Povrchní sběr

Kniha samotná nenabízí žádné průvodní slovo, nevysvětluje a skládá se pouze z krátkých textů, úryvků rozhovorů (tzv. uličního sběru Kateřiny Šedé), výtvarných koláží a záznamů z terénu. Na druhou stranu v četných rozhovorech Kateřina Šedá a případně ještě její spolupracovník Aleš Palán ochotně vysvětlují záměry a přibližují pozadí celého projektu. Do diskuse přispívá i etnolog Miroslav Maixner, jinak také autor dalšího rozhovoru s Kateřinou Šedou. Všichni obhajují metodu projektu, jež je zčásti postavena na metodách a technikách sociální antropologie. Sama Šedá zdůrazňuje, že s brněnskými antropology i spolupracovala. Kateřina Šedá, Miroslav Maixner i Aleš Palán ale zároveň důsledně vyzdvihují, že jde o umělecký projekt s přesahem, který nemá suplovat práci sociologů či antropologů. Vyzdvihují výhodu uměleckého přístupu v tom, že není svázán metodologií a může se tak svobodněji vyjadřovat.

Maixner staví do protikladu poetické kouzlo duchařského Cejlu a chladnou racionalitu chodeb na fakultě sociálních studií. Kateřina Šedá zas zmiňuje, že má velmi dobré reakce od odborníků z oblasti sociálních věd a že jí jeden ze sociologů po přečtení BRNOXu napsal, „že když to srovnává s tím, co se běžně učí, tak má skoro pocit, že věda je mrtvá a ať žije umění. Že je z toho až frustrovaný a zda bych nechtěla učit práci v terénu u nich na škole“. Já bych naopak dodal, že pokud by se projekt více inspiroval metodou sociálních věd, byl by daleko lepší a že právě ohledně práce v terénu se má Kateřina Šedá co učit.

Umění metody

V čem je metodologie sociální antropologie oproti umění tolik svazující? Jednoduše řečeno, metodologie sociálních věd nabízí soubor technik, jakýsi návod, jak postupovat, abychom dosáhli vědění a porozumění, jež budou co nejvíce vypovídající (v kontrastu s kvantitativním přístupem, který se zas snaží dosáhnout maximální spolehlivosti metody). Jinými slovy jde o to, abychom svým zkoumáním produkovali co nejpravdivější poznání a abychom byli schopni svá tvrzení doložit. Není to ve výsledku to, o co se ve své knize a při její následné obhajobě snaží Kateřina Šedá? Přístup Kateřiny Šedé je totiž alespoň v případě projektu BRNOX prezentován jako umění s přesahem — dle slov na jejích stránkách jde o „sociálně laděné experimenty“. Jde tedy o konceptuální umění, a máme-li koncept, máme i metodu.

Vzít to nejlepší z obou přístupů — sociálněvědního i uměleckého — je jistě dobrý nápad a může to výborně fungovat. V tomto případě se ale při svých sebeobhajobách Šedá projevuje trochu alibisticky. Na jednu stranu se nebrání uznání za sociálně laděný přesah svých projektů, sama jej i zdůrazňuje a zmiňuje, že spolupracovala s odborníky, a dodává tím projektu určitou míru legitimity. Na stranu druhou, ve chvíli, kdy na ni míří kritika, se zbavuje zodpovědnosti a zdůrazňuje, že ona se metodologií svazovat nemusí, protože její projekty jsou umění, a nikoli věda. Já jsem ale přesvědčen, že v tomto případě by se této zodpovědnosti vzdávat neměla, protože hlavním problémem projektu BRNOX je právě metoda, kterou si sama zvolila.

Metoda, která fungovala na vesnici, tedy v jasně definovaném prostoru s omezeným počtem lidí, ve městě selhává, což vlastně Šedá sama přiznává. Na celém projektu je zřetelně vidět, že je pouze souborem povrchních informací sebraných z rozhovorů s lidmi na ulici. Těch několik málo delších textů v knize je tím nejzajímavějším — právě proto, že přinášejí více než povrchní informace.

