Nechť je cítit ve všech vzhledech necitelnost, skrytou a nekonečnou

Gustave Flaubert (12. 12. 1821 — 8. 5. 1880) prosluje tím, že své postavy nehodnotí, ale nazírá je čistě opticky zvnějšku se smyslem pro konkrétní detail. V nejznámějších románech Paní Bovaryová a Citová výchova se zabývá tématem ztráty iluzí a konfrontace světa snů a představ s realitou a ocitá se na jakési pomyslné křižovatce tří uměleckých proudů své doby: jako realista se vyrovnává s dědictvím romantismu a jeho ideálů a důraz klade na měšťáckou společnost; od realismu Balzaca či Stendhala se však odlišuje zdůrazňováním nezaujatého pohledu na vnější skutečnost, čímž předjímá naturalismus Zoly a dalších.

Gustave Flaubert, cca 1860, foto: Étienne Carjat

„Umění je představování,“ napsal Flaubert ve své korespondenci. Znakem síly v umění podle něj byla „neosobnost“. V jednom ze svých četných dopisů popsal své estetické zásady takto: „Umělec budiž ve svém díle jako bůh ve vesmíru, všudypřítomný a nikdy viditelný. Protože umění je druhá příroda, tvůrce téhle přírody má působit postupy obdobnými. Nechť je cítit ve všech vzhledech necitelnost, skrytou a nekonečnou! Účinkem na diváka má být jakýsi úžas.“ Flaubertovská neosobnost znamená, že autor nesmí v díle vyslovovat své názory. Flaubert měl odpor k jakýmkoli tezím, tendenčnosti a k osobní citovosti.

Samotář v centru dění

Narodil se v Rouenu jako syn lékaře. Od roku 1841 studoval práva v Paříži, ale kvůli epilepsii se v roce 1844 na otcovo přání studií vzdal. Převážně žil na venkově, finančně byl zabezpečen, a tak se mohl věnovat psaní. První povídky začal psát v patnácti letech. Na jeho citový vývoj měl vliv mladistvý obdiv k Elise Schlésingerové a později, v letech 1846—1854, milostný poměr s mnohem starší spisovatelkou Louise Coletovou (zachovala se nám bohatá a cenná korespondence). Tyto zkušenosti, stejně jako vlastní zážitky z únorové revoluce roku 1848, později využil v Citové výchově.

Nikdy se neoženil a žil samotářským životem. Po otcově smrti v roce 1846 koupil usedlost Croisset nedaleko Rouenu, kde žil s matkou a po její smrti v roce 1872 s neteří. V roce 1845 navštívil Itálii a čtyři roky nato podnikl s přítelem Maximem Du Campem, spisovatelem, žurnalistou a fotografem, cestu do Egypta, Palestiny, Libanonu, Sýrie, Turecka a Řecka, mimo jiné i proto, že mu lékaři doporučili pobyt v teplých krajích pro zlepšení zdravotního stavu. Z té doby se zachovaly jeho deníky, které pak vyšly knižně i u nás. Z toulek po Bretani a Normandii napsal cestopis Krajem a pobřežím, který vyšel až posmrtně v roce 1885 (česky 1930). Přátelil se s Gautierem, Turgeněvem a Maupassantem, jemuž i pomáhal při prvních literárních pokusech; dopisoval si se Sandovou, znal se s Tainem, Renanem, Micheletem i bratry Goncourtovými; obdivoval Huga, Dumase či Balzaca. Zemřel v osmapadesáti letech v Croissetu.

Mravnost ohrožující

Flaubert se zpočátku považoval za romantika, o čemž svědčí jeho rané autobiografické prózy Agonie (1838), Paměti bláznovy (1838) a Listopad (1842) či filozofické a fantastické prózy Smarh (1838), Tanec mrtvých (1838) a Pekelný sen (1839); většina z nich vyšla i v češtině. Změna v jeho stylu nastává v letech 1843—1845, kdy napsal první, nepublikovanou verzi pozdější Citové výchovy (tato raná verze pak byla publikována posmrtně; u nás pod názvem Přeludy a život).

Prvním mistrovským a nejslavnějším dílem, jímž se Flaubert navždy a nesmazatelně zapsal do dějin světové literatury, je román Paní Bovaryová (1857, česky poprvé 1892, nejnovější překlad je z roku 2012), na němž autor pracoval od roku 1851. Příběh mladé ženy, která se provdá za venkovského lékaře, ale již nuda v manželství a na venkově a zcela zničené romantické představy o lásce doženou nejprve ke dvojí nevěře a nakonec až k dluhům a k sebevraždě, byl inspirován skutečnými událostmi a po jeho časopiseckém publikování byl autor zažalován pro „ohrožení veřejné mravnosti“ (připomeňme, že téhož roku [1857] proběhl ve Francii i jiný slavný „literární proces“, a to s Charlesem Baudelairem kvůli jeho básnické sbírce Květy zla). 

