Stručná topografie norimberského metra
Na rozdíl od berlínského či pařížského metra se to norimberské vyznačuje prazvláštní nudou. Místní si navíc stěžují, že patří k nejdražším v Německu. Přesto jím ale všichni jezdí. Glosa Alžběty Stančákové.
Stanice metra Gostenhof je obložena okrovými dlaždičkami
Já do Gostenhofu ale obvykle chodím pěšky, kolem lamy se zduřelou lící a páru velbloudů, co žijí v ohrádce u zastávky Weisser Turm.
O kus dál, za výlohou počítačového servisu, pozoruji rojící se koťata. Kočky průběžně mění velikost — na konci listopadu jsou menší než v půlce prosince, před Vánoci se ale zase smršťují.
„Lieber Fünfter wie Fürther,“
říkají prý Norimberští, a proto přijmu pozvání na večeři ve Fürthu. Ve strachu, že půjde o oficiózní setkání s páprdy z bavorského PEN klubu, jsem přivezla středně drahé víno a bonboniéru z Normy, ale hned zkraje jsem zjistila, že jsou to dva celkem mladí vegani, z nichž jeden navíc nepije alkohol.
Už na zastávce mi Leo oznámil, že budeme večeřet u něj doma, v komplexu sociálního bydlení. Hned nato zjistil, že si ve svém sociálním bytě zabouchnul klíče, takže jsme chodili nahoru dolů a sháněli náhradní sadu po sousedech. Pauline, která se mezitím ztratila a došla až na střechu, potom donesla zeleninu různých tvarů ze Solidarische Landwirtschaft.
Společně krájíme mrkve, brambory, červenou řepu, fenykl, zázvor, povídáme si o ultras, Oswaldu Spenglerovi, narcismu, o tom, jak všechno má dvě strany, anebo naopak žádnou. Nakonec Leo otevře bonboniéru. „Ale není veganská!“ vykřiknu. „To nevadí.“
Vystoupím z U-Bahnu na Lorenzkirche
Je noc, ale příjemně teplý vzduch. V kostele, v němž nocuji, zjevně nejsem sama — kdosi ve vedlejší místnosti zakašlal, a tím mě uspal.
Další den zjistím, že šlo o chlapce, který do Norimberku jezdívá lovit zvěř. Plouží se pak kostelem oděný ve vlněné výstroji, říká, ať se ho nelekám, kdyby náhodou táhl mrtvou srnu.
Jednou ho potkám v potemnělé kuchyňce, jí čokoládový pudink a cituje mi Shakespeara v němčině. Údajně vůbec nic nechytil. V pět ráno zmizí a nevrátí se.
V Röthenbachu se náhle otočím
Štěká za mnou hejno dívek, skončil jim školní den. Obdivně se zaposlouchám do těch zvuků — znějí skutečně jako štěňata.
U-Bahn odtud vyjíždí jen jedním směrem. Došla jsem na zastávku ze Steinu, z budovy, jejíž okna jsou v každém patře jinak zbarvená. O této cestě se mi ještě dlouho budou zdát sny.
Text vznikl v rámci autorčiny rezidence Pražského literárního domu v Norimberku (prosinec 2021).