Rákoska v dílně lidskosti

Tělesné a jiné tresty — podpora výchovného úsilí? Školní praxe bývala ovšem vytčeným zásadám dost vzdálená. Dokud se za nezbytný výchovný prostředek považovala rákoska nebo metla a při přijímání učitelů se vysoce cenila jejich fyzická kondice se zdůvodněním, že jen silný učitel je schopen úspěšně prosazovat své příkazy, nezněly čítankové výzvy ke klidu a vyrovnanosti jako spolehlivé cestě ke zdraví a úspěchu příliš věrohodně. O škodlivosti a neúčinnosti přísných kárných opatření a tělesných trestů byli ovšem přesvědčeni někteří osvícenci už koncem 18. století. „Pokud se týče přestupků cholerických a mstivých učitelů,“ psal lékař Franz Xaver Třebitzký v roce 1798, „kteří bez rozmyslu k potrestání dětí užívali hole nebo pěsti, čímž se stávalo, že mnohé dítě bylo zmrzačeno, lze dnes již konstatovat, že došlo k určité nápravě. Nynější příprava učitelů zaváděná reformou by nám měla být zárukou, že něco takového se již na našich školách vyskytovat nebude. Avšak podnes užívaný výprask na zadní část dítěte může způsobit rovněž neblahé následky. Pomlčme o tom, že u řádného učitele zejména v případě trestání dívek je takový postup již vůbec nepřístojný. Ani přestupky hochů, kterých bychom tu nechtěli blíže specifikovat, neměly by být takovým způsobem trestány. Mnozí lékaři ostatně potvrzují, že u drobnějších dětí může při intenzivněji prováděném trestání rákoskou dojít k zánětlivému poškození jejich zadní části a u dívek dokonce rodidel, které by mohlo přejít v hnisání vyžadující i lékařské ošetření. Nemělo by tedy být žádnému učiteli dovoleno, aby trestal děti jinak než mírnými údery rákoskou na dlaně. Rozumný učitel mládeže, který nevykonává svůj úřad jako nějaký nádeník, má přece sto jiných prostředků, jak napravovat chyby svých žáků.“ Školské zákony z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století přinesly vedle mnoha jiných změn také zákaz tělesných trestů. Nejednalo se o zcela neočekávanou novinku, protože už v éře „staré“ školy se objevovala jejich kritika a v praxi i několik pokusů prosadit jejich odmítnutí. Přesto nový zákon narážel v otázce přípustných trestů především v prvních letech po vyhlášení na odpor velké části rodičů i pedagogů a mnozí z nich se zákazu bít děti ve škole po kratší nebo i delší dobu odmítali podrobit. Jednoznačně to potvrzovala skutečnost, že v letech následujících po přijetí reformních školských zákonů se muselo toto rozhodnutí několikrát opakovat jak v úředních příkazech, tak i v pokynech a pedagogických příručkách. Oblíbené lidové úsloví „metla vyhání děti z pekla“ nezmizelo vzápětí po vyhlášení nových pravidel ani ze slovníku, ani z jednání rodičů a učitelů. Podle svědectví pamětníků neužívali sice někteří učitelé ani před, ani po roce 1870 rákosku jako odznak své moci příliš často, hrozba tělesných trestů se však nad žáky a studenty vznášela ještě dlouho po jejich zákazu. Tělesné tresty nebyly navíc v 19. století jen výsadou školy, často se užívaly v armádě, v rodinách a připouštěl je, pokud nezpůsobily trvalé zmrzačení, čelední řád ve vztahu sedlák—čeledín atd.

