Neuspěchat cestu za sny

Kreslíš, ilustruješ, vyšíváš, vytváříš animace, a dokonce tetuješ. Tvoji tvorbu můžeme sledovat na Instagramu. Máš pro všechny své činnosti jednotné pojmenování? Může to být umělkyně?

Já si to nijak nepojmenovávám. Asi to tak může být, ale cítím se trochu nepatřičně o sobě mluvit jako o umělkyni, protože mám pocit, že to, co dělám, je spíš taková moje zábava, a chci doufat, že to „umění“ na mě třeba čeká, jestli vůbec. Dělám to, kam mě to zrovna táhne — linoryt, papír, látka, tablet, plátno, kůže — různě se mi to střídá a spíš si tak hraju.

seriál Třicátníci

Máš představu o tom „umění“, které na tebe možná čeká?

Chci zkusit experimentovat s něčím, co je mi trochu cizí. Vyjet z kolejí, na které jsem zvyklá. Tím, jak dělám hlavně zakázky, tak na tohle nemám příliš prostor. Třeba teď máme doma nově sítotiskový stroj, těším se, že se vrhnu na tisk. Taky chci víc malovat. Větší formáty na plátno. To mě hodně láká, ale na to potřebuju víc času a mentální kapacitu, abych se do toho dokázala pořádně ponořit.

foto: Jakub Pavlovský

Narodila ses do rodiny, ve které bylo kreslení přirozeným vyjadřovacím prostředkem. Jak to ovlivnilo tvoje dětství?

Děti napodobují své rodiče, takže když máma doma kreslila, tak mě bavilo kreslit si s ní, koukat jí pod ruce a žadonit, aby mě nechala nějaký její obrázek aspoň vybarvit. Takže to byla vždycky zábava. Ovlivnilo mě to jednoduše v tom, že k výtvarnu mám jenom kladný vztah. Vlastně to pro mě ani později nebyla žádná povinnost, tím, že jsem šla na gympl a měla jsem čas si ujasnit, že to opravdu chci dělat.

Dá se říct, že tvoje budoucnost byla předurčena?

Haha, to nevím. Možná se to tak dá nazvat, ale chci věřit tomu, že to trochu byla i moje volba. Jako malá jsem chtěla být třeba veterinářka nebo kadeřnice.

Šla jsi na gympl, abys měla čas ujasnit si věci? Když jsem byl na gymplu já, podobné myšlenky jsem rozhodně neměl. Možná taky proto jsem z něj brzy odešel, takže jsme spolužáci byli jen necelý rok.

Věděla jsem, že chci kreslit, ale přišlo mi, že jít rovnou na uměleckou střední by mi možná uzavřelo cesty, o kterých jsem třeba ještě nevěděla. Jednoduše jsem chtěla víc času na to, vybrat si přesné zaměření, trochu tápat a získat větší rozhled, za což jsem teď ráda.

Proč ses rozhodla studovat animaci?

Jednak jít na ilustraci jsem si moc nevěřila, měla jsem pocit, že tam jdou všichni. A taky mě lákalo studovat u Jiřího Barty, protože se mi líbila jeho práce a animace obecně pro mě byla taková magická. Spojuje kreslení s pohybem, bylo v ní něco navíc a pro mě neznámé. Nikdy předtím jsem animaci nedělala a chtěla jsem vyzkoušet své kresby oživit a dát jim nějaký příběh.

Takže jsi se svým výběrem spokojená? Splnila animace tvoje očekávání?

Ano, je to pokaždé skvělý pocit vidět ten výsledek. Sedíš třeba šest hodin a kreslíš jedno políčko za druhým a pak si to pustíš a ono se to hýbe. Zní to asi banálně, ale jak člověk u animování prosedí spoustu času, tak to nadšení z dokončené práce je potom o to intenzivnější. A odběhnout si od animace k ilustraci potom byl už jen kousek, takže to pro mě byla asi nejlepší volba.

foto: Jakub Pavlovský

Jsi jako ilustrátorka a animátorka zajištěna?

Pracuju v České televizi, ale můj pracovní poměr nemá s výtvarnem nic společného. Naštěstí mám výbornou šéfovou, které se líbilo, co dělám, a postupně jsem pro web Déčka a Artu začala externě vytvářet i různý výtvarný obsah — nejdřív to byly stripy o Arturovi, které vychází pravidelně na webu ctart.cz, a pak se to rozrostlo o animované znělky, grafiku ke hrám nebo třeba časopis. Tahle kombinace je pro mě asi ideální, kdy ten základní příjem nutný pro přežití nemám z výtvarné činnosti, takže potom opravdu dělám jen to, na co mám chuť a čas po večerech a víkendech. To kreslení se mi tím pak neznechutí a nemusím se do něj nutit.

Říkáš si, že by se umělcům v Česku mohlo žít lépe? Co by jim pomohlo?

Vždycky by se jim asi mohlo žít lépe, když to porovnáš se zahraničím. Určitě diskutovaný status umělce je jeden z těch kroků vpřed. A obecně, kdyby přístup většinové společnosti byl trochu jiný, by taky neuškodilo. Myslím, že stále hodně lidí vnímá různé umělecké profese jako trochu podřadné a že to ti lidi vlastně dělají jenom proto, že je to baví. Což je občas pravda, protože se tím někdy ty peníze vydělat prostě nedají a lidé zachraňují kulturu svým nadšením. Ale tak by to být nemělo. Je to taky práce.

