Pole je tento svět

Odpoledne bývá takové vedro, že děti musí zůstat v pohybu, aby si nepopálily chodidla, ťapat drobnými krůčky, co možná zlehka.

Člověk nemůže být lehčí, než je, vykládala Luba, ale musí si lehký připadat. Dýchat zrychleně a krátce, hlavu držet zpříma.

„Comme ça…,“ předvedla. Dívala se vzhůru k obloze a trochu vrávorala, protože ji těžké plecháče s vodou táhly k zemi.

Ostatní děti, Bertha, Maria a Hans, šlapaly za ní a nic na to neřekly, nesly těžší plecháče, byly mnohem starší.

Od osmi hodin ráno chodili tam a zpátky mezi studní a políčkem. Půda byla vyprahlá jako stařecká dlaň. Nezapršelo už celé týdny. Všude na polích přecházeli Arabové sem a tam, sem a tam. Nabrat vodu ze studně, naplnit konve a kropit, od rozbřesku až do náhlého – jak je tady v severní Africe běžné – setmění.

Půda vyprahlá jako stařecká dlaň – a robota nekonečná. Nad poli se nesl zpěv Arabů, plný a hlasitý, sem a tam, rytmický jako práce tam a zpátky mezi studní a políčkem. Celé jaro. Lies s Aartem pole kropili. Rainer, nejstarší chlapec, plnil konve z plecháčů, které před něj děti musely stavět, pěkně do řady, jemu na dosah. Rainer se uměl vztekat jako chlap, potil se jako chlap. Potem dospělých. Stékal mu v čůrcích zpod slamáku po pevné šíji a na holých zádech vytvářel špinavé skvrny.

Na tomhle poli nikdo nezpíval. Lies s Aartem sledovali mlčky, zarputile, jak vláha vsakuje do půdy. Než došli na konec brázdy, byla na začátku zase už vyschlá. Lies občas zaklela. „Kristepane, to je ale úmorná dřina…“

Zpočátku Aart ještě odpovídal: „To je vrchní vrstva, ta hned vysychá. To víš, že to pomáhá. Vždyť vidíš, že setba raší.“ Teď však mlčel. A Lies nepřestávala nadávat.

K večeru už nereptala, jen sem tam propukla v krátký, křečovitý smích. Děti pracovaly odevzdaně, byly příliš otupělé, než aby něco cítily. Když únava dosáhla vrcholu, trochu se jim ulevilo. Práci vykonávaly automaticky, jako ve snách… Později večer, po jídle, se sem zašly podívat při měsíčku. Půda vypadala vlahá, svěží. Zelené výhonky každý den povyrostly. Salát, zelí, fazole… Sklizeň pěkně vynese, říkal Aart. V zimě nebudou muset pracovat.

„Teď si chvilku odpočinu,“ oznámila Luba. „Dělají se mi fleky před očima.“

„To máš z koukání do slunce,“ poznamenala Lies. Postavila konev a otřela si ruce o šaty. Ušmudlaná místa na pestré látce. Ty šaty byly ještě z Holandska. Kdysi pěkné, ale teď chatrné, u krku natržené. Když se Lies předklonila, roztrhla tíha jejího těla výstřih ještě víc.

Luba seděla na bobku vedle ní a ukázala prstem: „Lies, šaty, chceš zavírací špendlík, j’en ai une, jeden bych měla.“

„Je moc vedro, to máš jedno.“ Lies si šaty na prsou přitáhla.

„Marie, odpočiň si ty. Dneska to nepřeháněj,“ a významně na ni mrkla.

Hrůza, říkala si Maria. Silné modré žíly, tmavohnědé skvrny kolem bradavek, nikdo se na to nechce dívat, kluci odvrátili hlavu.

Lies chtěla Aartovi s Rainerem naznačit, co je s Marií, věděla, že se Maria stydí. Od chvíle, kdy jí to Maria ráno řekla, byla Lies nebývale veselá, každou chvíli se na ni zkoumavě zadívala, optala se, jak se cítí, významně na ni mrkala, dokud si toho Aart s Rainerem nevšimli, dokud si ji Aart nezměřil od hlavy k patě, kdežto Rainer se naschvál díval jinam.

