Překlad básně jako politikum?

Mělo to být spojení dvou vycházejících hvězd. Amanda Gormanová přednesla na inauguraci prezidenta Bidena báseň „The Hill We Climb“ a strhla jí na sebe zaslouženou pozornost. Dvaadvacetiletá absolventka Harvardu poté získala nejenom kontrakt u modelingové agentury, ale i smlouvu na vydání několika knih v milionových nákladech. A překladové licence na tyto knihy se rychle začaly prodávat do zahraničí. Práva na vydání v Nizozemsku získalo respektované nakladatelství Meulenhoff, které jako svého překladatele nabídlo Marieke Lucas Rijneveldovou, která se loni stala vůbec nejmladší vítězkou Mezinárodní Bookerovy ceny, a to za svůj román De avond is ongemak (v anglickém překladu The Discomfort of Evening). Sama Gormanová byla volbou nadšená, protože Rijneveldová je mladá, evidentně talentovaná (krom románu jí vyšly dvě básnické sbírky) a navíc nebinární, tudíž mediálně zajímavá.

Idyla trvala jen pár dní. Třiadvacátého února básnířka a aktivistka Zaire Kriegerová komentovala na Twitteru výběr překladatelky takto: „Jak štiplavě na stupnici od jedné do deseti by vyznělo, kdybych řekla, že spousta barevných básnířek (Babs Gonsová, Lisette Manezaová atd.) by tohle zvládla líp?“ Tweet se dočkal bezmála pěti set lajků a stovky retweetů, na což nakladatelství zareagovalo prohlášením, v němž se Rijneveldové zastalo coby ideální překladatelky a ujistilo čtenáře, že najme tzv. sensitivity readers, aby se Rijneveldová svým překladem nechtě nedotkla cítění menšin.

Debata vyvrcholila 25. února, kdy aktivistka a novinářka Janice Deulová napsala do nizozemského deníku Volkskrant text, v němž výběr nakladatelství Meulenhoff odsoudila. „Proč nevybrat spisovatelku, která je tak jako Gormanová mladá, žena, slamerka a nekompromisně černá?“ Ve sloupku zpochybnila i kompetenci Rijneveldové coby překladatelky, ale to bylo v rámci článku sekundární. S kritikou se přidala i belgická šampionka ve slamu Lisette Manezaová, podle níž si nakladatel nechal ujít „jedinečnou příležitost“ umožnit černošské slamerce zazářit v Nizozemsku. „Je to příběh černošky, která skončila v bílých rukou.“ Téhož dne Rijneveldová od smlouvy odstoupila. Nakladatelství Meulenhoff nyní hledá tým překladatelů, jenž se překladu zhostí. (Pro pořádek: sama báseň má zhruba dvě normostrany, které nakladatelství Viking dokázalo v samostatné publikaci kreativně natáhnout na 32 stránek. Stejnojmenná sbírka má 80 tiskových stran.)

Amanda Gormanová, foto: Beeld Brunopress

Poodstupme nyní a pokusme se shrnout, co na volbě Rijneveldové tak vadilo. Ve skupině Literary translation na Facebooku to za progresivně naladěné překladatele shrnula Susie Pickfordová: „Pokud chceme zlepšit zastoupení barevných lidí v komunitě překladatelů krásné literatury, nestane se to samo od sebe, musíme pro ně aktivně vytvářet příležitosti. Podle mě by k tomu tento vysoce symbolický projekt byl dobrou příležitostí.“

Ve facebookových komentářích pod článkem CNN věnovaným tomuto tématu zase Eddie Ross píše: „Její poezie zachycuje černošskou zkušenost a tu běloši nedokážou pořádně zachytit.“ Stejnou nedůvěru sdílí Sharon Scottová: „Ono se to nakonec obílí a on bude ten autor, ne ona. To už jsme viděli mnohokrát.“ Jako refrén se celou debatou táhla naprostá nedůvěra ke schopnosti bílých přistoupit k překladu objektivně.