Nejde přitom o to, že by sociální vědy byly chladně racionální a překážely umění, jak dovozuje Maixner; jde o to, že si dají mnohem větší práci s tím, aby vyzkoumaly, kdo a proč duchům a čarodějnicím věří, jak se to projevuje apod. To nelze ilustrovat útržky z několika náhodných rozhovorů na ulici, i když se sbírají po dobu dvou let. Pokud chce totiž Šedá mluvit o jednotlivých lidech, které na ulici potkala, pak jí útržky stačí. Chce-li ale tyto poznatky zobecňovat na širší skupinu lidí, musí následovat určitá pravidla. A to nedělá s odkazem na to, že jako umělkyně tato pravidla dodržovat nemusí.

Jsem přesvědčen, že by bylo vhodné u takto ambiciózního projektu svou metodu vysvětlit a doplnit knihu průvodním slovem — což se absolutně neděje a vyvolává to řadu otázek. Mezi jinými — způsob práce s úryvky či způsob sběru informací — například provokuje tato: v případě uličního sběru je jen občas zmíněno, že daný účastník konverzace byl Rom. Jak to Šedá poznala? Charakterizoval se tak sám, nebo mu tuto identitu připsala? A znamená to, že všichni, kdo v promluvách jako Romové označeni nejsou, jimi skutečně nejsou? Nebo je z nějakého důvodu v některých situacích důležité, že dotyčný je Rom? Nepodezřívám zde Šedou z nějaké manipulace, jen si myslím, že takto ambiciózní projekt by měl vše promyslet (a případně vysvětlit) do detailů.

Slabozrakost ulice

Z celého projektu vyplývá, že Šedá se pokusila aplikovat svou metodu „od domu k domu“, která následně selhala, a nepodařilo se jí nahradit ji jinou, vhodnější metodou. Pořád to nesedělo, plácala se v tom a pak nalezla jednotící prvek „humoru“ a najednou to do sebe zapadalo. Neuvědomuje si ovšem, jak moc pokřivený obraz celé lokality tím vytvořila a na jak chatrných datech a chatrné práci s nimi je projekt postaven. Rozumím i tomu, že oblast Cejlu interpretovala jako vesnici, protože je to konceptualizace, kterou sama důvěrně zná (osobně si myslím, že peřiny v oknech či to, že lidé chodí na ulici v žabkách, z lokality vesnici nedělá, ale budiž). Najednou viděla Cejl jako vesnici s veselými švejkovskými postavičkami se svébytným smyslem pro humor, kde se lidé znají a nezajímá je, co bylo včera či bude zítra. Dává to takhle smysl.

Skutečné porozumění ale vypadá jinak. Od umělecké publikace, jež není svázána metodologií, bych očekával, že ukáže rozpory života v lokalitě, jací lidé jsou, s čím se potýkají, jací se zdají být, v čem to pravda je a není. Není totiž až tak důležité, kolik let člověk v lokalitě stráví, ale jak je zužitkuje. Očekával bych, že se třeba dočtu, jak funguje manželství Čecha a Vietnamky v jedné ze zastaváren kolem Cejlu, jak to zmiňuje v rozhovoru sama Šedá, nebo že za opravenými fasádami obecních domů nalezneme rozbité chodby a dvory s trčícími dráty a pavlačemi v havarijním stavu a že to je často jen jakási Potěmkinova vesnice. A že když pak člověk překoná tyto nehostinné chodby, otevře dveře a najde krásné a čisté byty v perfektním stavu, které si Romové na vlastní náklady udržují. Často, ale někdy také ne. A nebo že se dočtu, že ač jsou lidé na Cejlu na ulici hluční a mají (možná) specifický smysl pro humor, když se s nimi bavím v soukromí, zjistím, že jsou nešťastní a řeší velmi komplexně své komplikované životní situace — nebo že si například spoří na něco, co si chtějí koupit. To jsou nahodilé příklady, ale stojí v kontrastu s tím, co a na základě jakých informací Šedá zjistila. To jsou totiž informace, které se jedinec dozvídá postupem času a které se rozhodně nedozví při několika konverzacích na ulici. Na to člověk vůbec nemusí být ani antropolog ani sociální pracovník, to může bezpochyby zvládnout i umělec. Ale Kateřina Šedá to nezvládla.