Z dálky se ozvalo Dolfíkovo fňukání. U domku z vlnitého plechu stál obytný vůz; veselá červená skvrna v bílém vedru. Tam Dolfíka, ročního synka Aarta a Lies, nechávali, když ostatní pracovali.

Na podlaze pod sedadly mezi rozkramařenými věcmi na hraní se mu nemohlo nic stát. A nebylo tam takové vedro jako v domku pod plechovou střechou.

Cestou za chlapečkem Maria zase myslela na Lies. Jak může mít někdo obličej, co nepatří k tělu? Bílé zuby, velké modré oči v hubeném snědém obličeji, často rozesmátém, živém; a k tomu neforemně odulé tělo a pomalé pohyby.

Kvůli tomu obličeji se k nim Maria přidala, tehdy ve Francii, na silnici do Marseille. Kvůli obličeji vykukujícímu z okénka obytného vozu, svérázného vozidla, co upravil Aart, vesele červeného v šedém proudu běženců. Kvůli rozesmátému, přívětivému obličeji a cizímu přízvuku: „Où vas-tu? Kampak jdeš? Jste samy, nechcete jet s námi?“ Liesin obličej, to jediné hmatatelné, zřetelné v nekonečném světě. Dlouhé prašné silnice. Nekonečná chůze. Vydržet až do konce. A zase další cesta. Chůze nebere konce. A za ruku vede Lubu sotva pletoucí nohama, sestřička už se ani neptá, „je to ještě daleko? Kam jdeme?“ Luba s pevně sevřenými rty, něco, co jde, pohybuje se dopředu, ale už to nežije vlastním životem…

Jakmile Dolfík zaslechne něčí kroky, pokaždé ztichne. Natáhl k ní ručičky, aby ho vzala. „Copak, je ti tady smutno? Je ti moc horko, chuděrko? To je vedro, viď? Máš mokrou plenu? A samý mouchy, viď? Tak pojď, Maria veme.“ Opatrně sestoupila po stupátku, vešla do domu, položila chlapečka na stůl a rozbalila mu plenu.

Ano, to je ono, říkala si, ta hlava je zvlášť, nepatří k tělu. Liesina hlava na tyčce – jako na obrázku lidojedů ve školní učebnici dějepisu. Ten sen se jí pořád vrací. Liesinu hlavu nesou na tyčce a těžkopádné tělo se šine za ní. Ne, není to sen, ale postřeh. Když Lies mluví, vycházejí slova někdy z hlavy: vřelá, srdečná slova. Ovšem někdy jí vycházejí z těla. Říká lepkavé neohrabanosti, co nedrží tvar, roztékají se jako palačinkové těsto po pánvi, zůstávají tam ležet, bledé, rozplizlé. Když je člověk zmožený, říkala si Maria, napadají ho takové věci. Zvlášť na sklonku dne – těžké plecháče, pohled upřený na pěšinku, pod bosými chodidly rozžhavený písek, ucha se zařezávají do dlaní, opruzeniny ve zpoceném podpaží dřou… To člověk žádnou myšlenku nedokáže dotáhnout do konce, zamotají se, dostanou podivné tvary, člověk začne dělat divná přirovnání. Olej, kterým Dolfíka natírala, ji chladil do dlaní. Dolfík chňapal po lahvičce, výskal, zase se spokojeně usmíval.

„Opravdový zázrak,“ vyjádřila se o něm paní konzulová. Maria ví, co tím paní van Balekomová myslela: byl to výraz údivu, že miminko může takové podmínky přečkat ve zdraví.

Když paní konzulová přijde jednou za tři týdny na návštěvu, nikdy se neposadí. Zůstane stát prkenně a přísně na tenkých, hedvábných nohou uprostřed místnosti a bílými rukavičkami se ohání po mouchách. V posledních minutách návštěvy – trvá vždycky přesně půl hodiny – se trochu uvolní a začne přecházet okolo. Samou radostí, že už brzy může zase jít.

