Nejde o peníze, je to poslání

Většina lidí, kteří poprvé vejdou do Vršovického knihkupectví, žasne. Několik desítek tisíc knih kolem dokola, na sobě, vedle sebe i za sebou vyvolává dojem knižního ráje. Nepodlehněte však dojmu, že se jedná o chaos — zkušení knihkupci vám během chvilky pokaždé najdou to, co hledáte. A ve Vršovicích dost pravděpodobně nalezete to, pro co jste přišli.

V prostorech Vršovického knihkupectví se knihy prodávaly už za první republiky. V době, kdy v prvním patře v Moskevské č. 57 fungovalo Waldesovo muzeum, si přízemí pronajalo nakladatelství Toužimský a Moravec. Stejnojmenné knihkupectví zde skončilo v padesátých letech, kdy se přesunulo do budovy Husova sboru. „V roce 1990 se sem ale vrátili potomci původních majitelů, fungovali několik let a pak jsme přišli my, jsme tady už dvanáctým rokem,“ říká knihkupec Martin Koubík, opírající se o hromadu knih.

„Četl jsem hodně odjakživa, hlavně proto, že přes ulici byla skvěle zásobená knihovna. A taky četli rodiče.“ Knihkupcem je už přes dvacet pět let, kdysi začínal na Barrandově s malým prodejním stánkem. „Každé ráno jsem ho postavil před Delvitou a vytáhl dvanáct banánovek knih.“ Po dvou letech vyměnil místo před supermarketem za pevný a vytopený stánek a časem začal provozovat knihkupectví v kočárkárně v nedalekém domě. Nakonec jej však vystrnadili kvůli prodeji celého objektu.

„Nějakou dobu jsem se potom živil jako dealer lékařského nakladatelství. Kdysi jsem šel kolem tohoto knihkupectví, zastavil se před ním s obrovskou pokorou a říkal si, že jednou v životě bych chtěl takové mít.“ Díky přátelům a jejich finančnímu zázemí si mohl dovolit odkoupit obchodní podíl od Miroslava Hracha, zetě Jana Toužimského, a měsíc poté podepsal smlouvu. „Můj příběh je vlastně příběh člověka, který se nechtěl vzdát svého snu,“ doplňuje s upřímným úsměvem. S obchodními společníky se po letech rozešel a jediným majitelem Vršovického knihkupectví je tak v dnešní době on sám.

Nekonečno knih

Zákazníci v knihkupectví najdou kolem 35 tisíc titulů v hodnotě 14 milionů korun. Pro srovnání — ve dvoupatrovém knihkupectví Academia na Václavském náměstí jich mají „pouze“ dvacet tisíc. „Vzhledem k velkému počtu vydávaných knih je u nás musíme doplňovat i několikrát denně, reagujeme tak na poptávku trhu. Máme stálé zákazníky, ale pak jsou takoví ti běžci — přiběhnou, chtějí novou knížku o Gottovi a my ji musíme mít. Když ji nemáme, jdou okamžitě někam jinam. Naštěstí tady máme Kateřinu, která je geniální knihkupkyně a ví, co a kdy objednávat. Díky tomu nám o Vánocích chybí třeba jen tři čtyři tituly, což je úžasné.“ Případné nedostatky pak řeší elegantním způsobem — zákazníkovi prodají voucher se jménem a názvem knihy a on si ji může v blízké době vyzvednout.

Knihkupkyně Kateřina působí ve Vršovickém knihkupectví od začátku, Martin Koubík si ji tehdy převzal společně s podílem. Dnes se na ni čeká fronta. „Pamatuje si, co si zákazník kupoval minule, a tak mu na základě toho poradí něco podobného nebo to, o čem si myslí, že ho zaujme. Lidé často říkají, že jsou rádi, že tady ještě jsme.“

Možný svízel

Koubík vidí konkurenci a ohrožení hlavně v řetězcích a v tom, že je v Česku povolen maloobchod i velkoobchod. Je to však šikovně oddělené, tyto společnosti se jmenují odlišně a mají i jiného vlastníka, často rodinné příslušníky. „Vezměte si například Dobrovského. Syn má na starosti prodejny, otec zase velkoobchod, je to krásně provázané a jejich knihkupectví pak vyjde s padesátiprocentní marží. To je sen.“

Naopak Vršovické knihkupectví je závislé na distributorech. „Když prodáme knížku za tři sta, máme z ní sedmnáct korun čistého,“ vysvětluje Koubík. „Paradoxně si vážím řetězce Academia i Kosmas, přestože je to malo- i velkoobchod. Ale Kosmas dělá krásnou práci a pracuje s lidmi, kteří mají rádi knihy. A já to dělám, protože mě to baví, ty knížky miluju.“

Brzy do Vršovického knihkupectví nastoupí nová posila, která přichází z jednoho knižního řetězce právě proto, že už byla otrávená z neosobního jednání se čtenáři. A také z toho, že nejdůležitějším důvodem k oslovení zákazníka byl dotaz ohledně kartičky se slevou nebo nalákání do určitého klubu.

Atmosféra malého města

„Nabízíme jiný druh prodeje, neprodáváme pohlednice nebo hrnky se jménem, ale prodáváme knihy, k nimž máme pokoru. A rozhodně je to individuálním přístupem. Víme, že pán s pejskem si kupuje zásadně pragensia. Víme, že paní odnaproti chce cokoliv z lékařského prostředí. A když se potkáme na ulici, rádi se pozdravíme a řekneme si, že vyšel nový Smith, pak se u nás zastaví a popovídáme si třeba i bez ohledu na to, jestli si tu knihu nakonec koupí,“ odpovídá knihkupec na otázku, čím se jejich knihkupectví odlišuje od ostatních. Působí to tedy, jako by Vršovice byly malé město.

„Když nám po mnoha letech odešla prodavačka, byl to velký problém, nemohli jsme nikoho najít. S těmi penězi, co máme, musíme ty knížky milovat a musíme mít protějšky, které nás musí zaštiťovat, abychom domů mohli těch peněz nosit míň.“ Práce knihkupce není o penězích, je to poslání, které musí člověka naplňovat a bavit. Vršovické knihkupectví pravidelně spolupracuje se Střední školou designu a umění, knižní kultury a ekonomiky Náhorní, a to tak, že u nich jsou studenti na praxi a postupně se snaží si některé z nich i vychovat, aby po studiu mohli rovnou nastoupit do práce.

V současné době pracují na rozšíření do prvního patra. Vskutku velkolepé prostory už na jaře nabídnou antikvariát, pravidelné literární akce, galerii, ale i možnost komerčních pronájmů. „Chceme nalákat nejen obyvatele Vršovic, ale taky lidi, kteří si třeba knihu nekoupí, ale zato u nás stráví příjemné chvíle s autorem či autorkou.“

Pro Martina Koubíka je důležité, aby lidé četli. Pokud si někdo do své čtečky stáhne deset knih a přečte je, má z toho radost. A skutečnost, že si je dotyčný nekoupil u něj v tištěné podobě, ho může mrzet, ale netrápí se tím. „Záleží mi na tom, abychom byli moudří, abychom se zlepšovali a vyvíjeli se. Nemůžu se na to dívat sobecky, že si knížku nekoupili u mě,“ uzavírá.