Společné podnikání básníků a malířů

Uvažuji nad tím, zda by bylo možné publikovat texty o vztahu malířství a poezie z hlediska zasvěcenců, rozumějte okulturistů, básníků a také znalců v jiném oboru než ve výtvarném umění nebo kunsthistorie. Kdysi jsem našel web jedné dívky ze severní Anglie, která nadšeně shromažďovala ilustrace svých oblíbených po výtce dětských knih, během roku se začala zajímat o knižní ilustrace obecně a došla ke jménům jako Kamil Lhoták a Adolf Born. Tehdy jsme se bavili o ilustracích, které nás oba nadchly, českého vydání knihy Zrádné srdce (SNKHL 1959). Její internetové stránky však bohužel zmizely. 

Existuje několik kvalitních blogů o umění, jejichž autoři s čím dál větší únavou reflektují svá pátrání. Pokusím se o totéž — nacházet vztahy mezi tím, co vidíme nyní a co bychom rádi přivítali do své minulosti, mezi obrazem a básní. Na okraj: jedno z největších překvapení pro mě byla pravda o obrazu „Americká gotika“ Granta Wooda, který jsem vždy považoval za dokonalé zpodobení hrůzostrašné rodinky z amerických povídek od Ambrose Bierce po Thomase Ligottiho — a ejhle, on je to portrét Woodových milovaných přátel. I tak zdánlivě přesný obraz může být pro nezasvěcené šalbou, jež je svede na scestí…

Dekadentní objetí malířů a básníků

Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že básníky zajímají malíři, ti podivně mlčenliví lidé. Není v mých silách, abych přišel na kloub odtažitému či naopak — a lépe — dokonalému spojení mezi básníkem či spisovatelem a malířem, a nemyslím pouze ilustrátora knih, ale spíš vzájemné ovlivnění, utajené či přiznané přátelství — to jediné, co překoná okeány času, než šipka téhož času ukáže na konec Země. Hned nahodím malou ukázku toho kopuletého přátelství. Hrdina Nagel z románu Knuta Hamsuna Mystérie je tak trochu dandy a obyvatele malého norského městečka deprimuje nebo — pokud jde o podivíny a dívky — naprosto okouzluje svým kanárkově žlutým oblekem, básník Majakovskij na jeho počest nosil kanárkově žlutou rubašku a Jindřich Štýrský na počest Majakovského namaloval obraz: na prádelní šňůře visí už jen omšelost z kanárkově žluté košile: „Majakovského vesta“.

V těchto dnech je významné výročí malíře Dante Gabriela Rossettiho — narodil se 12. května přesně o čtyři roky dříve, než bychom řekli, že uplynula dvě století. Což se nám zdá naprosto neuvěřitelné. Myslím, že to je dobrý důvod, abych začal své amatérské pátrání po básnicko-malířských filiacích právě v této době, kdy to mezi malíři a básníky bylo vyloženě na postel — ve smyslu bratrství a souznění.

Začnu obrazy, které vstoupily do mysli čtenářů i milovníků výtvarna takovým způsobem, že bylo nevyhnutelné milovat malíře a básníky jako úchvatné protagonisty té nejnaivnější představy umění: téměř nezištné spolupráce, přátelství plného hádek a sympatií až za hrob. Musím teď pominout britský dosah malířů a básníků Preraffaelitského bratrstva a symbiózy Neprakta-Švandrlík — je to secese, symbolismus, dekadence, a především dva obrazy od Gustava Moreaua. Rád opakuji některé věci, jsou jako věčná knihovna, stolice paměti: Joris-Karl Huysmans v románu, kvitensenci dekadentního myšlení, Naruby (1884, česky naposledy 1994) zmiňuje preraffaelitu Johna Everatta Milliase obrazem „Bdění svaté Anežky“ i symbolistu Wattse, malíře upejpavé, vílí Anglie, nade vše hodnotí dvě díla Gustava Moreaua, olejomalbu „Salome“ a akvarel, o nichž píše: „V jeho zoufalých a učených dílech bylo zvláštní kouzlo, inkantace některých básní Baudelairových, a člověk stal udiven, zamyšlen a pomaten tímto uměním.“ Opravdu mluví o „učených dílech“, jako by šlo o knihy filozofů nebo dávno zapomenutých nesmrtelných mudrců, a v těchto vzácných okamžicích je Huysmans bez špetky ironie: ano, je otevřený a milující. Na Huysmansovo epické vyznání lásky k jeho dílu odpověděl Moreau prostým: „Miluji, co nikdy nebylo.“ 