„Proč máte to hnojiště tak těsně u domku?“ ptá se. „Příště vezmu Dolfíkovi nějaké pleny, má tak opruzený zadeček. Panečku, Lubo, ty jsi ale vyrostla, a ty krásné vlasy, umíš se už sama učesat?“

Opravdu těm slovům Lies nerozumí, nebo jim nechce rozumět? Když paní konzulová odjede, vyprskne Lies hlasitě smíchy, řekne „k čertu s babou“, napodobuje paní van Balekomovou – její chůzi a způsob řeči – s opovržením, které chová ke všem dámám. Lies dobře ví, že Dolfíka pálí zadeček a že má Luba vši. Že hnojiště mdle, sladce páchne, přitahuje tisíce much. Na to si už zvykli. Aart kydá hnůj tam, nikdo nic nenamítá. Aart má taky vši. „Nech se ostříhat, vagabunde,“ říkává mu Lies. Ale Aart nechce, má pěkné, husté, světloučké vlasy. „Vagabunde bláznivá,“ říká Lies. „Vagabunde bláznivá, tak se přece nech ostříhat.“

Maria drží Dolfíka na klíně, tiskne ho k sobě. Teplo na bolavé břicho. Má křeče. Bude to tak pokaždé, nebo jenom prvně? Přitulí se mu obličejem ke krčku, chňapne hedvábnou kůžičku rty. Teď už může mít sama děti.

Děti chodily s plecháči po okraji pěšinky, aby zachytily kousek stínu vrhaného fíkovníky. U studně se loudaly, máčely si ruce ve vodě. Než Hans naplnil plecháče vodou, Bertha s Lubou si dřeply.

Lies s Aartem a Rainerem na poli pokračovali v práci. Byla to vlastně zahrada, malý pruh půdy, který si Aart najal od jedné Francouzky z města. Vlastnila hodně pozemků, měla z nich pěkné příjmy. Arabové pracovali trpělivě, vyžili z malého zisku, za půdu platili neúměrně moc. Když sem Aart přijel, připadalo mu nájemné nízké. Teď byl už týdny s placením pozadu, stále ještě nechápal, že je jiný než Arabové, že mu chybí radostná trpělivost, fatalistický přístup k životu. Že čas jsou pro něj nástěnné hodiny odtikávající vteřiny, minuty a hodiny krátkých dní, kdežto pro Araby je to východ a západ slunce na pouti směřující ke konci, k vykoupení z tohoto života. Aart však pracoval zarputile dál, nevzdával se. Když děti měly hlad, utěšoval je: brzy, až dozrajou fíky a až ovoce a zeleninu prodají na trhu, budou mít peněz dost.

Děti mu věřily na slovo. Přivezl je sem obytným vozem. Rainer jim stokrát vyprávěl, že Aart dokázal nemožné: „Chápete to vůbec, obyčejným chevroletem…?“ Děti měly na strastiplnou cestu pouští v rozhrkaném autě matné vzpomínky – byl to zlý sen. Spalující vedro, těhotné Lies bylo mizerně, narození Dolfíka v Oranu, táboření na pláži. Aart ve vězení… Ne, na to si už skoro nepamatují. Čas předtím je jako otevřená kniha, o něm si vykládají… Tátové, mámy, kolečkové brusle, pes jménem Heller, ale o společných dobrodružstvích v období po Marseilli ani muk.

Žádné z dětí si jedinkrát nepoložilo otázku, proč je Lies s Aartem nabrali a vzali do severní Afriky s sebou. Žádné z dětí se nepozastavilo nad tím, proč je Lies s Aartem zahrnuli do své domácnosti. Přijaly to tak, jak to děti dělávají. Pro děti je existence samozřejmá.