Zásluhou obhájce M. A. J. Sénarda, jemuž pak Flaubert dílo věnoval, došlo ke zrušení žaloby a román vyšel knižně. V roce 1951 zkomponoval francouzský skladatel Emmanuel Bondeville, mimochodem taktéž rodák z Rouenu, operu Madame Bovary. Román byl několikrát zfilmován, nejznámější — a patrně nejlepší a nejvěrnější — je verze z roku 1991 s Isabelle Huppertovou v titulní roli (režie Claude Chabrol).

V roce 1862 následoval historický román Salambo (česky poprvé 1896), který čerpá z dějin starověkého Kartága a odehrává se po první punské válce, ve 2. století př. Kr. Také na tomto stylisticky vybroušeném díle pracoval Flaubert pět let a opíral se o důkladnou odbornou přípravu včetně cesty do místa děje. Dramatickou zápletku o vzpouře žoldnéřů proti Kartágu doplňuje příběh vášnivé lásky titulní hrdinky s tragickým koncem. Román Salambo se též dočkal několika operních i filmových zpracování.

Téma ztráty iluzí najdeme ve třetím velkém Flaubertově díle, v románu Citová výchova (1869, česky poprvé 1898). Frédéric Moreau, na začátku idealistický student práv, platonicky miluje starší vdanou ženu a zažívá zklamání v rovině osobní i obecné, a to v časovém rozpětí zhruba třiceti let. V roce 1874 vyšlo knižní drama Pokušení svatého Antonína, na němž Flaubert pracoval s přestávkami od roku 1849. Dále vydal svazek Tři povídky (1877) a několik neúspěšných divadelních her.

Nedokončený zůstal román Bouvard a Pécuchet, publikovaný posmrtně roku 1881. Příběh dvou pařížských písařů, kteří se na penzi na venkově věnují s nadšeným diletantismem vědě a studiu, je u nás znám ze seriálové adaptace Byli jednou dva písaři (1972). Za zmínku ještě stojí posmrtně vydaný Slovník přejatých myšlenek, satirická sbírka nejrůznějších klišé a zažitých frází svědčících o věčné lidské hlouposti a předsudcích. V českých překladech vyšlo prakticky celé Flaubertovo dílo.

Je známo, že Gustave Flaubert netvořil lehce, všechna svá díla psal velmi dlouho a pečlivě, pilně studoval dokumenty, vážil každé slovo, měl přesný plán s rozvrhem jednotlivých epizod a náčrtem charakterů postav; postřehy a poznatky zaznamenával do kartotéky, kterou pak při psaní využíval.

Pokrevní příbuzný

Pro své stylistické mistrovství zůstává Flaubert dodnes pro mnohé vzorem, většinou nedostižným. Ovlivnil řadu svých francouzských následovníků, jako například Guy de Maupassanta, Edmonda de Goncourta, Alphonse Daudeta nebo Émila Zolu. 

Patřil k nejoblíbenějším spisovatelům Franze Kafky, který ho řadil mezi své „pravé pokrevní příbuzné“, a když četl jeho deníky, rozhodl se znovu pokračovat v těch svých, jež předtím přerušil. Vladimir Nabokov, sám Flaubertův obdivovatel, ve svých přednáškách o literatuře napsal, že největší literární vliv na Kafku měl právě Flaubert.

Hlásili se k němu nejen spisovatelé jako Georges Perec, J. M. Coetzee nebo Mario Vargas Llosa, který o něm napsal i skvělou esej „Nepřetržitá orgie“, ale i filozofové a sociologové jako Michel Foucault, Roland Barthes, Pierre Bourdieu či Jean-Paul Sartre, jenž mu věnoval celou knihu (L’idiot de la famille). Za pozornost stojí také netradiční a velmi hravá románová biografie Juliana Barnese Flaubertův papoušek.

O tom, že je Flaubert stále živým klasikem, svědčí nejen nová a nová vydání jeho nejvýznamnějších děl a nové překlady do mnoha světových jazyků včetně češtiny, ale také divadelní dramatizace jeho románů či zájem filmařů — a samozřejmě čtenářů, protože číst Flauberta je zážitek. A obraz ztráty iluzí Emmy Bovaryové a Frédérica Moreaua či komického diletantismu dvou písařů na penzi má stále nadčasovou sílu, stejně jako pečlivá freska dávné starověké civilizace v románu Salambo.

Autor je publicista, recenzent, editor a spisovatel.