Zejména rodiče nebývali většinou proti používání výprasku jako výchovného prostředku. Někteří naopak dokonce věřili, že učitel, který si pro udržení poslušnosti a pozornosti svých svěřenců nepomáhá rákoskou nebo metlou, projevuje nedostatečné pedagogické schopnosti a špatně připravuje jejich ratolesti pro život. František Wenig, který důvěrně poznal jako žák „starou“ a jako pedagog „novou“ školu, vzpomínal na tělesné tresty užívané jeho otcem v obecné škole ve Stankově kolem poloviny 19. století i na přístup rodičů k těmto exekucím slovy: „Tělesné tresty byly tehda nejen dovoleny, nýbrž přímo nařízeny a vykonávaly se nejčastěji metlou; rákoskou trestalo se jen při hrubých přestupcích, jako bylo hubení ptactva a pro krádež. Výprask rákoskou slul pardus. Dívky nebyly u nás tělesně trestány. Jeden z kaplanů velmi rád ‚krákal‘ (tahal za vlasy), a takovému trestu říkalo se ‚krákanec‘. Metly dodávali otcové z Horní a Dolní Kamenice, obcí ležících uprostřed lesů, a jejich synové přinášeli je do školy; zvláštním řízením osudu někdy ještě téhož dne došli ‚výplaty‘ výrobkem svých otců. […] Na tělesné potrestání tehda nikdo si nestěžoval jako nyní, kdy rodiče s každým sebe nepatrnějším štulcem utíkají k úřadům školním. Bohužel byl připuštěn trest, že žák klečel ‚na místě hanby‘. Zvláštní označení tohoto místa tabulkou nebo zavěšování hanlivé tabulky na krk viníkův, jak bylo někde zvykem, u nás nebylo.“ Některé výchovné postupy, nejen tělesné tresty, však vzbuzovaly velký odpor žáků i veřejnosti už v éře „staré“ školy, nemluvě o době pozdější. Literát Ladislav Quis například získal své první školní zkušenosti v polovině 19. století v rodné Čáslavi a ještě v dospělosti vzpomínal s nechutí na zahanbující tresty, které zde zažil. Patřil k nim například zvyk, že učitel žákovi, který špatně napsal tzv. vorschrift, „přišpendlil nezdařenou tu práci na záda, načež jej dal jinými dvěma hochy voditi po všech třídách na odiv… Jiným vylepšením tělesných trestů byl postup učitele Hajnovského. Pokud přistihl při hovoru dva viníky, dal každému po rákosce a nařídil jim, by se navzájem bili přes ruce. Tu nechtíval žádný začíti, ale mnohdy to končívalo pranicí, a celá třída jásala, když se oba kluci váleli v prachu špinavé podlahy pod učitelským stolkem“. Vedle výprasku se používaly i další bolestivé a zahanbující tresty, jako například příkaz klečet na přitesaném polínku nebo na sice studeném, ale pokud možno hrubém popelu z kamen. Přísná kázeň se za pomoci různých trestů včetně tělesných udržovala také v gymnáziích i odborných a jiných učilištích. Zejména v nižších třídách těchto škol vládly podobné výchovné zásady jako ve školách národních. Časem sice ubylo přímých tělesných trestů, ale našly se jiné možnosti, jak trestat neposlušnost a různé prohřešky. Pověstné byly v některých školách tzv. karcery, školní vězení, kam se provinilý student zavřel na delší nebo kratší dobu podle závažnosti přestupku. Jeho pobyt zde mohl být navíc znepříjemněn nuceným půstem. Školáky i gymnazisty trápila celá řada zákazů a omezení, jejichž smysl nechápali a nikdo jim ho nevysvětlil. Antonín Zeman, budoucí spisovatel známý pod pseudonymem Antal Stašek, navštěvoval počátkem šedesátých let 19. století jičínské gymnázium, které podle jeho názoru patřilo v počtu zákazů ke špičkovým vzdělávacím ústavům v Čechách. „Kam jsme se ohlédli,“ psal ve svých pamětech, „všude hrozil hřích přestupku. Byloť tolik zákazů a rozkazů jako oček ve velké síti, jež byla roztažena pod našima nohama a nad našimi hlavami. Samé disciplinární vyšetřování, samé za vlasy přitažené tresty, samé nadávky. […] Byl jsem školskou pedanterií a týráním všecek zmožen. Nesměli jsme chodit pod podloubí, na nejkrásnější procházku městem při deštivém počasí, nesměli jsme se v neděli v rozkošném lípovém stromořadí ani ukázat. Měli jsme zakázanou Čeřovku, překrásný bujnou zelení porostlý kopec, jenž nás lákal svou lahodou. Nesměli jsme si hrát s míčem. Nesměli jsme se v létě koupat, v zimě na ledě klouzat a bruslit. Nesměli jsme do divadla. Co jsme všechno museli! Co jsme všechno nesměli! V zimě nás nejvíce tížil zákaz bruslení. Přišel konec čtvrtého školního roku. Vysvědčení jsem měl dosti dobré. Šel jsem na prázdniny, ale něco bylo ve mně nalomeného. Jala mne hrozná nechuť k dalšímu studiu. Byl bych nejraději utekl někam daleko, abych se nemusel vracet do Jičína.