Obrys existence se sám začal rýsovat
Petr Hruška je známý především jako oceňovaný básník a spisovatel. V posledních týdnech však hýbe českým veřejným prostorem spíše jako vysokoškolský pedagog. Hruškovo líčení zkouškových peripetií na jednom oboru Masarykovy univerzity, symptomatických pro celé zdejší vysoké školství, vyvolalo spoustu reakcí. O úpadku univerzit, ale i literatuře a projektu Jedna věta Petr Hruška mluvil s H7O.
Petr Hruška, foto: archiv Hosta
Kromě kontroverzního Bubínku vám v nejnovějším čísle Revolver Revue vyšel jako samostatná příloha soubor textů Jedna věta. Psal jste ho vlastně nadvakrát, první rukopis se před rokem ztratil. Jaké pro vás bylo začít psát znovu? Na co jste se zaměřil? Zaměřil jsem se především na to, abych rukopis podruhé neztratil. To znamená, že jsem se naučil pravidelně přepisovat do počítače a zálohovat a zálohovat. A sešity mám od té doby na předsádce podepsané, i s uvedenou adresou a telefonem. Začínat psát je vždycky vzrušující a lákavé, alespoň pro mne. V tomto případě však nešlo o žádný nový začátek, ale o pokračování toho, co jsem celý rok „marně“ dělal. Měl jsem v tom, na prosbu nakladatele, pokračovat okamžitě, na druhý den, žádný čas na kocovinu, lítost, odpočinek, odstup. Neboť v Revolverce chtěli knihu vydat rok následující a já se cítil vinen tou ztrátou a zavázán vyjít jim vstříc, když se ke mně tak pěkně zachovali — to znamená — ztrátu mi uvěřili a nespílali mi za ni, přestože s vydáním knihy počítali. Pokračovat v tomhle psaní zpočátku docela bolelo a působilo zvláštní druh námahy. Zní to asi směšně, ale já měl opravdu první dny po ztrátě pocit, že už nenapíšu jedinou větu, aby v ní a priori nebylo přítomno jakési vědomí zmaru a přitom nesnesitelné lehkosti vyřčeného. Byla pro vás Jedna věta svým způsobem katarzí? Snad i katarzí, především ale dobrodružstvím. Byl jsem zvědav, zda pozorné zapisování dnů ve větách nakonec „hodí“ nějaký jednotící příběh nebo aspoň jeho náznak, nějakou osu a směr, nebo vše zůstane rozsypáno do jednotlivých záznamů. Postupem času se obrys existence sám začal rýsovat. Osud tomu chtěl, že ten rok byl plný různých ztrát a změn, přičemž to všechno vlastně začalo onou ztrátou rukopisu, díval jsem se náhle do propasti řeči, přesněji nedoručené řeči. V průběhu roku se takto otevíraly propasti další — včetně propasti válečného konfliktu v Evropě, prázdna po dceři odešlé na studia, dovršení půlstoletí mého života a náhlé hrozby jeho konce vzhledem k lékařské diagnóze. Zápas o soulad se ztrátami, hrozba dalších ztrát a především hrozba ztráty důstojného způsobu, jak o všechno přicházet, se staly samovolně jakýmisi motivy a tématem souboru Jedna věta. Stejně tak se začaly postupně rýsovat hlavní postavy toho celku, vedle ženy a dětí též postava vymahače dluhů. Psát za takových okolností bylo stále lákavější, zároveň stále obtížnější, záznamy spolu začaly souviset, někdy jsem tu jednu větu psal hodinu i déle. Kromě psaní jste také četl, byl jste i arbitrem Nejlepších českých básní 2014. Jaká sbírka vás osobně za uplynulý rok nejvíce oslovila? Jmenuji jich několik. Na knížecí od Karla Šiktance. Šiktancova řeč umí zazářit dávným svitem jak korunovační klenoty a přitom jí protéká krutě současný život. Někde za Truchlovem od Zbyňka Fišera. Fišerovy verše jsou z tmavé hmoty zaříkávadel a temných dějů v lidských vztazích. Náhlý vítr, který je ti svědkem od Romana Polácha, Jak prázdné kolo, po ráfku od Jakuba Chrobáka. U Polácha odvaha a skromnost v citovém obrazu, u Chrobáka přímá řeč neurvalých modliteb, je-li něco takového možné. Ovšem běda: oba posledně jmenovaní se mnou hrávají florbal a sedávají v ostravských hospodách, pro bulvární literární kritiky budu teď podezřelý z přátelství. V roce 2012 jste vydal zatím svou poslední sbírku Darmata, za kterou jste obdržel Státní cenu za literaturu. Chystáte se v nejbližší době vydat další? Na čem nyní pracujete? Nechystám. Píšu si, ve verších i v odstavcích.Poznámka: Rozhovor vyšel 13. května ve zkrácené verzi, nyní je v plném znění. Omlouváme se.