Včetně Hauptbahnhofovy perspektivy

Václav Jamek shromáždil do jednoho svazku fejetony, které psal pro dvouměsíčník Listy od prvního čísla ročníku 2005 do prvního čísla ročníku 2016. Ve své dvojjedinosti je také opatřil komentáři ze zorného úhlu Eberhardta von Hauptbahnhof — ani předplatitel Listů se tedy nemusí obávat, že materiály, které už dávno koupil jednotlivě, může nyní zaplatit znovu a najednou. Řečeno „dacanskou novořečí“: k zakoupenému balíku fejetonů získá navíc pěkný bonus.

Soubor Jamkových fejetonů poslouží jako procházka nedávno uplynulými deseti lety z pohledu autora, který i českou společnost chápe jako součást světového dění. Nechrání malý český dvoreček — i když ten ho zajímá nejvíc —, nestaví kolem něj plot a pravděpodobně úplně odmítá možnost takový plot vůbec vybudovat. Nejde tu zdaleka jen o návrhy na ochranu hranic před vlnou migrantů, s nimiž jde svým příznivcům dovedně vstříc Miloš Zeman a další méně vlivní pošukové, byť i tyto události Václav Jamek pochopitelně nenechává bez povšimnutí. Z Jamkových fejetonů plyne mnohem důležitější a obecnější zjištění, že co je české, nemusí být nutně hezké, a kritický pohled je vždy přesnější a podnětnější než spiklenecké mhouření očí nad našimi drobnými hříšky a charakterovými nedostatky, které se odráží v absenci morálky u nejvyšších představitelů státu.

Podstatná je pozice, z níž Václav Jamek události pozoruje. Není snadné a snad ani možné ji jednoduše definovat, ale nejméně dvě charakteristiky jí přisoudit lze. Tou první je hledisko věčnosti obsažené už v titulu sbírky, který témata jednotlivých fejetonů bagatelizuje jen částí svého významu. Kdo se směje z onoho světa, má život věčný, který je takto nenápadně a chvályhodně vyjmut z monopolu křesťanství, reprezentovaného u nás nejhlučněji katolickou církví. Václav Jamek se sám k žádnému náboženství přímo nehlásí, i tradeskancionalismus ponechává Eberhardtovi von Hauptbahnhof.

Stejně důležitou charakteristikou autorovy pozice je zcela samozřejmé vědomí lidské důstojnosti. Když Václav Jamek komentuje názor pravicového vezíra Romana Jocha, že jediné skutečné lidské právo je právo vlastnické, dodává, že levicové je tedy všechno ostatní. A dá se to shrnout čtyřmi slovy: „nárok na důstojný život“. Pokud někdo komentuje události z těchto východisek, může se samozřejmě i mýlit a není nutné s ním souhlasit, ale pokud je k takovému gruntu poctivý, nedovolí mu to za žádných okolností plácat pitomosti. A Václav Jamek poctivý autor je.

Mimochodem při dohledávání přesného znění jochovské pasáže, způsobeného samolibým spoléháním na vlastní paměť, by přišel vhod jmenný rejstřík. Škoda, že v knize není, hodil by se častěji.

„Nejhlubším smyslem Evropské unie totiž je: uchránit nás před Klausem,“ poznamenává Václav Jamek ve fejetonu z Listů č. 3, ročník 2005. Dvojfejeton z Listů č. 4 o deset let později začíná větou: „V týdnu od 15. do 21. června 2015 udělal soukromý podnikatel v oboru státní moc, média, plody země a kdovíco ještě, zatím jen vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš hned tři věci, které by mu v civilizované zemi zlomily vaz.“ Pan Babiš ovšem stále žije, a na rozdíl od něj se do naší současné společnosti nehodí Masaryk, Komenský, Hus ani „ušlechtilé plebejství“ Voskovce a Wericha. Naším obrazem je „zakomplexovaný a poťouchlý Cimrman“. Václav Jamek je naštěstí autor příliš kultivovaný na to, aby sklouzl k zatrpklému nadávání na poměry — čím menší, tím zkaženější. Touha po zvelebení české společnosti do snesitelnější podoby je v jeho fejetonech zcela zřetelná.

„Skoro na konci života jsem rád, že jsem neselhal alespoň ve dvou věcech: nevlezl jsem do komunistické strany a nepodílel jsem se na tzv. kupónové privatizaci,“ píše Eberhardt von Hauptbahnhof v jednom z posledních komentářů, zde zvaných „memoranda“. Dnes se zdá důležité, že na takových věcech ještě někomu vůbec záleží. A pro čtenáře je stejně důležité, že neselhává ani fejetonista Václav Jamek.

Václav Jamek: Na onom světě se tomu budeme smát, Burian a Tichák, Olomouc 2016