O myceliu a lidech

seriál Dětská literatura

Próza vonící lesním podrostem, jehličím, mokrým mechem a houbami se příznačně člení do tří podzimů, během nichž se musí desetiletá Magdaléna až příliš předčasně smířit s bolestnou ztrátou maminky. Něžná přezdívka Mojenka, kterou dívce vymyslela maminka, v sobě nese láskyplné přivlastnění, v němž není ani stopa po majetnictví. Mojenka od své moudré maminky, přírodovědkyně, dávno ví, že lidé jsou součástí živé přírody a vstupují do složitého přediva vztahů, komunikačních kanálů a dosud nerozluštěných jazyků přírodní říše, k níž by měli přistupovat s pokorou a respektem.

Olga Stehlíková: Mojenka
Host, Brno 2022

Maminka zasvěcuje Mojenku do tajemství přírody. Tento společný zájem je spikleneckým poutem sounáležitosti, potvrzením vyznávaných hodnot. „Doma jsem v lese,“ říká Mojenka, pro niž je les prostorem nabízejícím útočiště a zároveň nevyčerpatelným rezervoárem tajemství. Díky mamince poznává les jako ekosystém, v němž je vše provázáno — tak jako v rodině. Ze společných rozhovorů a četby se rodí encyklopedické znalosti i trefné postřehy vybočující z učebnicového rámce. Kůrovcová kalamita je tak Mojenčinou perspektivou vnímána v rozměru téměř politickém, když konstatuje, že lýkožrout se stal mocným, „i když je tak prťavej a nudnej“.

Přírodní metaforu si maminka bere na pomoc i v okamžiku, kdy musí dceři odhalit pravdu o svém onkologickém onemocnění, které vysvětluje v paralele s parazitními výrůstky na stromech. Během druhého podzimu se maminka začíná z Mojenčina života fyzicky vytrácet. Je uzavřena v mikroprostoru své ložnice a začíná plánovitě připravovat dcerku na nevyhnutelné rozloučení. To, co jí chce předat, nejsou jen poznatky. Usiluje o to, aby v Mojence vzbudila touhu objevovat svět kolem sebe na vlastní pěst a přesvědčila ji o tom, že za těmi nejúžasnějšími zázraky nemusí putovat do exotických končin, ale stačí se tiše utábořit v lese za rodnými Vonoklasy. Mojenka ještě může s maminkou sdílet své zážitky a objevy, stává se důležitým maminčiným vyslancem, který jí zprostředkovává dění za hranicemi domu, ložnice, postele. A čím více se maminka vytrácí z dívčina života, tím více tento vyprázdněný prostor zaujímá sama příroda a noví přátelé, s nimiž Mojenku sbližuje vášeň pro poznání a ochranu přírody.

Autorka zdařile pověřila vypravěčskou funkcí dětskou hrdinku. Podařilo se jí udržet nestrojený tón dívčiny promluvy, přirozený výraz, humornou spontaneitu při líčení každodennosti i citlivou zkratkovitost tam, kde samotná Mojenka nemá chuť ani sílu svěřovat se a své myšlenky raději vytěsňuje. Třetí podzim je nejkratší a nejlakoničtější částí prózy. Maminka, jejíž blížící se smrt avizují dospělému čtenáři návštěvy domácí hospicové péče, umírá. Její iniciační roli přebírá zápisník s poznámkami, který svěřuje dceři. Mojenčin život pokračuje dál, útěchu a naději nachází přímo hmatatelně opět v přírodním dění. Maminčin příběh o zdravé lípě, která svými kořeny solidárně vyživuje pahýl sousední pokácené lípy, totiž nabývá nový rozměr v okamžiku, kdy Mojenka v prasklině pařezu objeví mladý výhonek malého semenáčku.

foto: nakladatelství Host

Působivost knihy podtrhují křehké ilustrace Andrey Tachezy. Zatímco text přímo motivačně překypuje přírodovědnými zajímavostmi, ilustrace ve střídmé barevnosti poeticky zachycují důležité motivy a nenápadně tak dětského čtenáře navigují k rozklíčování jejich symbolické platnosti. V současné české literatuře pro děti je málo knížek, které by otevřeně reflektovaly tematiku smrti bez pohádkové berličky a bez návodnosti. Olze Stehlíkové se podařilo citlivě zachytit složité vyrovnávání se s úmrtím milované osoby, a to v kontextu přírodního koloběhu a vztahového komplexu symbiózy. Stehlíková nenapsala jen knížku pro děti o smrti a o přírodě, ale představila jim přístupný filozofický koncept přírody, kultury a člověka založený na empatii a respektu.

Autorka se věnuje české a světové literatuře pro děti a mládež.