Nekončící radost a dobrodružství

Kromě vás tvoří kolektiv autorů knihy Anežka Charvátová, Lucie Núñez Tayupanta, Juan A. Sánchez Fernández a Daniel Vázquez Touriño, dvě kapitoly ze španělštiny pak přeložila Klára Seifertová. Překladatelku a současnou předsedkyni Obce překladatelů Anežku Charvátovou, která zpracovala dvě kapitoly o hispanoamerickém románu a próze, asi není třeba blíže představovat. Můžete nám však něco říct o ostatních spoluautorech?

Lucie Núñez je absolventkou hispanistiky FF UK a doktorskou práci věnovala hispanoamerické esejistice, takže jsem ji oslovila právě s kapitolou věnovanou tomuto žánru. Juan Sánchez je můj kolega na FF UK, a byť přednáší španělskou literaturu, má velký zájem o poezii, takže se ujal části věnované významným básníkům druhé poloviny 20. století. A nechtěli jsme opomenout divadelní tvorbu. Divadlo sice zahrnuje více druhů uměleckého výrazu, ale text je nepochybně klíčový — odborníkem na tuto oblast je bezesporu Daniel Vázquez, který působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Jsme tedy tým různorodý, ale ryze hispanistický. Svou různorodost jsme se nesnažili potlačit — každý psal do určité míry podle svého, tak jak je zvyklý se na literaturu dívat. To podstatné máme společné: lásku ke knihám, k literárním textům.

Dora Poláková a kol.: Moderní hispanoamerická literatura
Karolinum, Praha 2023

Jak jste se dostala právě k hispanistice a k zájmu o literaturu této jazykové oblasti?

Jak už to v životě bývá, náhodou. Po roce 1989 byla moje maminka, také hispanistka, vyslána na velvyslanectví v Madridu jako kulturní atašé a já jsem nastoupila do sedmé třídy základní školy se zcela rudimentárními znalostmi španělštiny. Nepřeháním — uměla jsem pozdravit, poděkovat a říct, že nemluvím španělsky. Čistě španělské prostředí a také dětská schopnost vše nasávat způsobily, že jsem brzy mluvila plynně. Byly to velmi zajímavé tři roky, během kterých jsme s rodiči využívali každé volné chvíle k poznávání nejrůznějších koutů Pyrenejského poloostrova. Po návratu už byla volba jasná: česko-španělské gymnázium, hispanistika na FF UK, mezinárodní studia na FSV — i tam jsem „procpala“ španělské téma v bakalářské práci o baskickém nacionalismu — a nakonec doktorát. Ten jsem paradoxně dělala na španělskou literaturu, ale když jsem nastoupila na fakultu jako vyučující, v podstatě jsem se musela přeorientovat na tu hispanoamerickou a jsem tomu ráda. Protože to je nekončící radost a dobrodružství.

Jak je publikace Moderní hispanoamerická literatura pojata, co je jejím cílem a kdo by měl být jejím čtenářem?

Jak říkám každému, kdo se mě na knihu zeptá, první otázkou před lety bylo, zda se do toho vůbec pustit. Je za tím spousta váhání a obav. A občasný pocit zmaru, který podle mého zná každý vyučující hispanoamerické literatury: jak se dá vyučovat, přednášet, popsat… literatura, vlastně literatury celého kontinentu a mnoha zemí? S trochou nadsázky si představte, že byste měl za úkol popsat v jednom svazku moderní evropskou literaturu. Samozřejmě lze namítnout, že hispanoamerické literatury spojuje jazyk, ale přesto je to obrovské, různorodé území, kulturně heterogenní, s různými etniky, dalšími jazyky apod. Když jsme si na prvotní otázku odpověděli ano, pustíme se do toho, hned jsme věděli, že je marné pokoušet se o to „mít tam všechno“. Jak píšu v úvodu knihy, není nic snazšího než najít něco, co v ní chybí… Dodejme ale, že toho chybí spousta i v několikasvazkových dějinách literatur, které vznikly a vznikají ve španělsky mluvících zemích. O co nám tedy šlo? Chtěli jsme postihnout klíčová období, směry a reprezentativní autory. Má to být kniha, která pomůže těm, kteří už něco z hispanoamerické literatury znají, a navede ty, kteří ji teprve oťukávají. A koncipovali jsme ji jako publikaci pro široké publikum, studenty, cestovatele, nadšené čtenáře, zkrátka pro všechny, kteří chtějí poznat region, který se zdá daleký a exotický, ale který má nakonec mnoho společného i s evropskou tradicí a historií. 