Ilustraci k Huysmansově románu vytvořil jiný velký symbolista, Odilon Redon, který zasáhl milovníky povídek Edgara Allana Poea přemýšlivým a úžasně empatickým albem černobílých grafik A Edgar Allan Poe (1882). Ve své knize vzpomínek ovšem přiznává, že Poea nečetl: „… jen jsem prolétl názvy povídek.“ Možná kecal a prolétl i obsah knihy — tomu nasvědčují názvy jeho obrazů „Oko jako bizarní balón směřuje k nekonečnu“, „Bláznovství“, „Pod černým sluncem melancholie se objevila Lenora“… 

Čtení Redonových vzpomínek Samomluvy (č. 1996) mě přivedlo k názoru, že malíř Elstir z Proustova Hledání ztraceného času, kniha Ve stínu kvetoucích dívek, a Odilon Redon jsou jeden a tentýž malíř. Vedla mě k tomu nejen Elstirova poučka „Maluj, co cítíš, ne co vidíš“, ale i to, že Redon rád — jak plyne z deníku — o malířství uvažoval. Ano, může Elstirem být Gauguin nebo Jongkind, nebo nějaký módní a zároveň moudrý malíř elegantní společnosti, ale osobně (nikterak jednoznačně) si v Proustově imaginárním Balbecu neumím představit nikoho jiného než malíře, jako je Redon, jenž slovy Elstira pronáší, že malířství „záleží v jakési proměně zpodobených věcí, obdobné s tou, jíž se v poezii říká metafora“.

A napadá mě nyní, při pohledu na všechny ty nepostihnutelné krásky zachycené malíři, od da Vinciho přes Moreaua po — namátkou — Josefa Mánese, zda „její já neuniklo co chvíli, jako když jsme hovořili, vedlejšími dvířky nepřiznaných myšlenek a pohledů“. To napsal Proust o své lásce, ale vzhledem k jeho obecně všetečné mysli to snad platí i o malířství. Dekadentní malířství, které Gustave Moreau jako učitel — možná bez tohoto úmyslu — stvořil, si nicméně vedle legendami požehnané erotiky (jako Felicen Rops) libovalo i v rozkladu pečlivě vyjádřeném Karáskem ze Lvovic: „Samota, chlad, hrob. Stíny, smutek, askeze. Gotická duše. Ponurý, strnulý münster, zchmuřený psychický Templ, samotářská Tvrz, Středověk, nebo něco tak posupného a neústupného.“ Tak nadšeně s plnou vervou dekadenta dnes cítíme vztah několik pozapomenutých stínových básní Georgese Rodenbacha, několik básní v prose Aloysia Bertranda a malíře Luciena Lévy-Dhurmera. Je to vždy to téma „mrtvé Bruggy“, ale přece cítíme, že ten vztah potřebuje a snese mnohem širší objetí ramen. 

V reálném světě

Neexistují slova, jimiž bych popsal svůj první pocit, když jsem vešel do knihkupectví v Celetné, v knihách tam krásně byli nasnímáni všichni moji mistři, strážci mého světa, od Arnolda Böcklina po Petra Stejskala (teprve později jsem v Stejskalově knize poznal jeho sen o Böcklinově „Příjezdu na ostrov mrtvých“). Jaké každý (ne úplně blbý) národ máme to štěstí, že od Rudolfa II. až k Patriku Šimonovi vzniklo v zemích českých nesčetně soukromých sbírek obrazů a grafik, málokterá však poutala takový zájem jako sbírka Emanuela z Lešehradu a především Jiřího Karáska ze Lvovic. To však je pouze nutná realita, příběh šlechtice a úředníka, v jejichž pinakotékách zasedá myší sněm.