K tomu je třeba říci, že báseň „The Hill We Climb“ nezachycuje žádnou specificky černošskou zkušenost, ostatně ji inspirovaly události z šestého ledna, kdy dav Trumpových přívrženců dobyl Kapitol. Stejným dechem je třeba dodat, že my literární překladatelé jsme profesionální chameleoni, lingvističtí břichomluvci, jeden den překládáme viktoriánskou prostitutku a druhý den bývalého černošského kriminálníka, který žije v ghettu Watts. Aniž jsme se v životě živili prostitucí nebo strávili 27 let v Leavenworthu za vraždu ze žárlivosti. Překlad je mostem mezi kulturami a překládání každodenním cvičením v empatii. Nemusíte si píchat drogy, abyste přeložili My děti ze stanice ZOO, nemusíte být kanibal, abyste překládali romány o Hannibalu Lecterovi, nemusíte být gay, abyste překládali Alana Hollinghursta. Ani nemusíte být holka, abyste překládali Sylvii Plathovou. Text je jen text, a když umíte převádět z jednoho jazykového břehu na druhý, můžete klidně překládat Bellowovy romány, i když jste gój. Překlad je výraz optimismu: každý text lze rozšifrovat a nemusíte k tomu mít rasový, genderový nebo třeba ideologický klíč — jinak by mutatis mutandis muselo platit, že Hössovy paměti může překládat jen přesvědčený nacista, protože nikdo jiný se do komandantovy duše nedokáže vcítit.

Pochopit a umět, dva základní předpoklady překladatelské práce. A právě tady se skrývá háček, na který v celé debatě nikdo příliš neupozorňoval, protože rasová karta přebila vše ostatní. Marieke Lucas Rijneveldová nemá s překladem žádné zkušenosti a sama o sobě mluví jako o „Louisi van Gaalovi nizozemské literatury“ (jde o fotbalového trenéra, který působí v Anglii a proslul mnoha směšnými malapropismy). Při přebírání Bookerovy ceny mluvila Rijneveldová nizozemsky a při rozhovorech si nechala tlumočit. Anglicky prostě mluví mizerně, nemá na kontě jediný překlad a poetika jejích básní se s Gormanovou dost míjí. Ale na druhou stranu je slavná a často v televizi — to bylo pro nakladatele důležitější. Meulenhoff rovněž koupil práva ke knížce pro děti od Gormanové a překladem pověřil básníka Gershwina Bonevaciu, který rovněž nemá na kontě jediný překlad. Ve Francii bude „The Hill We Climb“ překládat Marie-Pierra Kakomaová, známější pod uměleckým pseudonymem Lous and the Yakuza. Je to zpěvačka, rapperka, písničkářka… a jaké to překvapení, nikdy nic nepřekládala. Pamatujete si ještě na Janice Deulovou, která krom jiného vyčítala Rijneveldové nedostatek překladatelských zkušeností? Tohle by podle Deulové mohly být její náhradnice: Hélène Christelle Munganyendeová, Rachel Rumaiová, Zaire Kriegerová, Rellie Telgová, Lisette Manezaová, Babs Gonsová, Sanguilla Vabrieová, Alida Auroraová, Pelumi Adejumová, Schiavone Simsonová. Všechno ženy se správnou barvou kůže, které většinou mají zkušenosti se slamovou poezií — a nikdy v životě nic nepřekládaly.

Proto by cynici mezi námi dokázali vyjádření nakladatelství Meulenhoff, že hledá tým překladatelů, snadno rozšifrovat: hledáme jednoho ghost překladatele, který připraví podstročnik a zůstane náležitě neviditelný, věren překladatelské tradici. A pak hledáme fotogenickou básnířku, která text trochu načechrá, a hlavně pak bude dobře vypadat v televizi.

Ale třeba to tak nebude. Nechme se překvapit.

Autor je překladatel.