Jen Maria dospěla v poslední době k přesvědčení, že je to všechno zinscenované a středem všeho je ona; že Aart a Lies a děti, Arabové ve vsi na druhé straně kopce, běženci ve městě, ano, ba i válka existují ryze a jedině jako pozadí k jejímu životu. Někdo, možná Bůh, možná Bůh není, ale je „Něco“, jak to nazývala, to tak zařídil. Jednou si to svět uvědomí. A pak se zpětně ospravedlní i všechno to, co pro ni teď dělá Lies s Aartem.

Ten pocit se vynořil zničehonic, současně se strachem ze smrti. Vždyť si to představte, jednoho dne už tady nebude. Pomyšlení, že život půjde dál i bez ní, ji naplňovalo zoufalstvím. Uprostřed noci seděla vzpřímeně, ztuhlá hrůzou, zdrcená z toho, jak je bezmocná. Jednou, později musí umřít, nevyhnutelně.

Hansovi je šestnáct a někdy Aarta a Lies upřeně, v hlubokém zadumání pozoruje. Tu Aartovu fanatickou neústupnost nechápe. Nejdřív čekal na den, kdy Holanďan vzdá kropení. Teď už mu došlo, že Aartovo zaryté napětí se uvolní leda zázrakem. Zaujal strejcovsky usmířený postoj, který mu umožňuje cítit nad Aartem převahu. Je to pro něj jediný způsob, jak pokračovat v beznadějné práci.

Během ramadánu, muslimského půstu, se Hans na celé dny vytratil; bloumal po městě s kamarády z vesnice. Vrátil se spokojený, trochu unavený a příšerně špinavý, ale dobře najedený a málo sdílný. Když ostatní děti na závěr půstu vyrazily s Lies do města podívat se na průvod, zůstal Hans s Aartem doma, mlčky si dělal svou práci a hlídal Dolfíka.

Po tom dnu jeho přátelství s Rainerem, o rok starším, rázem skončilo. Hans získal výjimečnou pozici a Rainer si pro sebe nedokázal vydobýt aspoň jiné, když už ne významnější místo. Pořád jen pracuje, úplný stroj. Na nic se neptá – když něčemu nerozumí, neočekává vysvětlení. Rodiče ho pro jeho vlastní bezpečí poslali pryč, a dokud mu někdo nevytyčí jiný cíl, drží se tohoto výchozího záměru a vykonává, co se od něj den co den očekává.

Krátce před pátou vešel živým plotem pětiletý Pierre s arabskými kamarády v závěsu, vláčel tašku s nákupy a tvářičku měl bledou a upocenou, leč spokojenou. Jakmile ho Lies zahlédla, nechala práci být a vyšla mu naproti přes zahradu.

Pierre jí postavil tašku k nohám a zanořil ruku do nadité kapsy kalhot. Sardinky v konzervě, kus čokolády, houska, hrst mandlí, trocha petržele… pokládal to jedno po druhém Lies do napřažené dlaně. „Voilà! Víc nemám, u bakkála byl nával…“

Lies vyprskla smíchy, neřekla nic, zašla s nákupní taškou dovnitř a dala se do vaření. Měli s klučinou tichou dohodu. Napoprvé ho vzala s sebou do města a on viděl, jak bleskurychle krade věci z pultu nebo z košů se zeleninou na trhu. Teď to Pierre dennodenně prováděl sám. Lies ho k tomu nenaváděla, ale když přinesl velkou kořist, smála se.

Teď když Lies šla vařit, pracovní tempo se snížilo. Všichni náhle pocítili, že mají hlad. Pierre přišel ke studni, arabští kamarádi vyklidili pole.

„Na Pasteurově bulváru byl člověk bez rukou,“ prohodil Pierre. Posadil se zády ke studni, nasadil dědkovský výraz a napřáhl sevřené pěstičky. „Peníze mu pokládají na zápěstí a on si je bere pusou.“ Pierre vykládal každý den něco nového, zvlášť různé historky přitažené za vlasy, připadal si tak starší. Když nic mimořádného neviděl, něco si vymyslel. Ale tentokrát nikdo nepochyboval: bezruký žebrák, který sbírá peníze pusou, to je zaručeně pravda. Něco takového si nevybájí ani Pierre.