V této situaci bez velikých očí bude ale důležité spojení básní a prózy s obrazy. Jistě si vzpomenete, každý s úžasem prozření a potvrzením dětských vizí, na svou první knihu. Jaké tam byly obrázky? A později u první sbírky poezie… Byly tam ilustrace? Je velmi neslušné tvrdit, že něco vím za čtenáře, ale mě samotného ovlivnily obrazy v mých prvních knihách, dokonce i v mé první knize básní… A přestože si na ni teď nevzpomenete, třeba se vám vybaví nějaký obraz. Jinými slovy: poezie je v pohodě, rozbije sklo, ale obraz musí zůstat. 

Opravdu mě zajímá vztah mezi obrazem a poezií, ostatně jako každého pavouka v síni, kde je pokoj ještě klidný. Ale toto byl přímý průnik přes hory a symboly, kde soupodstatně vzniká expresionismus, a v této věci jednoznačně musím dát hlas básníku Petru Hruškovi. Ve své mikro eseji „Mezi obrazy“ vydává totiž svědectví, o němž se nediskutuje, ano, je to básník, jenž se mezi obrazy pohyboval se vším věděním a vnímáním jako Silversurfer:

Požár. Celý suterén obrazárny v plamenech. Nejprve tam začaly hořet domy, pak stromy v alejích a zahradách. Pak vodní plochy; už neodrážely pouze okolní plápolání, ale samy se vzňaly, stejně jako pěšiny a cesty. Pak se dostavilo žhnutí květin, kolmo vztyčených ve slávě růstu. Žároviště hlubokých květů, ve kterém bolí oči a trne v zápěstích. Co s tím, co s tím, ptala se ve mně neznámá touha. Chtělo se něco udělat, tváří v tvář takovému žáru se chce vždy něco setsakramentsky podstatného udělat. (…) Karl Schmidt-Rottluff, Ernst Ludwig Kirchner, Erich Heckel, Max Pechstein, Emil Nolde… Obrazy plály, jako by jim nebylo sto let, jako by dosud nestačily ani oschnout. Šlo v nich stále o všechno. Nesmírná energie světa, překvapená sebou samou. Kustodi postávali jaksi bezmocně vedle pláten. A návštěvníci na ta plátna hleděli neovladatelně, jako se hledívá do plamenů skutečného ohně, který vždycky strhává pohledy všech přítomných a nemíní se o ně s ničím dělit.

Otevřené možnosti

„Srát na ně, no debil, a to tě má rád, jo?!“ okomentoval Milan Kozelka náš vztah s Petrem Hruškou. Nevím a patrně se nedozvím, zda měl Kozelka pozitivní vztah k lehkému Hruškově expresionismu, nebo nesnášel jeho brutální intimismus (tento hovor může dosvědčit filmař a básník Martin Langer), přesto mě právě obratná poetika zmíněného Hrušky přivedla k názoru, že výtvarníci a básníci spolu opět souzní. Slovo „opět“ není nevítané, pokud máme rádi obrazy. Není snad poezie přesným obrazem něčeho, s čím máme jen malou a víceméně hysterickou zkušenost?

Jářku, ilustrací v knihách Milana Kozelky — v Celebritách a mnoha jiných — se skvěle ujala jeho tehdejší holka Andrea Lexová, a to doilustračně. Chápu, bylo to nutné. A cením si toho, rád si ty obrázky i prohlížím, jak se říká „mimo čtení“. Jsem silně nepřátelsky zaujatý proti abstraktním doplňkům v knihách poezie. Nicméně jejich vztah není a nebyl tím vysněným ideálem harmonie dekadentních umělců, ale přesto vztahem náročným k tomu, co je láska, umění a malířství. Ale právě Milan Kozelka mě poučil o tom, že tyto vztahy pořád existují, ukázal mi, že kniha bez výtvarníka není úplná — dokázal to na svých knihách a na antologii Od břehu k horám. 

Chci poznat, jak spolu duchovně a ekonomicky podnikají lidé poezie a malíři, můžeme se pídit, nemusíme vědět. Proto musím tento úvod dát jako dveře otevřených možností.