Dora Poláková, foto: osobní archiv

Co vše tedy v knize najdeme?

Knihu jsme rozčlenili do osmi obsáhlých kapitol, z nichž prvních šest je víceméně chronologických, poslední dvě se soustředí na určitý žánr či literární druh. Časovými mezníky jsou přelom 19. a 20. století na jedné straně a počátek 21. století na druhé. Modernismus, což je v hispanské oblasti obdoba symbolismu a fin de siècle, je momentem, kdy Hispanská Amerika vstupuje do modernity, kde se otevírá světu a kdy Hispanoameričané vyvážejí modernismus do Španělska. Sledujeme vývoj prózy i poezie po celé 20. století a nabízíme přehled esejistické a divadelní tvorby stejného časového období. A pokusili jsme se zmapovat i nejnovější tendence, byť jsme si vědomi, že v tomto případě chybí kritický odstup. Zkrátka až čas ukáže, co ze současných hvězdných jmen přetrvá.

Vy jste napsala první tři kapitoly — Modernismus, Regionalismus a Avantgardní poezie. Na co jste se v nich zaměřila?

Modernismus znamená svobodu umělecké tvorby a radikální obnovu literárního jazyka. Je to období obrovského rozmachu nejen poezie, ale také románu, povídky — a to i té fantastické, kterou má mnoho evropských čtenářů s hispanoamerickou literaturou spojenou — a eseje. Snažila jsem se ukázat, že je to moment, kdy vlastně vzniká moderní hispanoamerická literatura. Ne nadarmo vyzdvihoval roli modernismu třeba Jorge Luis Borges či Octavio Paz a vzpomínám, jak jeden profesor na univerzitě v Granadě zahájil první přednášku slovy „po modernismu už toho v literatuře moc nového vynalezeno nebylo“. A přiznávám, modernismus je moje srdeční záležitost. Modernismus připravuje cestu avantgardám, které také nejsou jen kopiemi těch evropských — i zde hispanoamerický region nabízí několik jedinečných hlasů a hnutí, kterým se věnuju. Myslím si, že krom díla Pabla Nerudy, který byl před rokem 1989 hojně překládán kvůli svému pseudonymu a politickému přesvědčení, nejsou hispanoameričtí avantgardní básníci u nás příliš známí, byť některé starší výbory existují. A bohužel je pravdou, že při překladu básní, tím spíše experimentálních, se toho může hodně ztratit. A konečně kapitola nazvaná Regionalismus se věnuje próze první třetiny 20. století, která sice ještě nepřinesla formální experimenty, do kterých se pustí následující generace, ale v tematické rovině nastolila určitá topoi, motivy, které vlastně nalezneme v hispanoamerických literaturách dodnes: cesta do pralesa a síla přírody — některá díla té doby můžeme čít jako ekologický román —, dichotomie civilizace—barbarství, postavení indiánského obyvatelstva… Témata pro středoevropského čtenáře bezesporu inspirativní a zajímavá.

Vedle prózy a poezie se kniha záslužně zabývá také dramatem a esejistikou, která má v hispanoamerické literatuře důležité postavení a jíž se věnovali a věnují mnozí věhlasní básníci i prozaici, jako třeba Jorge Luis Borges, Octavio Paz, Carlos Fuentes, Ernesto Sabato či Mario Vargas Llosa. Proč tomu tak podle vás je? U nás je bohužel tato část hispanoamerické literatury známá jen málo…

S hispanoamerickými dramatiky a jejich díly se opravdu můžeme seznámit jen výjimečně. V případě eseje má český čtenář k dispozici vynikající výbor textů Druhý břeh Západu, jehož editorkou je prof. Anna Housková. Stačí nalistovat obsah, aby si člověk všiml, že — přesně jak říkáte — vidíme jména věhlasných spisovatelů a že esej zapouští kořeny jako důležitý žánr na konci 19. století, byť můžeme hovořit o určitých předchůdcích během koloniálních staletí a poté v období bojů za nezávislost — zmiňme alespoň Simóna Bolívara.