Luba s Berthou napřáhly pěsti, na zápěstí si položily kamínky a sbíraly je rty.

„Co můžeš dělat, když nemáš ruce?“ zasnila se Luba. „Nemusíš dělat nic. Nemusíš pracovat, protože nemůžeš nic dělat.“

„Kdo nemá ruce, nemůže mít svatbu,“ podotkla Bertha. Na to teď myslela pořád. Berthina nejmilovanější hra je na tátu a mámu.

Ale Luba si jí nevšímala. „Když nemáš ruce, všechno za tebe udělá maminka. Nakrmí tě tak jako Dolfíka a večer tě před spaním přikryje.“

Rainer na ně z políčka zavolal, ať sebou hodí. Sebrali plecháče a Pierre šel s nimi, aby předal Aartovi deset franků, které dostal od konzula.

„Kolikrát sis o ně musel říct?“ zeptal se Aart.

„Třikrát,“ odtušil Pierre spokojeně.

Konzul tvrdil, že o podpoře holandských běženců stále ještě nebylo rozhodnuto. Pořád se odvolával na prohlášení z Londýna. Exilová vláda prý stále ještě nepřijala rozhodnutí. Londýn neodpověděl. Peníze z Londýna nepřišly. Aart tomu nevěřil. Jednou týdně zašel večer do města, poseděl v hospůdkách s ostatními Holanďany, nadával na „bakkála“, jak přezdívali konzulovi – „hokynář“. To slovo obsahovalo všechny vlastnosti, které mu připisovali a skutečně je měl: svědomitost, krátkozrakost a šetrnost.

„Nemáte na to nárok,“ řekl konzul Aartovi. „Co vám dávám, jde z mé vlastní kapsy. Vy nejste uprchlíci. Odjeli jste z Holandska už dávno před válkou.“

„Pro sebe nic nežádám, jen pro ty děcka,“ odpověděl Aart.

„Vláda se nemůže ujmout všech těch dětí, co jste nabrali cestou. To od vás bylo velmi nezodpovědné…“

„Tak jsme je měli nechat chcípnout? Ty děcka přišly o rodiče.“ A pak už pokolikáté vyprávěl příběh každého z dětí. Jak je našel, za jakých okolností… Jeho vyprávění se rozneslo, lidé se přišli podívat, ale jen jednou. Ne, návštěvy k nim nechodí, i když Lies každého bodře zve ke stolu. Ani běženci v těch nejnuznějších podmínkách návštěvu nezopakovali, zato posílali na dlouhou vycházku jiné, protože jim připadalo, že to se musí vidět.

V domku, podlouhlém úzkém prostoru, v rozpáleném bubínku pod železnou střechou teď Lies vařila na primusu. Venku, stranou od dveří, rozdělala ohýnek z dřevěného uhlí na druhý chod. Přidřepla si tam Maria s Dolfíkem po boku a míchala kaši. Nad hrncem kroužily a bzučely mouchy, sedaly na ležícího kloučka, který si spokojeně hrál s lahvičkou, lezly mu po celém tělíčku, do koutků očí, ale jemu jako by to nevadilo. Sedaly ve škopku se špinavými plenami u domu, létaly kolem a kolem a pak vrazily otevřenými dveřmi dovnitř. Tisíce much zanechávaly všude černé tečky. Na stěnách, na krabicích a bednách, které sloužily za nábytek, na lůžkovinách u zadní stěny, na oblečení pověšeném na hřebících, na poličkách s všelijakým nářadím, na potravinách a toaletních potřebách v kuchyňském koutě, na pažích, nohou a obličejích. Mouchy v hejnech, mouchy na skvrnách z nabryndaného jídla. Byli na to zvyklí a nikdo netušil, že Mariiny nenadálé záchvaty pláče propukají zejména kvůli mouchám. Když byla unavená, když ji zneklidňovaly matné vzpomínky, začala se po mouchách ohánět, po čase to vzdala a tiše plakala někde v koutku, ačkoliv si jí stejně nikdo nevšímal. Ale dnes večer byla spokojená, pozorně obrácená do sebe, nepřítomně odpovídala na Liesiny řeči.