“ Antonín Zeman vyřešil svůj problém přestupem na gymnázium v Krakově, kde podle jeho zkušeností vládl mnohem svobodnější duch než v Jičíně. Zákazy a tresty uplatňované jako výchovné nástroje nebývaly ve všech školách stejné a mnohde se pedagogové nesnažili své svěřence připravit o různé životní radosti a neustále je omezovat a cepovat. Rozdíly v režimu jednotlivých učilišť zaznamenal i kritik čáslavské obecné školy Ladislav Quis. Prošel postupně řadou vzdělávacích ústavů: navštěvoval týnskou školu v Praze, pokračoval v pražském staroměstském gymnáziu, dále studoval gymnázium v Německém Brodě, vrátil se do Prahy, ovšem do novoměstského piaristického gymnázia. Poměry mu nikde nevyhovovaly a mohlo by se zdát, že už pro sebe nenajde přátelské školní prostředí a že zůstane ve věci škol věčným kritikem a nespokojencem. V roce 1863 však přešel na tehdy nově zřízené gymnázium v Táboře a jeho vztah ke škole se radikálně změnil. Z odpůrce se stal nadšeným ctitelem nového učiliště. Získal ho především ředitel gymnázia Václav Křížek, ale i další profesoři, přátelským vztahem ke svým svěřencům. „V patře nad námi,“ vzpomínal L. Quis, „bydlel ředitel Václav Křížek, což nás nijak netísnilo, přál on nám veselé naše dýchánky a nikdy se nestávalo, aby nás byl vyrušil, třeba že asi dost často naše hlučná veselost rušívala jej. Byl to ředitel, jakých bylo u nás zajisté málo, a jakých pohříchu dnes je ještě méně. A protože on byl duší ústavu, bylo tehda též reálné gymnasium táborské ústavem na naše ubohé poměry téměř ideálním.“ Tělesné násilí však ve školách nebylo vždy jen výsadou učitelů ve vztahu k žákům a studentům. V éře „staré“ školy docházelo občas i k opačným útokům. Tím se také zdůvodňoval požadavek brát při přijímání nových pedagogů ohled na jejich fyzické síly. Po zrušení tělesných trestů případů napadení učitele ubylo, ani tehdy však zcela nezmizely. Kupříkladu v roce 1874 musela pražská okresní školní rada řešit napadení učitelky matkou žáka přímo ve vyučovací hodině. Vzhledem k tomu, že se útok odehrál poměrně brutálně, byl vydán zákaz vstupu cizím osobám do tříd všech pražských škol v době vyučování. Pro útočnici i jejího potomka neměl ovšem incident bezprostřední následky. Kontrola chování žáků i studentů často neskončila ani po vyučování za hranicemi učiliště. Mnohdy pokračovala i v soukromí, doma nebo v podnájmu, kde na udržení kázně dohlíželi někdy velmi iniciativně rodiče, bytné a majitelé domů, ve kterých studenti po dobu studií žili. Soustavnému dohledu podléhali zejména svěřenci různých internátů, kolejí, často církevních, ale také vojenských a dalších zařízení, ať státních, nebo soukromých. Režim v nich býval poměrně přísný s cílem organizovat mládeži všechen volný čas po skončení výuky. Obraz života v jednom z podobných zařízení, v arcibiskupském konviktu v Praze, v padesátých letech 19. století, zaznamenal Servác Heller. Jemu osobně zejména vadilo, že neměl příležitost ani k samostatným procházkám, ani ke hrám, které domácí řád zcela zakazoval. Za největší příkoří, kterému byli všichni obyvatelé konviktu vystaveni, považoval povinnou účast na společné kontrolované nedělní vycházce zvané komún. „Tento komún byl ovšem,“ podle našeho pamětníka, „nejkrutější povinností a skutečnou torturou. Chodilo se totiž po dvou jako procesím pražskými ulicemi. Konviktisté byli vždy předmětem udivené zvědavosti a někdy také úsměšků promenujícího obecenstva, jemuž se zdálo komickým, že jsou v párech na vzduch voděni nejenom malí hošíci, nýbrž také vysoce již vzrostlí mužové s brejlemi na očích a lesklými cylindry na hlavách.“ Rodiče ovšem považovali místo v konviktu pro svého potomka za výhru. Nabízela se tak příležitost dát ho studovat bez nadměrné zátěže rodinných financí a navíc soustavný dohled nad soukromím svých synů většinou neodmítali, ale naopak vítali. Žáci a studenti podle vlastního svědectví ovšem dokázali i při nejpřísnějším dohledu občas své hlídače přelstít. Za vrchol neposlušnosti a samostatnosti, která u ostatních chovanců vzbuzovala trochu závist a také respekt, se považovala například návštěva kavárny. Při dopadení však hříšník riskoval různé tresty, z nichž nejhorší bylo vyloučení z konviktu. Poněkud volněji a samostatněji prožívali svůj volný čas žáci a studenti žijící v podnájmu u soukromníků. Uniknout zcela kontrole a dohledu se jim ovšem ani zde vždy nedařilo. Mnozí domácí střežili denní režim svých svěřenců stejně bedlivě jako páteři v konviktu a neváhali každý přestupek nebo nedovolenou činnost hlásit rodičům nebo učitelům. Rodiče se při vyhledávání podnájmu ostatně často řídili právě pověstí domácího a dávali přednost těm, kteří se v hlídání žáků a studentů osvědčili. Pokud ve městě, ve kterém škola sídlila, žil někdo z příbuzenstva, třeba i vzdáleného, některý krajan, známý známého, sjednávali rodiče byt nejraději u něho. Ten potom, vybaven přenesenou rodičovskou autoritou, měl na studenta v cizím prostředí dohlížet důkladněji než cizí člověk. Někteří domácí, kteří si brali na byt studenty, hlídali chování svého nájemníka často nedůsledně, nanejvýš doma, pod vlastní střechou. Jejich dohledu tak bylo možné poměrně lehce uniknout.   Vydává nakladatelství Academia.