Myslím, že není náhodou, že rozkvět eseje je spojen s modernismem, o jehož významu jsem hovořila výše. Promýšlení postavení ve světě, nejnovější umělecké a společenské trendy, otázka, jaká je Hispanoamerika a jak má koexistovat s ostatními zeměmi a národy… to jsou témata modernistů a esej je ideálním nástrojem, jak je vyjádřit a předat publiku. Již zde se rodí hispanoamerický esej jako žánr hybridní, antidogmatický, reflexivní, imaginativní… Důraz na imaginaci je pro hispanoamerickou literaturu klíčový. A možná právě to jsou důvody pro silnou tradici a oblibu žánru. Do esejistiky se koncentruje hispanoamerické myšlení. V esejích najdeme hispanoamerickou filozofii. Zmiňme alespoň jedno jméno: José Martí, modernista, vynikající básník, bojovník za svobodu Kuby. Jeho eseje, čtené v 21. století, udivují svou moderností a jasnozřivostí.

Dokážete říct, v čem spočívá bohatství a rozmanitost hispanoamerické literatury?

Myslím, že její bohatství a rozmanitost vyplývá částečně z prostého faktu, o němž již byla řeč: mluvíme o obrovském území, celé Střední a skoro celé Jižní Americe, a o stovkách milionů obyvatel. Je toho ale víc: mluvíme o prostoru, který na jednu stranu sdílí bohatou tradici evropského kontinentu, na straně druhé ji mísí s původním podložím indiánských kultur, které navíc nemizí, ale žijí velmi intenzivně dodnes — uvědomme si, že například kečujština má cca 10 milionů mluvčích —, a samozřejmě s kulturou dalších etnik, například černochů a mulatů na Antilách. Je to tedy region různorodý přírodními podmínkami, společenskými a etnickými poměry a v neposlední řadě také region, který má za sebou mnoho politických turbulencí — diktatur, válek, násilí… Z toho všeho, pozitivního i negativního, čerpá umění inspiraci. Mám tedy pocit, že hispanoamerická literatura je nám blízká a daleká zároveň. Mnohá témata sdílíme, jiná působí exoticky, a tudíž lákavě. Číst hispanoamerickou literaturu tak může znamenat oprostit se od určitých klišé a předsudků, které o kontinentu existují, a dokonce se díky tomu pak můžeme dívat jinak sami na sebe a na Evropu.

Co byste čtenářům z této literatury doporučila, co by určitě neměli minout, pokud tuto oblast chtějí poznat?

Toho je… Snažím se i studentům ukazovat, že dobré nejsou jenom nové věci, že za soudobými bestsellery stojí dlouhá tradice, se kterou je současná literatura v neustálém dialogu. Ale kdybych měla zmínit pár jmen dostupných v češtině: povídky Horacia Quirogy — mezi studenty velmi oblíbené, některé fantastické, jiné odehrávající se v pralese… Prales obecně je v našem geografickém prostoru místem fascinujícím a dlužno říci, že v hispanoamerické literatuře nemá mnoho společného s barvotiskovými fotkami v katalozích cestovních kanceláří. Takže v této linii a z modernější doby román Stařec, který četl milostné romány Luise Sepúlvedy. Povídky J. L. Borgese, Julia Cortázara, Francisca Coloaneho, který píše o fascinující a syrové Ohňové zemi, romány a povídky Samanty Schweblin. Prózy Garcíi Márqueze a není třeba začínat Sty roky samoty. A samozřejmě je dnes velmi oblíbená kolumbijská a mexická literatura věnující se fenoménu násilí, drogového obchodu a nájemných vrahů, sicarios. Vynikající je třeba román Juana Gabriela Vásqueze Hluk padajících věcí.

Co máte nejraději z hispanoamerické literatury vy sama, jaká díla a autory?

Krom výše zmíněného mě velmi zajímá indiánská tematika napříč staletími: například kroniky, které v době kolonie píší indiáni a míšenci a nabízejí onen „pohled poražených“, tedy jiný než oficiální diskurz. Ve 20. století pak tzv. indigenistická próza, která se snaží přiblížit se k indiánské populaci, zachytit její aktuální problémy a kritizovat její marginalizaci, jmenujme originální a obtížně uchopitelné dílo Josého Maríi Arguedase. A jsem velká fanynka povídkového žánru: od povídek modernisty Rubéna Daría po mistry 20. století. Nemůžu nezmínit jméno Silviny Ocampo, geniální povídkářky, která dlouho stála ve stínu svého manžela, spisovatele Adolfa Bioy Casarese, od něhož máme v češtině skvělý sci-fi román Morelův vynález, a jeho nejlepšího přítele, Jorge Luise Borgese.

Autor je knihovník, publicista, recenzent, editor a spisovatel.