Ph'nglui mglw'nafh Lovecraft R'lyeh wgah'nagl fhtagn

Dokládá to doslova smršť antologií věnovaných lovecraftovskému hororu, z nichž i v českém překladu známe například řadu Černá křídla Cthulhu editora S. T. Joshiho, jinak autora hned několika lovecraftovských knih. Ovšem Lovecraft má i dost přímých pokračovatelů — Augusta Derletha (jeho povídky nedávno vydal Volvox Globator), Roberta E. Howarda (loni vydaná sbírka povídek Černý kámen), Henryho Kuttnera (podivuhodný mix lovecraftovského děsu a howardovské akce v Elakovi z Atlantidy) nebo Roberta Blocha.

Ti všichni se podíleli na vytváření „mýtu Cthulhu“, podle něhož naši Zemi kdysi obývaly mocné bytosti přišedší z vesmírných dálav, které nyní v eony dlouhém spánku vyčkávají na příležitost opět se zmocnit svého panství. Což by slovy americké hard rockové kapely Blue Oyster Cult zahrnovalo i smetení našich měst do moří. Samotné Cthulhu je jedním z ústředních monster mýtu, které podle slavné povídky Volání Cthulhu z roku 1928 dokáže i ve spánku ovlivňovat lidské myšlení, především zástupců „primitivnějších ras“, a váže se k němu slavná evokace, již jsme si dovolili parafrázovat v titulku a jež ve volném překladu značí: „Ve svém domě v R´lyehu mrtvý Cthulhu čeká a sní.“

Hlubiny se dívají

Mít rád Lovecrafta neznamená mít v oblibě pouze jednoho spisovatele a jeho nádherně obskurní dílo, ale celý jeden fikční svět, děsivý a fascinující zároveň ve své nekoherenci. A nadto i svět pulpové povídky „divných příběhů“ z magazínů specializovaných na nejrůznější žánry (na fantastiku zaměřený Weird Tales, ale i například ctitelům detektivky známý Black Mask), v nichž platili autory od slova a jejichž estetice složil svérázný hold Quentin Tarantino. Pulp dosáhl svého vrcholu ve dvacátých a třicátých letech minulého století. Ale jaký takový svět je?

Svět pulpových autorů bývá považován za primitivní, zastaralý a v lepším případě mile retro. Každopádně však uzavřený na stránkách zažloutlých magazínů a žijící si sám pro sebe. Ve skutečnosti se pochopitelně napájel ze světového dění, z nejnovějších objevů technických, ale i v psychologii; z literárního i politického kvasu doby. Lovecraft se často odkazoval nejen na Poea, ale v jeho prózách — především těch spadajících do tzv. Snového cyklu — najdeme také vlivy Freuda (konkrétně citovaného v Za stěnou spánku, sny a jejich analýza pak hrají velkou roli v celém cyklu) či Junga (Cthulhu coby archetyp zla, ale i úvahy o neprobádaných možnostech lidské mysli a tvorbě mýtů). A pro odlehčení dodejme, že také koček, jichž byl Lovecraft velkým ctitelem a rozhodně se nebál svou fascinaci malými vrahy ve svých příbězích zvěčnit.

Cthulhu, náčrtek z roku 1934

V děsivých povídkách — a to nejen těch spadajících do mýtu Cthulhu — se pak snažil, jak jej cituje Škvorecký, „zachytit ony těžce polapitelné a nedefinovatelné pocity, které by měly vyvolat iluzi, že někdo uvedl v nepořádek trojrozměrný svět, jeho fakta a časoprostorové elementy, pocity, jichž ve větší či menší míře jsou schopni všichni citliví a představivostí nadaní lidé“. Jinými slovy se snažil narušit naši jistotu stran světa a toho, co o něm víme. Jakkoliv se odkazoval na romantickou poezii vykořeněnců, reflektoval pocit moderního člověka, z něhož se na počátku krátkého dvacátého století zrodil literární i filmový expresionismus. Pokud jeho hrdinové nahlédli do hlubin mrazivého, děsivého kosmu — a ony hlubiny nahlédly na oplátku do jejich niter —, zažívali podobnou zkušenost jako hrdinové Weinerovi či Klímovi, když nahlíželi do propastí podivných vin a deformací své náhle znejistělé existence.

