Největší lekce dona Quijota

Voják byl na dně. Seděl na palubě pirátské lodi, která plula k pobřeží Afriky. Na dně byla i galéra Slunce, na níž se plavil až do útoku korzárů a odkud měl ještě před pár dny na dohled katalánské břehy. Teď měl jedno oko slepené krví, ale jednali s ním docela slušně, protože u něj našli ten dopis.

Kapitán korzárů měl bílý kaftan a turban s ozdobnou sponou, a když se vydal k vojákovi, trochu napadal na jednu nohu, jako by měl místo chodidla kopyto.

„Šajábedro,“ oslovil vojáka s pohledem upřeným na jeho ochrnutou paži. Znamenalo to „Zmrzačená ruko“. Voják ještě nerozuměl významu toho slova, ale napadlo ho, jak se podobá jménu, které nosil jeho bratranec Gonzalo Cervantes Saavedra. Ten měl pověst neohroženého vojáka a rváče; za pár let odpluje do Nového světa, kde zahyne při ztroskotání lodi nedaleko havanského přístavu.

Pirát mluvil alžírskou směsí jazyků, italskými, španělskými, portugalskými i tureckými a arabskými slovy bez zjevných pravidel gramatiky. Ostatně on sám byl původem Albánec. Voják odpovídal španělsky.

„Ty jsi Cervantes?“

„Nemusím vám nic říkat,“ řekl voják.

„Musíš. Jinak ti zmrzačím i tu druhou ruku.“

Voják se rozhlédl po galejnících u vesel, přikovaných po třech k lavicím pod klenutým okrajem lodi. Někteří měli uřezané uši nebo nos nebo vyražené oko nebo všechno dohromady.

„Jsem to já,“ rozhodl se nakonec.

Korzár spokojeně přikývl a řekl: „Já jsem Dalí Mamí.“

Voják neudržel úplně vážnou tvář, protože to bylo jméno jak z nějaké dětské ukolébavky.

„Jsem nejukrutnější korzár tohoto moře,“ zamračil se Dalí Mamí. „Když galejníci neveslují dost rychle, useknu jednomu z nich ruku a tluču s ní ostatní jako s důtkami. Všude se o tom vypráví, ty to nevíš?“

„Něco takového jsem slyšel.“

„Dobře. Našli jsme u tebe tenhle dopis,“ pirát vytáhl z kaftanu list papíru. „Je na něm podpis dona Juana, vojevůdce všech křesťanů.“

„To nic neznamená.“

„To znamená, že za tebe dostanu hodně peněz.“

„Nic nedostanete. Jsem jenom svobodník a tenhle papír mi měl doma pomoci získat práci. Teď je k ničemu. Měla to být odměna za chrabrost v boji.“

Voják pozdvihl svoji chromou ruku, pozůstatek bitvy u přístavu Lepanto.

„Don Juan by nepsal list pro obyčejného vojáka,“ zavrtěl Dalí Mamí hlavou. „A navíc tamhleten kluk mi potvrdil, že jsi bohatý.“ Ukázal na mladíka, který seděl na zádi s ostatními zajatci, a když viděl pirátovo gesto, radostně na vojáka zamával.

„To je můj bratr Rodrigo,“ vzdychl voják. „Myslí, že mi tím pomůže, že se mnou budete zacházet líp.“

„To budeme,“ přisvědčil Dalí Mamí. „Nedáš si trochu vína?“

„Dám, ale je to plýtvání. Nejspíš mě stejně zabijete, až se pokusím utéct.“

Dalí Mamí odpověděl místním rčením: „Si estar scripto in testa, andar, andar. Si no, acá morir.“ Což znamená: „Jestli to máš vepsané na čele, vrátíš se domů. Jestli ne, umřeš tady.“