„Před dvěma měsíci člověk ještě za tyhle peníze dostal dvakrát tolik. Na brambory už nemáme. Když přijde nová várka z Portugalska, jdou na trhu na dračku. Ajša říká, že si lidi nosí velký pytle, nakupujou je po deseti kilech.“

„Jojo,“ přisvědčila Maria.

„No koukni na ten chleba, co nosí Pierre.“ Lies vyšla s dvěma půlkami nedopečeného bochníčku.

„Jejda,“ vyjekla Maria zdvořile.

„Jestli to takhle půjde dál, budu muset chodit do města sama.“ Lies si sedla na převrácenou bedýnku a cípem šatů si otřela zpocený obličej. Dolfík se rozdováděl a hodil na mámu lahvičku.

„Vrahoune jeden…“ zasmála se Lies. „Vidělas to? Normálně mi hodí flašku na hlavu.“ Švihem si ho zvedla k obličeji a pusinkovala ho do nazrzlých kudrn. „Já ti dám, strefovat se mámě lahví do palice, lumpíku jeden…“

„Kaše je hotová,“ oznámila Maria.

Hans přišel první, na převrácenou bedýnku postavil kbelík čerstvé vody, stáhl si odrané tílko a rozmáchlými chlapskými pohyby na sebe začal cákat vodu. Bertha s Lubou se s unaveným hašteřením strkaly u kbelíku, až Aart výhružně napřáhl ruku. Aart se nemyl, přitáhl si jinou bedýnku a posadil se na ni s Dolfíkem na klíně.

Rainer se umyl hned u studny, obličej se mu leskl, z vlasů rozdělených vzornou pěšinkou mu kapalo.

Lies naložila na cínové talíře cibuli a papričky opečené na oleji a každému přidala kus chleba.

„Na pultu měli kraví hlavu, formidable!“ spustil Pierre s příslušnými posunky a s pusou plnou chleba. Jenže ho nikdo neposlouchal. Byla to stará historka. Způsob, jímž arabský řezník rozseká krávu, tele nebo ovci a kusy vystaví na pult, aby ukázal, že prodává poctivé zboží, znal každý. Když se o tom děti doslechly prvně, vypravily se na súk a pěkně se tam klepaly hrůzou.

Teď bylo Pierrovi trapně, že je jeho historka nezajímá, a nacpal si pusu ještě víc.

Ze silnice vedoucí podél zahrady se ozývalo klapání mezčích kopýtek, šouravé kroky žen, hrdelní hlasy. Arabové z vesnice na druhé straně kopce se vraceli ze súku. Své zboží tam prodali a teď si nesli domů nákupy. Pár z nich, Ajša a Hímu, zašly k průchodu v zeleni u Aartova pozemku a zavolaly na pozdrav: „Líla saída…“ Lies odpověděla, že se později po západu slunce zastaví.

Chtěla ženským ve vesnici na druhé straně kopce povědět, že Maria dospěla. Pro arabské dívky se v takovém případě začaly spřádat plány na vdavky. Těšila se na rozhovor, ženské tlachání, sdílení zkušeností.

Lies rozdělila na vylízané talíře kaši. „Musíš teď dobře jíst, Marie,“ řekla důrazně. Maria se ládovala kaší s pocitem zoufalé trapnosti. Hlavou se jí honilo: … nenávidím tě, nenávidím tě… ne, to zas ne… Bůh mi odpusť, ne, nenávist to není… Cítila Aartovy pohledy. Nabíral kaši chlebovou kůrkou a krmil Dolfíka, na Marii se díval s porozuměním.

Překlad Magda de Bruin Hüblová

Vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská.