Rituální tanec literárního bilancování

Iva Málková uvedla, že se za rok probrala osmdesáti básnickými sbírkami, z nichž ty, které prošly do užšího výběru, pak pročítala opakovaně a více do hloubky. Další odborníci z panelu sice neuvedli konkrétní čísla, ale z erudovanosti komentářů si můžeme odvodit, že za sebou mají taky slušný objem uměleckých textů. Celá diskuse byla zaznamenána pro Český rozhlas, některé teze si můžeme přečíst v reportáži pro iHNed, její písemný záznam bude možné nalézt v lednovém Hostu.

A vyhlídky, zdá se, nejsou vůbec špatné. Aleš Merenus se shodl s Kryštofem Špidlou na tom, že česká próza je „v poměrně solidní kondici“, a Karel Piorecký konstatoval, že poezie už není v krizi — že se naopak „hodně kvalitativně zvedla a dějí se v ní pozoruhodné věci“. „První bilance“ dopadla uspokojivě a čtenáři z odborné i laické veřejnosti se mohou rozejít do svých domovů užívat si v soukromí toho tajuplného světa, jímž krásná literatura bezesporu je — a začíst se například do některého z doporučených a vyzdvihovaných titulů.

Literarum ritualis

„První bilance“ české literatury je rituálním završením a uzavřením všeho, co se v Česku v roce 2016 v poezii a próze napsalo — aby se čtenáři mohli zhluboka nadechnout, otřepat a do dalšího roku vstoupit s přetrvávajícím pocitem, že něco jako česká literatura existuje a že je to na slušné, či dokonce velmi slušné úrovni. Setkání v Ústavu pro českou literaturu není samozřejmě rituálem jediným a výsadním. Podobnou funkci plní ročenka Nejlepší české básně nebo nejrůznější knižní žebříčky, v nichž svoje knižní tipy zdůvodňují například známé kulturní osobnosti, spisovatelé, či levicoví intelektuálové.

Součástí rituálu je povinné konstatování, že u něčeho natolik subjektivního, jako je literatura (a poezie obzvlášť), nelze generalizovat ani určovat pořadí vítězů. Toto ustavené zahájení rámuje „posvátnost“ celé instituce literatury. „Jeden rok je něco tak nepoetického, tak bezvýznamného pro poezii,“ říká Iva Málková. Literatura jakožto součást uměleckého pole podléhá onomu tajemnému volání dálek, při němž se pokoušíme popsat nepopsatelné a vyjádřit nevyjádřitelné. Oproti tomu věda — třeba zrovna literární věda — se zabývá důkazy, argumenty a čísly, tedy realitou veskrze přízemní a „nepoetickou“. Ušpinit literaturu touto přízemností by znamenalo ukrást jí právě to magické a krásné, pro které ji čteme.

Posluchač diskuse bilancuje, foto: Ondřej Lipár

To je pak zároveň i důvod, proč při zhodnocování, tedy stěžejní části rituálu, odborníci přejímají tajuplný diskurs spisovatelů. Dozvídáme se například, že nějaká sbírka „používá v promluvách obrazy ztajení, obrazy doznívání“, v jiné sbírce že se věci „dějí v zámlkách“ (Málková), případně že má autor „katarzní a silnou potřebu dohledávat se nějakého smyslu“ (Chrobák). U prózy se tato tendence symptomaticky projevuje v tzv. „čekání na velký román“ či obecně v očekávání nějakého posunu, zvratu, který by přemístil dosud známé hranice uměleckého výrazu za viditelný horizont. K literárnímu jazyku a uvažování bytostně patří právě ono existenciální tápání, ohledávání světa kolem sebe, „upírání se ke smyslu“ (Málková) a obecně jakési mystérium, jež je přirozenou součástí lidského života, o němž se ale jen velmi obtížně dá hovořit „vědecky“. V rituálním tanci literárních vědců a kritiků se tedy zcela běžně objevují mystické obraty k minulosti, která „zplodila geniální hledače smyslu“, či naopak k budoucnosti, v níž teprve — „dozrajeme-li“ jeho velikosti — budeme schopni „docenit genialitu díla“ dosud nepovšimnutého autora či autorky.

Myslet si, že víme, je fikce

Vedle jistoty cyklického času, reprodukování posvátného jazyka a udržování sakrálních entit (jako smysl, geniální díla, osvícení autoři atd.) mají literárněvědné rituály ještě jednu vlastnost — snad tu vůbec nejdůležitější — a tou je udržování literatury jako sociální instituce. Nová díla mohou být posvěcena a rituálně uznána jako „skutečná“ literární díla, starší osvědčené kusy se kanonizují. Spolu s jejich výběrem se implicitně předává i vědomí toho, co je to „dobrá“ literatura. Normativní hodnotové vzorce, byť byla jejich platnost předtím jakkoliv popřena (teze, že v umění nelze být lepší nebo horší, je důležitou součástí rituálu), se ustavují jako obecně platné, čímž je vyslán signál i všem potenciálním budoucím tvůrcům: chcete-li být součástí instituce „literatury“, pište jako tato oceněná autorka. Protože posvěcující autority ale nutně přebírají i logiku literárních děl, jako „dobrá“ literatura nemůže být nikdy uznána taková, která by tyto normy pouze reprodukovala. Musí v sobě nějak projevit i ono obtížně definovatelné „cosi“, čímž veškeré definice popře.

Na základě výše uvedeného by se snad mohlo zdát, že literární provoz je plný falše a iluzorních proklamací: literární vědci a kritici nechtějí hodnotit, ale vždy nakonec hodnotí; tvrdí, že umění je něco tak vysokého, že o tom nelze hovořit vědecky, a pak o tom vědecky hovoří; vždy říkají, že jde o subjektivní soudy jednotlivců, tyto soudy jsou pak ale považovány za objektivní kritéria. Z jaké pozice hodnotím? Jsem spíš pravičák nebo levičák? Strukturalista, poststrukturalista nebo hermeneutik? Hodnotím dílo či autora či dílo dohromady s autorem? Všechny možnosti jsou správné a všechny mohou být nějak zpochybněny a diskutovány. Rituální funkce každého takového soudu jde ale ještě dál. V pozitivním smyslu slouží jako tmel a nástroj sebeurčení toho, co pod pojmem „česká literatura“ rozumíme. Ve smyslu negativním funguje rituál jako autorita, která z posvěcených hodnot a norem dělá cosi fatálně, téměř až hmatatelně reálného — a tím, že to zahalí do oblaku tajnosnubných slovíček („radostné dotýkání poezie“, „blízká krutost pomíjení“, „přicházení velkého básníka“, „hledat to nadčasové“, „vytěžit obraz do morku kosti“, „krotká próza“, „ticho mezi poloverši“ atd.), nám zcela zatají, že tak učinila. Přiznejme si, že všechny řeči o literatuře vznikají především z našeho vlastního okouzlení, nikoliv jako výsledek „vědění“.