Až bude status umělce plně k dispozici, zažádáš si o něj?

To záleží na tom, v jaké podobě se u nás uzákoní a jestli v té době budu na volné noze. Což zatím neplánuju.

Výraznou součástí tvé tvorby je ilustrování. Na čem všem jsi dosud pracovala?

Nejvíc ilustrací jsem udělala asi pro A2, to začalo někdy v roce 2015. Kreslila jsem pak třeba pro Green Doors, Jako doma, Jídelnu kuchařek bez domova anebo různé jednorázové projekty, většinou plakáty. Před rokem jsem pak ilustrovala Anně Luňákové její první knihu pro děti — Atlas babiček.

foto: Jakub Pavlovský

Líbila se ti práce na knize?

S Aničkou nás téma té knížky napadlo náhodou, když jsme spolu stopovaly po Francii. Myslím, že to bylo na pláži v Cannes. A o pár let později to Anička celé tak pěkně rozepsala a dovymyslela, udělala spoustu rešerší a práce a pak ještě škrtání a kniha byla na světě. Takže udělat k tomu ilustrace bylo docela přirozené – tím, jak jsem se na to těšila a sledovala vznik knihy od úplného začátku. A Anička byla všemu otevřená a jen mě podporovala, takže ta spolupráce byla výborná. Doufám, že brzo zas nějaká kniha přijde.

Jak v tom všem ilustrování vnímáš knižní, případně časopiseckou ilustraci?

Ta je mi nejbližší. Mám ráda, když je už dané nějaké téma, příběh nebo myšlenky, které musím vizuálně zhmotnit. Baví mě, když se mi do něj povede vložit víc významů a někdo to pochopí. To je pak radost.

Takže vlastní tvorba je pro tebe náročnější?

To bych neřekla. Je to jen jiný typ procesu, kdy mám zas veškerou svobodu a žádné uzávěrkové termíny. Spíš je náročnější si na vlastní tvorbu udělat čas. To se pořád učím. Umět si vyhradit třeba den, kdy nic nemusím a můžu jen to, co chci. Něco mi pak vzniká pod rukama, ale bez tlaku, aby to odpovídalo představám někoho jiného. U toho se dá dobře odreagovat a je to pro mě taková meditace.

Byl ve vaší rodině i prostor na čtení? Co jsi četla v dětství?

Četli jsme hodně. Nejraději jsem měla asi klasiky, teď mě napadá — Ronja, dcera loupežníka, Děti z Bullerbynu, Mikulášovy patálie, Rychlé šípy, Pipi Dlouhá punčocha. Pak si vzpomínám na výbornou knížku od Arnolda Lobela Pan Sova — nádherné ilustrace s dojemnými příběhy, třeba když pan Sova vaří slzičkový čaj a musí myslet na smutné věci jako židle se zlomenýma nohama nebo východy slunce, které nikdo neviděl, aby naplnil konvici svými slzami a mohl si ten slzičkový čaj pak v klidu vesele vychutnat.

foto: Jakub Pavlovský

Z jakých emocí by sis čaj udělala ty?

Záleží na tom, jak ten čaj funguje. Myslím, že slzičkový čaj je trochu o tom, umět se vypořádat i s problémy a nemilými věcmi. Nepotlačovat to špatné, ale umět to všechno nějak přijímat, pracovat s tím a pak si vychutnat úlevu, když to pomine. Takže myslím, že pocit po vypití slzičkového čaje musí být příjemně ozdravný, asi jako vzduch po letní bouřce. To bych klidně zkusila.

Je pro tebe třicítka zásadní?

Je to pro mě jen další nepříjemné připomenutí toho, že člověk stárne, ale snažím se to moc neprožívat. A stresovat se z toho nebo se snažit rychle něco dokázat je nesmysl.

Nemáš tedy konkrétní cíle, kterých chceš dosáhnout?

Samozřejmě mám různé sny. Spíš nechci na sílu uspěchat tu cestu, která je pro mě důležitější.

Generační anketa

Kterou společensko-politickou událost, kterou jsi zažila, považuješ za určující pro tvůj život?

Mám to štěstí, že se mě žádná z těch, které jsem zažila, nedotkla tak zblízka, abych mohla říct, že byla určující pro můj život.

Které téma bys chtěla, aby se stalo celospolečenským?

Spíš bych chtěla, aby témata, která už jsou celospolečenská a důležitá, byla brána vážně těmi, kteří je můžou ve velkém ovlivnit. Samozřejmě to je klimatická krize nebo rovnost všeho druhu: pohlaví, tříd, ras…

Kdo je pro tebe dnes veřejnou autoritou?

Důležitější než veřejné autority jsou pro mě lidé v mém okolí, kteří mě inspirují a vážím si jich jako osobností a taky jejich blízkosti.

Chodíš volit?

Ano.

Podílíš se nějak aktivně na veřejném životě?

Ne.

Kteří současní čeští autoři pro tebe tvoří zdejší literární kánon?

Čtu míň, než bych chtěla, protože ve volných chvílích, kdy by na to byl čas, většinou kreslím, takže se úplně necítím na to zde někoho vyzdvihovat.

Jaký je tvůj vztah ke Slovensku?

Slovenský rap je vynikající.

Autor je editor H7O.