Snění o exotických dálkách

Vlastní zkušenosti

Rodinná idylka ovšem skončila s vypuknutím první světové války. Bieblův otec byl umístěn jako vojenský lékař na haličské frontě, sám ovšem onemocněl tyfem, a než se z něho vyléčil, spáchal sebevraždu. Ve stejné době se na haličskou frontu dostává sám Biebl, je mu osmnáct a měl by maturovat. Z vojny se snaží vyvléknout ze zdravotních důvodů, ale podaří se mu to jen na pár týdnů. Je poslán zpátky na balkánskou frontu, zažije zajetí příslušníky černohorského odboje, ale podaří se mu uprchnout. S podezřením na tuberkulózu se roku 1918 vrací domů.

Kresba od Rudolfa Klimoviče v knize Básně (Československý spisovatel, 1979), foto: Jakub Pavlovský

Maturuje nakonec až v roce 1921, pak zkouší studovat medicínu, ale táhne ho to spíše za přednáškami na filozofické fakultě a k umění. Seznamuje se s básníky a umělci — a jedno z těchto přátelství je o poznání intenzivnější než jiná, přátelství s Jiřím Wolkerem. Intenzivnější, ale také kratší. V květnu 1922 spolu vyrazí k moři do chorvatské Bašky. Wolker si ovšem domů přiveze nemoc (tuberkulózu, která ještě před rokem ohrožovala i Biebla) a nedlouho nato na ni umírá.

Setkání s Wolkerem ovlivnilo Biebla lidsky i umělecky. Svou prvotinu Věrný hlas (1924) dedikoval právě Wolkerovi a po svém v ní rozvíjel jeho vizi proletářské poezie. Ovšem už tehdy jeho představivost utíkala do exotických dálek… Jako třeba v básni „Indián“: 

(…)
V šest hodin na hlavním korze v Praze
jdou dělníci z práce, jimž do tváří ulehly
vrásky a saze, 
šat prolnul chudobou, však tušíš pod ním sílu,
na ramenou nesou nástroje. 

Jdou dělníci, otec vedle syna,
jdou kolem hedvábí, zlata, kina.

V zvědavém půlkruhu stojí Indián.

Má hořký úsměv. Snad nevzhlédne ani.
Snad tiše jim řekne: Indiáni!

Kniha Básně (Československý spisovatel, 1979), foto: Jakub Pavlovský

Exotiku na vlastní kůži si dopřál v roce 1926, když podnikl výpravu na Cejlon, Borneo, Jávu a Celebes. Tato cesta umožnila vznik básnické sbírky S lodí jež dováží čaj a kávu, která spolu se skladbou Nový Ikaros tvoří umělecké vrcholy Bieblova díla a zároveň české meziválečné avantgardy vůbec. Na obou těchto dílech je současně patrná specifičnost Bieblovy osobnosti i tvůrčího typu: jestliže obecně sdílenou tendencí nebo dokonce módou české avantgardy bylo snění o exotických dálkách, Biebl o nich nemusel snít, ale naopak je popsal na základě vlastních zkušeností. A podobně i v Novém Ikarovi nemusel vizi nového světa, který by měl vyrůst nad troskami zbylými po první světové válce, tvořit pouze z abstraktních revolučních idejí, ale mohl sáhnout do svých vzpomínek a úzkostí prožitých mezi frontovými zákopy. Takto empiricky jištěnou imaginací se z básníků české avantgardy nemohl pochlubit nikdo.

(…)
Máš umřít jako voják anebo jako koktavý stařeček
raněný dvakrát
podruhé mozkovou mrtvicí
na všechno hlavou komicky kývaje v tomto dvacátém století
slepější ještě než dřív
plivaje po zemi v níž budeš sám za chvíli spát

Hrobový klid hroznější ještě nežli když zuřila válka
to ticho v noci v listopadu bombardované jenom tlukotem tvého zoufalého srdce
Jsi bubeník který náhle zešílel a bubnuje do tmy a prázdna
chce si to vyřídit s bohem který z něj udělal toho blázna
bubnuje bubeník bubnuje k útoku do tmy a prázdna
kam všichni mrtví se dívají kupředu kupředu do tmy a prázdna

Bubnuje bubeník bubnuje do tmy a prázdna
tu náhle zakopneš
jenom taková maličkost
k ostatní hromadě ještě jedno zrnko písku
tak umírá v poli voják s očima do tmy a prázdna

Tak usíná v noci tulák na lavičce v parku
Tak odchází Chaplin
s očima do tmy a prázdna
(…)

Co sám nechápu

Druhá světová válka — a vlastně už jí bezprostředně předcházející období tzv. druhé republiky nevraživé vůči avantgardní tradici české kultury — znamenala pro Biebla tvůrčí a především publikační útlum. Sbírku Bez obav vydává v roce 1951 po jedenáctiletém odmlčení a po náhlém návratu tvůrčí energie, během léčebného pobytu v Karlových Varech. V dopise Karlu Konrádovi to popisuje slovy plnými radosti a okouzlení: „Stalo se něco fantastického, co sám nechápu. Je to labutí píseň smrti či co, že deset číšníků by nepostačilo zachycovat šampaňskou pěnu mých zpěvů, jež se ze mne hrnou, i když už nechci?“

Editor svazku Básně vydaného roku 2014 v České knižnici snad z jakési piety sbírku Bez obav do tohoto zatím nejspolehlivějšího vydání Bieblova básnického díla nezařadil. Sbírka obsahuje řadu politicky vyhrocených pamfletických básní potvrzujících oficiální směřování české kultury a literatury v období stalinismu. Ovšem i toto k Bieblovi patří. Byl členem komunistické strany od roku 1922 — podobně jako všichni jeho přátelé z Devětsilu. Po válce pracoval na ministerstvu informací a spoluurčoval kulturní politiku pro oblast filmu. Ovšem ne bez obav, jak by mohl naznačovat název jeho poslední sbírky.

Sbírka Bez obav, byť loajální s komunistickou ideologií, zůstávala dlouho bez ohlasu v dobovém tisku. Něco dnes zcela běžného mohlo tehdy Bieblovi připadat jako zlověstné mlčení. Její vydání totiž spadlo do dusné atmosféry tehdejšího tažení proti trockismu a zejména pak proti tzv. teigovštině v soudobé kultuře. Dne 1. října 1951 vyčerpaný vleklou denunciační kampaní a policejními výslechy na srdeční selhání zemřel Karel Teige. Rok před tím byl v procesu s Miladou Horákovou odsouzen a popraven Záviš Kalandra, další přítel ze surrealistického okruhu. „Biebl se stal středem pozornosti podivných lidí. Dovídal se, že různí lidé, dělající dojem policejních orgánů, se na něho vyptávají: Kožené kabáty na schodech.“ Tuto poznámku si do svého zápisníku udělal Vítězslav Nezval — ovšem už po Bieblově smrti. Básník vyskočil z okna své pražské garsonky a den nato, 12. listopadu 1951, zemřel.

Život, který by vydal na dobrodružný film. Nebo aspoň na hutný biografický román.

Autor pracuje v oddělení pro výzkum 20. století a literatury současné Ústavu pro českou literaturu AV ČR.