Pepření knih

Dává autorské čtení a kontakt se čtenářem vašim textům nějakou novou kvalitu? Orientujete se třeba někdy při psaní podle reakcí publika? Novou kvalitu? Asi ano. Na čtení přicházejí pamětníci, a ti vypravují, co sami zažili, zaslechli, potvrzují některé momenty z mého románu Návrat Krále Šumavy, opepřují. Silné bylo setkání s paní Vlastičkou Hrašovou, ji a její maminku převáděl do svobodného světa Josef Hasil. Jednalo se o osudný přechod, při kterém došlo k přestřelce mezi pohraničníky a agenty — převaděči. Jeden z hraničářů byl těžce zraněn a druhý zastřelen. Verze té události od paní Vlastičky je daleko dramatičtější, než jak ji popisuju v románu. Na čteních se mi hlásí  čtenáři, kteří četli knihu několikrát, upřesňují detaily, studují v archivech. Dokonce dva nadšenci z Budějovic zjistili, že se ti pohraničníci pravděpodobně postřelili navzájem. Všechna ta setkání zřejmě ovlivní mou příští knihu. Autorská čtení jsou čím dál tím populárnější. Čím si to vysvětlujete? Vypovídá to něco o zdejší literatuře a čtenářích? Pokud si čtenář nějakou knihu zamiluje a vrací se k ní, je celkem logické, že dřív nebo později bude chtít poznat i jejího autora, popovídat si s ním, nechat si knihu podepsat. Nevím, jestli to něco vypovídá o české literatuře, ale rozhodně je jasné, že lidé stále rádi čtou a rádi se spolu setkávají a sdílejí zážitky z četby. To mi připadá skvělé, zvlášť v době facebooků a virtuálních realit.

David Jan Žák, foto: Pavel Hrdlička

Paradoxně, i přes tuto popularitu, jsou prý literatura a spisovatelé ve společenské krizi. Souhlasíte? Co si pod krizí vlastně představit? Každá, jakákoli krize je vždy k dobru věci. Posouvá věci kupředu, dává nové zkušenosti, možnosti se poučit a zjistit priority. Pokud je literatura opravdu v krizi, ozdraví ji to. Pokud jsou v krizi spisovatelé, možná zmoudří. Osobně nic takového neprožívám, užívám si život v lesích se svou rodinou. Mám sedmiměsíční dcerku Anežku, ta je pro mě důležitější než knížky. Lze vůbec nějak definovat společenské postavení a roli současné literatury? Přijde mi, že od šedesátých let, kdy byl spisovatel do jisté míry opravdu jakýmsi svědomím národa, se hodně změnilo. Dnes je ve větší míře kniha produktem, něco jako houska na krámě, něco, co by mělo bavit. Stále ale žijí čtenáři, kteří požadují víc, není to však ona většinová skupina. Proto tolik letí severské detektivky (nic proti nim), napínavé čtivo a čtivo pro nenaplněné ženy, které hltají Padesát odstínů šedi a podobné hlouposti. Pak jsou tu ale autoři, kteří dokázali zaujmout onu většinovou společnost a přitom tnout do živého, pro Japonce je to do jisté míry Murakami, pro Američany McCarthy, pro hispánský svět Bolaño a pro nás? Napadá mě jen Milan Kundera, ale to je už také nějaký ten pátek zpátky. Snad Jirka Hájíček s věčným rozporem mezi venkovem a městem, se vzájemným nepochopením těchto dvou světů. Když odhlédneme od společenské role literatury — co literatura a psaní dává vám osobně? Mně? Svobodu a jistou formu meditace. Možnost žít v přírodě, sám se sebou a naslouchat větru, ptákům, pozorovat krásu. Miluju klid. Na festivalu se potkáte s ukrajinskými kolegy. Znáte ukrajinskou literaturu?  Znáte Ukrajinu? Na Ukrajině jsem byl jednou, mám tam pár přátel muzikantů. Učím i děti ukrajinských rodičů. Z literatury znám ovšem jen Isaaka Babela a Michaila Bulgakova, oba z Ukrajiny pocházeli, Babel z Oděsy a Bulgakov z Kyjeva.