Realismus je překonaná záležitost. Debutant #3 o Emě Labudové

Za všechno mohl životopis britského matematika a kryptoanalytika Alana Turinga. „Dočetla jsem se o nucené konverzní terapii, kterou se mu vlast odvděčila za jeho zásluhy na tom, že druhá světová válka dopadla, jak dopadla, a řekla jsem si, že takhle teda ne, a pak už si to žilo svým vlastním životem,“ svěřila se mi autorka. 

Hrdinou příběhu o jednom nelehkém coming outu učinila mladého gaye žijícího v konzervativním prostředí severoanglického městečka Whitby v 50. letech minulého století.  Dvacetiletému Irvingovi krátce po sobě zemřou oba rodiče — a příjezd na jejich pohřeb s místní komunitou, zbytkem jeho rodiny a hlavně s ním samým nemálo otřese. Čtenář se s ním ovšem poprvé setkává až během návratu z rodného městečka zpět do Manchesteru, kde nyní žije, a hrdina nám průběh své návštěvy — stejně jako okolnosti nedobrovolného odchodu z domova před třemi lety — teprve postupně odkrývá. 

Ema Labudová, foto: Zbyněk Pecák

„Kniha Tapetář Emy Labudové vzbudila vášně dřív, než se vítěz letošní Literární ceny Knižního klubu objevil na pultech. Stačilo pár úryvků a někteří měli jasno, že ji nebudou číst. Monologická novela o mladíkovi lehce přes dvacet, který musí kvůli homosexuální orientaci žít ve věčném sebezapření, je totiž psána, jako by ji vyprávěl nedouk. V dlouhých souvětích s opakujícími se výrazy, nadmírou ukazovacích zájmen, často v krkolomném slovosledu a s chybami ve vazbě. Měla by se tedy číst špatně, ale opak je pravdou,“ upozornila literární kritička Kateřina Čopjaková ve své recenzi na některé zvláštnosti textu, které mu však neubírají na čtivosti.

Ponechat místo pro fantazii

Informace potřebné k vykreslení dobových kulis hledala autorka v knížkách, ve filmech i na internetu. Ale jak sama říká, faktická správnost není hlavním cílem knížky. „Někdo může namítnout, že jsem použila příliš moderní jazyk. A to jsem se ještě krotila,“ podotýká Labudová. „Myslím, že čistý realismus je trochu překonaná záležitost, nebo alespoň pro mě. Přijde mi zdravé a zábavné, když si čtenář musí sám dát dohromady pravidla fikčního světa, co platí a co neplatí, a když jej text trochu podráždí, místo toho, abychom se všichni jenom otrocky drželi pravidel naší reality.“ 

I proto má slabost pro hispanoamerickou literaturu 20. století: „Na ní se právě díky vlivu indiánských kultur ukazuje, že se knížky bez té naší evropské obsese dělit všechno na realitu a fantazii docela dobře obejdou.“

Jak uvedla v jednom rozhovoru, k psaní se dostala ještě dříve, už ve svých třinácti letech: „Děti ve třídě si říkaly, čím jednou budou, jen já dlouho nic neměla — žádný speciální talent, nic, co by bylo moje. Až někdy ve třinácti letech jsem napsala sloh, antiutopickou povídku, která se mé třídní na pražském Gymnáziu Budějovická tak líbila, že jsem text musela přečíst spolužákům nahlas. Paní učitelka Nataša Šimků podchytila, že mi psaní jde, a donutila mě rozvíjet se v něm, účastnit se soutěží a seriózně nad ním přemýšlet. Začala jsem psát a psát a taky hodně číst. Do čtení mě ale naši, někdejší novináři, nikdy nutit nemuseli, dělala jsem to ráda a dobrovolně.“

Vítězství na druhý pokus

Vyhlídky rukopisu laureátky Studentské Thálie z roku 2016 za dystopickou povídku o domácím násilí, která nyní studuje hispanistiku na Filozofické fakultě v Praze, ovšem zpočátku nevypadaly příliš nadějně. Obeslala s ním nejprve několik nakladatelství, ale po čase od všech dostala odmítavou odpověď. Na radu již zmíněné třídní učitelky pak zaslala svou novelu do Literární ceny Knižního klubu. To bylo v roce 2018 a tehdy ještě nezvítězila. 

Administrátor ceny, šéfredaktor Odeonu Jindřich Jůzl, jí prý ohleduplně a vlídně napsal, že cenu těsně nezískala, i když za Tapetáře část poroty bojovala, a navrhl jí dílčí úpravy s tím, ať to napřesrok zkusí znovu. Ema Labudová ho poslechla a porota ve stejném složení (Pavel Janáček, Tereza Brdečková, Pavel Brycz, Kateřina Kadlecová a Michal Viewegh) tentokrát rozhodla o tom, že 24. ročník LCKK v konkurenci více než sto padesáti dalších rukopisů vyhrála a ve svých dvaceti letech se stala dosud nejmladší vítězkou této literární ceny dotované částkou sto tisíc korun. Tapetář vzápětí vyšel nejen knižně, ale také v podobě audioknihy, kterou načetl Jan Cina. 

Porotci na knize ocenili mimo jiné to, že „řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české prózy: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností“.

V následujícím roce se Tapetář objevil mezi trojicí titulů nominovaných na cenu Magnesia Litera v kategorii DILIA Litera za debut roku: „Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.“ 

A i když si ocenění nakonec odnesl nesrovnatelně zkušenější autor Vratislav Kadlec, Ema Labudová — která už prý pracuje na další knize, jejíž téma si ovšem nechává pro sebe — zůstává nadějným příslibem tuzemské prózy…