Když vjížděli do přístavu, museli podle zdejšího zvyku galejníci vstát z lavic a odhodit vesla do vody, aby jich nemohli použít jako zbraní. Na břehu se shromáždil dav lidí, a když uviděli, že flotila přiváží kořist, začali jásat a chystat se na slavnost. Rozezněly se píšťaly a děti zajatcům na přivítanou zpívaly vysokými hlásky: „Rapaz cristiano, non resatar, non fugir! Don Juan no venir, acá morir, perros, acá morir!“ Což znamená: „Křesťanští hoši, nezachráníte se, neutečete! Don Juan nepřijde, umřete tady, psi, umřete tady!“

U velké mešity bylo místo zvané Badistán, kde probíhal trh s otroky. Zajatci se museli svléknout, zájemci jim prohmatávali části těla, které je nejvíc zajímaly, a vyvolávali nabídky. Na rožních se pekly ovce.

Voják ani nestačil vyplísnit Rodriga za ten výmysl a už se museli odloučit, protože bratr spolu s částí posádky připadl vládci Ramadánu Pašovi a byl odveden do královského paláce v horní části města. Vojáka muži v okovaných botách vedli do uličky, na jejímž konci stálo vězení Dalího Mamího. Prošli dvorem a pak strážci vojáka odvedli do kruhové kobky, kam jen úzkým otvorem u stropu pronikal proužek světla. Do zdi byly vsazené kruhy, k nimž ho muži připoutali řetězy, pod kruhy sláma na spaní.

Voják nejdřív plakal, pak se modlil a nad ránem vryl hranou řetězu do zdi kobky pár špatných veršů:

Z hloubi duše, z hladu, z vedra

do zdi kobky naryji

prosbu Panně Marii.

Podpis — voják Saavedra

Když se otevřely dveře a do cely kdosi vstoupil, ležel voják na slámě, mžoural, poloslepý z času stráveného ve tmě, a přemýšlel, jestli se mu to nezdá.

„Vy jste Cervantes?“ zeptal se příchozí, podle hlasu stařec.

Z šera vystupoval jen jeho nos, připomínající lilek.

„Nemusím vám nic říkat,“ odpověděl voják.

„To nemusíte,“ zhoupl se lilek v přikývnutí.

Voják trochu zdvihl hlavu, přemýšlel, jestli muž nemá pod kaftanem ukryté důtky, a pak odpověděl: „Jsem voják Saavedra.“

Stařec pokrčil rameny.

„Nemám nic proti tomu, abyste si říkal takhle. Váš bratr povídal, že píšete básně.“

„Bratr neví, co mluví,“ vzdychl voják. „Jak se mu daří?“

„Je ve vězení Ramadána Paši, má se myslím docela dobře. Jednu z těch vašich básní mi odpřednášel.“

Saavedra pronesl nějakou španělskou nadávku, které muž nerozuměl.

„Myslím, že není moc dobrá, ta báseň. Samá Lejla Marien…“

Lejla Marien znamená Panna Maria.

„Tomu vy nemůžete rozumět,“ odsekl Saavedra a prudce se posadil na slámě, aby zády zakryl ty veršíky, co vyryl nad ránem. „Kdo vlastně jste?“

„Sidi Hamet Ibn Enheli,“ trochu se uklonil muž.

Voják máchl svou zdravou rukou, jako by odháněl obtížný hmyz, a možná opravdu odháněl obtížný hmyz, v cele ho bylo plno.

„Jste pirát jako ti ostatní?“

„Jsem potulný derviš a cestopisec,“ řekl Sidi Hamet. „Můžu pro vás něco udělat?“

„Můžete mě dostat do Madridu?“

„To bohužel ne. Ale můžu zařídit, aby vám dali něco k jídlu, a doktor se podívá na vaše rány.“

„Jste pokušitel. Ďábel. Démon pouště. Azazel.“

„Nebuďte dramatický,“ usmál se derviš. „Na Azazela stejně nevěříte.“

„V tomhle městě je možné všechno.“

„To máte asi pravdu.“

„Proč byste mi pomáhal?“

„Protože pro vás mám práci.“

„Nemám zájem,“ ulehl voják zas na slámu.

