebožtíků nicméně The Guardian upozorňuje, že slavná budova je v žalostném stavu a nejedná se o oficiální památku: na domě není ani plaketa. Celé dvacáté století chátral a v devadesátých letech téměř celý shořel. Až v posledních dvaceti letech se ho snažil na vlastní náklady opravovat a udržovat nadšenec, který ale v roce 2017 vyhlásil bankrot.