Lhostejné zlo, lidské šílenství

Lovecraft ve svých nejlepších chvílích útočí na racionalitu, která v jeho podání není motorem pokroku, ale základním předpokladem existence ve vesmíru, který je k lidem a jejich snažení i stavu poznání zcela lhostejný (a příznačné je, že u Lovecrafta je Zlo nikoliv zlé, ale prostě oproštěné od lidské morálky, lhostejné). Zbavuje své postavy této obrany a nechává je vystavené všemu, co může číhat v hlubinách nepoznaného, tušeného, představovaného. Nejvýrazněji dosáhl úspěchu v mýtu Cthulhu, ale nesmíme zapomínat, že napsal i příběhy vyprávějící o monstru, které má svou monstróznost teprve zjistit (a odhalit, že jeho krásný palác je hrobka), či o lidech, kteří zjistí, že staré a bezpečné rituály (jako je oslava Vánoc) mohou skrývat cosi pohanského a krvavého.

Nápor podobné zkušenosti vede k šílenství — a šílenství, respektive jeho potírání, k vytváření speciálních ústavů. Hrůza „obyčejných“ lidí z toho, že by se v takovém zařízení neprávem ocitli, to je další mocný impulz Lovecraftových příběhů. Ostatně šílenství podlehla celá řada jeho příbuzných i přátel a jedná se o motiv procházející jak gotickou, tak duchařskou tradicí devatenáctého století. Mimochodem, expresionismus a strach ze šílenství o něco později přispěly v Hollywoodu nejen ke klasické hororové estetice, ale i k prvním filmům noir a jejich vliv nalezneme i v Batmanovi nebo ve filmech Johna Carpentera (In the Mouth of Madness). A o dopadech lidského střetávání se s cizostí by mohl (a také tak činil) vyprávět i Stanislav Lem se svými „pekly kontaktu“, kam patří i slavná Solaris. Když se tedy mluví o loňském filmovém hitu Příchozí jako o lovecraftovském, je za tím mnohem víc než jen design příšer.

I když ten je pochopitelně nejen v hororu důležitý. U Lovecrafta narazíme hned na několik stvůr, které patří ke zlatému fondu (samotné Cthulhu je sice jen těžko uchopitelné, ale dostalo se i do South Parku nebo na politické slogany typu „Proč volit menší zlo?“). Kosmické bytosti sice mohou někdy působit až směšně (podobně jako dnes působí směšně některá monstra Howardova), ale monstra u Lovecrafta nemusí mít chapadla a vyznačovat se neeuklidovskými úhly: monstry jsou především všichni ti šílenci a vůbec lidé, kteří opakovaně otevírali dveře, které měly zůstat navždy zavřené.

Příběhy ze ztraceného místa

Jejich příběhy dokázal Lovecraft uchopit odpovídajícím stylem. Rozbor tohoto stylu nabídl spisovatel Fritz Leiber ve svém eseji „Literární Koperník“ (vyšlo v HPL: Spisy 2: Měsíční močál, Plus 2011). Lovecraft vycházel z realistického, vědeckého nazírání na svět; byl mistrem v užívání první osoby či formátů imitujících vědecké zápisky, deníky a články (vrcholem kvazivědeckého stylu užitého k navození iracionální hrůzy je pravděpodobně krátký román V horách šílenství). K tomuto stylu se ovšem Lovecraft musel propracovat, a tak mnohé jeho práce překvapí poetičností a až přehnanou zdobností (Snové putování k neznámému Kadathu z již zmíněného Snového cyklu). Velmi rád také budoval své povídky tak, aby, slovy Henryho Kuttnera, jejich pointou nebylo odhalení, ale potvrzení nejhorších obav hrdinů.

H. P. Lovecraft, foto: Lucius B. Truesdell

Napětí vyvěrající z vnitřního rozporu hrdinů zuby nehty se držících racionality a iracionálních jevů, s nimiž jsou konfrontování, je o to působivější, že se často jednalo o vědce, badatele — mnohdy spojené s bájnou Miskatonickou univerzitou. Jejich domněnky pak byly posilovány fiktivními vědeckými pracemi (v čele se slavným Necronomiconem či titulem Unaussprechlichen Kulten, stvořeným  R. E. Howardem). Jestliže ale na jedné straně posiloval důvěryhodnost (racionalitu) svého vyprávění, na straně druhé ji rozostřoval popisy využívajícími neurčitá a ukazovací zájmena („jistý“, „onen“, „ta“ a tak dále) a zdobnými popisy plnými slov jako „zlověstné“, „rouhačské“, „tušené“, „nepopsatelné“. A přesto se velmi často zastavil ve vyprávění těsně před tím, než by musel zlo a zdroj děsu popsat konkrétně, a nechal tak vždy příběh dopracovat představivostí čtenáře.