„Chci, abyste přeložil do španělštiny moji knihu.“

Saavedra najednou nedokázal svůj zájem úplně skrýt.

Večer přinesli misku kuskusu a doktor mu ošetřil rány, takže voják usoudil, že setkání s dervišem nebyl sen, i když úplně jistý si tím pořád nebyl. A nad ránem přišel Sidi Hamet zase.

„Projel jsem na své velbloudici osady pralesních lidí i pouštní město smrti a na ebenovém koni jsem dolétl na Měsíc,“ položil před Saavedru svůj cestopis.

Voják v proužku světla studoval písmo připomínající chodbičky dřevokazných brouků.

„Čtete to opačným směrem,“ řekl derviš.

„Víte, že neumím arabsky,“ Saavedra dotčeně odložil rukopis.

„Vím. Budu vám příběhy ze svých cest vyprávět v téhle linguě france a vy to budete zapisovat španělsky.“

Derviš z kaftanu vytáhl listy papíru, kalamář s červeným inkoustem a třtinové pero.

„Proč jste si vybral zrovna mě, když se vám nelíbí moje básně?“ zkusil Saavedra ještě vzdorovat.

„Většina našich vězňů neumí psát vůbec, a ti, co umí, píšou jenom dopisy domů s prosbou o peníze,“ podrbal si derviš lilkovitý nos. „Neměl jsem moc na výběr.“

A tak Sidi Hamet vyprávěl a Saavedra psal. Alžírská lingua franca byla nepřesná, zrodila se z nutnosti při smlouvání o výkupné nebo aby se daly vést řeči v taverně, a těžko se v ní tlumočila literatura. Sidi Hamet proto často přecházel do arabštiny a Saavedra se v takových chvílích odpoutával od jeho vyprávění a psal si svůj vlastní příběh.

„Chvála Bohu mocnému a vznešenému, dobrotivému a štědrému, Stvořiteli rozličných národů a kmenů s jejich všelijakými mravy a zvyky, který jako všemohoucí vládce určuje běh jejich života a učí je svou moudrostí konat podivuhodné činy,“ začal Sidi Hamet, protože tak začínají všechna arabská vyprávění.

A Saavedra místo toho psal:

V jedné alžírské vsi, jejíž jméno nedokážu vyslovit, natož podržet v paměti, žil jistý derviš…

Následující den mohl voják Saavedra vyjít na dvůr. Postávali tam další vězni, a když Saavedrovy oči uvykly dennímu světlu, poznal v několika z nich členy posádky z galéry Slunce. Poté co se všichni srdečně přivítali, vyprávěl jim o Sidim Hametovi Ibn Enhelim s nosem jako lilek, ale ani starší zajatci, kteří v Alžíru byli už roky, o něm nikdy neslyšeli.

Později směl Saavedra opustit vězení úplně, jen s lehkým řetězem připevněným k jedné noze, aby bylo vidět, kam patří, a na noc se musel vrátit zpátky. Kráčel dolů do Kasby, staré čtvrti, kde podle zpráv starších zajatců měl teď pobývat Rodrigo. Řetěz při chůzi vesele chřestil, nad hradbami kroužili ptáci a snášeli se na hlavy nabodnuté na hradebních hácích.

Ve městě potkával renegáty z celého světa. Žili tu Turci, Moskvané, Bulhaři, Poláci, Maďaři, Češi, Němci, Dánové, Norové, Skoti, Angličané, Irové, Vlámové, Burgunďané, Francouzi, Navařané, Baskové, Kastilci, Galicijci, Portugalci, Andalusané, Valencijci, Aragoňané, Katalánci, Mallorčané, Sardiňané, Korsičané, Sicilané, Kalábrijci, Neapolitáni, Římané, Toskánci, Janované, Savojané, Lombarďané, Benátčané, Albánci, Řekové, Kréťané, Kypřané, Egypťané, obyvatelé Země kněze Jana, dokonce i pár Indijců z Nového světa a také Arabové a Židé vyhoštění z Granady, kteří v Alžíru našli nový domov.