Proto kniha BRNOX pouze reprodukuje stereotypy, například že Romové jsou veselé figurky, které nedumají nad včerejškem a zítřek je nezajímá, nebo že mají rozbité schránky, protože jako typičtí vesničané s sebou nenosí klíče, a protože jsou netrpěliví, tak své schránky raději rozbíjejí. Proto může interpretovat hloupé a bláznivé odpovědi tamních lidí  jako svébytný humor typický pro tuto lokalitu. Ani v nejmenším nepochybuji, že to je přesně takový obrázek, který Kateřina Šedá v lokalitě viděla — ovšem díky špatné metodě, kterou si sama zvolila, a nedostatečné reflexivitě vlastního způsobu získávání informací. Zůstala totiž na ulici a nenahlédla za fasády domů. A pokud zahlédla, co se skrývá za fasádami, nedokázala už dohlédnout do jednotlivých bytů.

Vystoupit z šaliny — a zase nastoupit

Cílem Kateřiny Šedé bylo, aby člověk projíždějící lokalitou vystoupil z tramvaje a šel se projít. Věřím, že cestující i vystoupí a lokalitou se projde. Věřím, že se i něco nového naučí. Uvidí lokalitu tak, jak ji vidí Šedá. O tom, že člověk může někde žít a své sousedy vůbec neznat, o tom ví Kateřina Šedá mnohé — vždyť na to je zaměřena většina jejích projektů. Proto může někdo bydlet 10 let v lokalitě, může se tam 2 roky procházet a může tam dokonce i pracovat s Romy a přesto je nemusí poznat. Může jen klouzat po povrchu, což se stalo právě Šedé. Proto vznikl průvodce pro přespolní, ale nic víc. Celé lokalitě tím prokázala medvědí službu.

BRNOX není špatná kniha a není v ní všechno špatně. Ale rámování vtipem a zvolená metoda to dobré přebily. Toho dobrého a zajímavého je totiž v knize na to, jaký potenciál projekt měl, málo. Osobně si myslím, že si Šedá v případě BRNOXu ukousla příliš velké sousto. I proto mě překvapuje, že je kniha BRNOX navržena na cenu Magnesia Litera za publicistiku. Kniha je sice velmi pěkně, inovativně graficky a hravě zpracována; bohužel je tato hravost na úkor obsahu a věcnosti, a na místě by tak byla spíše nominace za nakladatelský počin nebo umístění v soutěži Nejkrásnější české knihy než v publicistické kategorii.

Častou reakcí na kritiku uměleckých projektů (a stejně reaguje i Miroslav Maixner) je, že jejich cílem je vyvolat tolik potřebnou diskusi. Často je to jenom klišé — a je tomu tak i v tomto případě. Protože diskuse, která se kolem projektu BRNOX strhla, se věnuje spíše kvalitě knihy než reflexi lokality samotné a radostí i strastí jejích obyvatel. Tyto dvě roviny je třeba rozlišovat a je škoda, že projekt nepřispěl k rozvinutí druhé zmiňované diskuse. Ta by totiž opravdu potřebná byla. Obávám se, že sklapovací lavičky, posed na platanu u romského muzea nebo schránky otevíratelné bez klíčů nic podstatného neřeší.

Autor je sociální antropolog a pracovník v sociálních službách.