Před čím ovšem neutíkal, to jsou excelentní popisy krajiny, často velice pokřivené (i ve filmových adaptacích se často objevuje motiv zmutované země či rozostření reality na pomezí dimenzí), případně městských čtvrtí s podivně deformovanou realitou (oblíbeným motivem je děj zasazený do míst, která už nemůže hrdina nikdy znovu nalézt — v pozměněné podobě „zabočení“ do špatné ulice, čtěme dimenze, s ním pak výborně ve svých lovecraftovských pastiších pracuje jak Stephen King, tak Brit Brian Lumley). Těmito popisy dokázal Lovecraft perfektně vyvolat pocit nejen děsu, ale i hnusu — vždy v souvislosti s pocitem nepatřičnosti, něčeho, co se nesluší a je jednoznačným překročením hranic, jaké známe v mírné podobě z Erbenových balad (například spojení lidí a ryb).

Lovecraftovský jazyk je terčem častého napodobování. Podle S. T. Joshiho je to vedle prostého využití některého cthulhuovského monstra nejlacinější způsob, jak napsat svého „Lovecrafta“. Většinou se ale jedná o cestu do pekel, protože je to jazyk nadmíru specifický. Nestačí tedy napodobovat některá ustálená spojení, fráze a zdobit svou prózu obrazy neeuklidovské geometrie a vytvářet komplikovaná souvětí s výkřiky a extatickými odhaleními. V prvé řadě je třeba mít doslova kosmickou vizi existence — jak dokázal například Laird Barron v Okultaci, která se v popisech krajiny blíží nejen Lovecraftovi na jedné straně, ale i Cormacu McCarthymu na straně druhé.

Blbé, až hezké

Nu a v neposlední řadě je Lovecraft zábavný. Josef Škvorecký správně poznamenal, že jedním z vhodných přístupů k jeho četbě je ten campový — tedy, laicky řečeno, užívat si něco proto, že to je „tak blbé, až je to hezké“. Ne nadarmo jsou lovecraftovské snímky častou ozdobou programu Festivalu otrlého diváka (letos například Nicota). Zábavné je i rozebírání Lovecraftova zavilého antisemitismu, rasismu a xenofobie ve všech podobách — kteréžto negativní rysy své osobnosti byl ovšem schopen korigovat (například o jeho spokojeném manželství s ukrajinskou židovkou viz opět esej Josefa Škvoreckého, stejně jako poznámky o Češích).

V českém prostředí je navíc Lovecraft doma již poměrně dlouho (Ivan Adamovič připomíná jeho stopu v doslovu k poslednímu svazku sebraných spisů v nakladatelství Plus) a na své kultovní autory Češi nezapomínají — zvláště když se jako v případě Lovecrafta jejich vydání spojí ještě s dalším kultovním prvkem; v tomto případě s ilustracemi legendy českého komiksu Káji Saudka. Tento odkaz je pak přirozeně posilován lovecraftovskými pracemi například Stephena Kinga nebo Neila Gaimana, které vždy přitáhnou ke starému mistrovi nové příznivce. Dnes podobně nepochybně zapůsobí nejen zmíněná Černá křídla Cthulhu, ale hlavně Laird Barron.

Vždy však zůstane důležitým a obdivovaným autorem především pro svou schopnost uchopit šílenství světa, které civilizace usilovně vytěsňuje pomocí rozumu a vědeckého bádání. A přes veškerou bizarnost jeho vizí se jen málokdo na tom „správném“ místě ubrání zachvění, když zaslechne evokaci Cthulhu nebo některý z citátů z Necronomiconu…

Ostatně, pro Lovecrafta a mýtus Cthulhu se v den nesvatého výročí jeden takový citát na dobrou noc jistě hodí:

„Co ve věčnosti leží, mrtvé není,

v záhadě věků i smrt se ve smrt změní.“