Ze svojí rodné víry si každý vzal na cestu jenom to nejnutnější, všechno staré a těžké zůstalo za mořem. Turci a Arabové se zpíjeli v tavernách, evropští renegáti lehali s ženami i muži beze strachu z inkvizice a Indijci s Cortesovými pravnuky kouřili tabák, anebo se s nimi v klikatých uličkách Kasby bili na nože; jenom beduíni se zahalenými tvářemi zůstávali vážní a vjížděli do města jako zaprášené stíny pouště. Alžír byl město ohnišť, ovocných stromů, lázní a žen s dlaněmi nabarvenými henou.

Chudí zajatci byli vyhublí a často zohavení, pracovali jako stavební nebo přístavní dělníci, a když výkupné dlouho nepřicházelo, museli veslovat na galejích, dokud neumřeli vyčerpáním. Bohatší vězni chodili volně po městě s lehkými řetězy, na tržištích i v tavernách si krátili čekání, než z domova dorazí peníze, a občas obraceli zrak k vodním hodinám na mešitě, jestli se něco nepohnulo.

Blízko Badistánu stála taverna U Goga a Magoga. Maurové jí říkali podle své tradice U Yajuje a Majuje; každý si pod těmi jmény představil něco trochu jiného, ale všechny výklady byly prostoupené ničivou silou, kterou měla zdejší kořalka z fíků. Tady pracoval Rodrigo. Koupil ho majitel taverny, jistý žid, který před lety uprchl ze Španělska před reconquistou. Teď Saavedrův bratr otáčel rožněm, na němž se pekl beran, a doléval hostům kořalku, zatímco na prostranství před mešitou piráti trhali šaty z čerstvých zajatkyň.

„Vítej!“ objal bratr Saavedru. „Dáš si naši gogovku? Nebo magogovku? Ta je silnější.“

„Možná pak. Nebo tu první, ale jenom na dno. Jak ti je? Nebijou tě?“

„Ten žid je docela fajn chlap,“ řekl bratr, lil kořalku a koukal přitom na polonahé zajatkyně. „Ptal jsem se ho, jestli by nekoupil i tebe, ale prý by se nedoplatil. Co ty, pořád jsi u Dalího Mamího?“

Saavedra přikývl a obrátil do sebe kalíšek.

„Ale vždycky nad ránem,“ zasípal pak, „za mnou do cely chodí jeden derviš a vypráví mi o svých cestách.“

„Proč to dělá?“

„Chce, abych jeho cestopis přeložil do španělštiny. Prý mluvil i s tebou.“

„O tom nic nevím,“ řekl Rodrigo. „Ale tady chodí lidí… Platí ti za to něco?“

„Neplatí. Ale díky němu jsem přišel na to, jak se odsud dostaneme.“

Rodrigo odtrhl zrak od zajatkyň.

„Jak?“

„Vydáme se na cestu pouští. Dojedeme do Oranu k našim.“

Město Oran ještě drželi Španělé jako poslední ostrov, který zbyl z jejich někdejší nadvlády nad Alžírem, poté co je jak mořská bouře smetlo vojsko piráta Chajruddína Barbarossy. Rodrigo si nalil magogovku.

„Jsou to jenom tři týdny cesty,“ řekl Saavedra.

„Ale pouští.“

„Právě,“ naklonil se Saavedra k bratrovi, aby jeho slova nezanikla v jekotu z Badistánu. „Ten derviš má ve svém cestopisu zakreslenou podrobnou mapu zdejší pouště a z jeho vyprávění jsem pochopil, jak tam přežít. Základ je obšít si vaky na vodu pytlovinou, proti vypařování vody.“

„Taky tam jsou lupiči.“

„Pro ty musíš mít vždycky pár příběhů.“

Vychází v nakladatelství Druhé město.