Tři otázky pro… Lidmilu Kábrtovou
Začínala psaním „příběhů na 50 slov“, dnes má na svém kontě dvě knihy a cenu Nadace Český literární fond. Talentovaná prozaička Lidmila Kábrtová dnes vystoupí na festivalu Měsíc autorského čtení.
Pracujete v PR oddělení Fakulty stavební ČVUT v Praze. Nakolik z toho čerpáte při svém psaní a jak se tam dívají na kolegyni spisovatelku?
Konkrétně z práce na fakultě momentálně žádnou literární inspiraci nemám, ale obecně mohu říct, že práce v public relations moje psaní ovlivnila výrazně. Vždy jsem se totiž v PR specializovala na technická témata, ač nejsem technik. Při jejich psaní musíte neustále zdrojovat, hledat, vnímat detaily, a to mi zůstalo i v literatuře. Pokud o něčem píšu a lze to ověřit, chci to mít ověřené. Někdy je to hodně složité a časově náročné, ale na druhou stranu mě to často přivede k zajímavým lidem a netušeným věcem a příběh se díky tomu rozroste do další roviny. To mě na tom baví. Co se týká mých kolegů na fakultě — na moje psaní se občas ptají, na zdroje, na příběhy, na inspiraci. Ale nejvíc na to, kdy bude další kniha.
Přispěla jste do charitativní povídkové sbírky uspořádané Alešem Palánem, které váš text dokonce propůjčil název — Za oknem. O čem je vaše povídka a představuje podle vás koronavirus a jeho vliv na naše životy nosné literární téma?
Moje povídka je o staré ženě, která se uzavře doma v naprosté izolaci a ztratí se v přemíře informací, kdy už nedokáže od sebe rozlišit realitu a lež. V důsledku to stojí život jejího kocoura. Ráda bych řekla, že je celá smyšlená, ale k jejímu vzniku mě inspirovala jedna diskuse na sociálních sítích, kde právě několik seniorů diskutovalo tak, že informace z jednoho dezinformačního webu obhajovali informacemi z druhého dezinformačního webu.
K druhé otázce — jestli je koronavirus sám o sobě nosné téma, to nevím, záleží na konkrétních autorech. Pokud to ale zevšeobecníme na limitní situaci a vyvolanou krizi — to literární téma je, protože přineslo určitý poznatek, mezní stav, který si autoři sami vyzkoušeli, a mají tak odžitou zkušenost, kterou mohou do literatury převést.
Před rokem jste mi řekla, že sbíráte podklady pro další knihu, přemýšlíte nad postavami a učíte se psát větší celky. Jak to s ní tedy vypadá a o čem ta próza — snad román? — vlastně bude?
Posunula jsem se, a vlastně neposunula. Sbírám pořád, to plánované téma je náročné, ale momentálně si řekl o dokončení jiný text. Původně jsem si myslela, že se bude jednat zase o povídky, ale ačkoli každý příběh má jiného vypravěče, jedná se o příběh jedné rodiny. Věci, které si nikdy neřekli. Takže jsou to ještě povídky? Nebo je to už román? Já nevím, já píšu. A strašně moc googluju, protože i tady to je potřeba.
Narozena 1971 v Náchodě. Vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Vydala dvě prózy: Koho vypijou lišky (2013) a Místa ve tmě (2018). O té druhé publicista Daniel Mukner napsal: „Místa ve tmě […] obsahují dvanáct povídek kratšího či středního rozsahu, jejichž protagonistkami jsou bezvýhradně ženy. Ženy, které jsou opuštěné, utlačované, využívané či zneužívané dominantními a nestálými muži. A které na sebe napříč povídkami opakovaně narážejí.“