„Myslíte, že mé verše dýchají?“

Emily Dickinsonová stála spolu s Waltem Whitmanem a Edgarem Allanem Poem u zrodu moderní americké poezie. Zatímco do poloviny 20. století to byl Whitmanův hlas, který se nejzvučněji ozýval v dílech amerických modernistů a poté i v dílech beatníků, v současnosti je to tišší, ale o to výraznější hlas Emily Dickinsonové, který fascinuje kritiky, čtenáře, a dokonce i filmové producenty.

Její život byl po dlouhá desetiletí popisován jako omezený, až nudný, doprovázený obrazem staré panny, která celý život strávila v domě svého otce. Nikdy se nevdala, neměla děti a její společenské vztahy se omezovaly převážně na korespondenci — dopisovala si i se svým bratrem a jeho manželkou, přestože bydleli v blízkém sousedství. Jedním z jejích nejbližších přátel byl novofundlandský pes Carlo, pojmenovaný podle psího hrdiny románu Jana Eyrová, který Dickinsonová velmi obdivovala.

Emily skládala své básně převážně do šuplíku, jak sama napsala: „Publikování je zaprodanost duše.“ Své soukromí si střežila natolik, že zapřísahala svou sestru Lavinii, aby po její smrti spálila veškeré její dopisy a dokumenty. Lavinia sice značnou část Emiliny korespondence opravdu zničila, avšak ručně sešité svazky básní uchovala a byla odhodlaná je vydat.

Psaní básní brala Dickinsonová velmi vážně, dokonce jako své hlavní životní poslání. Její neochota publikovat a úměrná neochota její netradiční básně otiskovat bez značných edičních zásahů dodaly její poezii svobodu v oblasti básnické struktury i vyjádření.

Během jejího života bylo otištěno asi jen sedm básní (žádná pod autorčiným jménem a navíc bez jejího vědomí a souhlasu), zbylých 1 782 si na své vydání muselo počkat až do doby po básnířčině smrti. Její díla nebyla ve své době vnímána jako poezie, její texty neměly názvy (pro účely reference se používají čísla, popřípadě první verše), navíc obsahově byly vnímány jako nedostatečně poetické. Dickinsonová je v nich často ironická a lakonická, téměř vždy zkratkovitá. Její provokativní a ve své době značně kontroverzní texty navíc nesvazovala žádná známá básnická forma, pravidelný rým ani rytmus.

Svůj názor na společenské postavení a veřejné mínění jasně vyjádřila v básni „Jsem Nikdo! A kdo jste vy?“.

Jsem Nikdo! A kdo jste vy?
Jste také — Nikdo — jako já?
Tak to už nás je pár!
Však mlčte! Ať to nepraskne!

Jak trudné — býti — Někdo!
Tak naduté — jak Ropucha —
Kvákat své jméno — po celé léto —
Močálu do Ucha!

Lidé v jejím rodném Amherstu ji znali spíše jako zahradnici než básnířku a vzhledem k jejímu utajovanému soukromému životu jí říkali „amherstská jeptiška“ nebo „amherstská záhada“. Obraz staropanenské puritánské dámy ostatně hojně živila i Lavinia, která spolu se švagrovou Susan Gilbertovou a milenkou svého bratra Mabel Loomis Toddovou vybrala a značně upravila Emiliny básně tak, aby odpovídaly soudobým básnickým tendencím (z tohoto vydání pocházejí i první české překlady Antonína Klášterského). První výbor jejích básní bez výrazných zásahů do básnické struktury vyšel až v roce 1914. S celým dílem Emily Dickinsonové se ale čtenáři mohli seznámit až v kritickém vydání Thomase H. Johnsona The Poems of Emily Dickinson (Básně Emily Dickinsonové, 1955).

O přírodě a smrti

Emily je známá svým netradičním a častým používáním pomlček, které ovšem nemají stejnou délku a často ani směr (některé jsou horizontální, jiné vertikální). Zatímco raní editoři její typografii ignorovali, v poslední době vycházejí vydání, která její umělecký záměr respektují.

Skrytý život Emily Dickinsonové a její pověst staré panny, která trpí depresí, a proto se uzavírá v domě svého otce, výrazně ovlivnily i tematický výběr básní, jež byly vydávány nejčastěji: jedná se zejména o básně o přírodě a smrti. Ty se dostaly i do školních osnov a antologií. Je však nutno přiznat, že Dickinsonová se smrtí zabývala intenzivně — snažila se totiž, půl století před počátkem modernismu, pomocí básnického jazyka zkoumat hranice lidského vědomí. K tomu jí sloužila fragmentovaná forma básní s pomocí již zmiňovaných pomlček a velkých písmen.

Teskně — nejistě, klopýtavě Bzučela —
Mezi světlem — a mnou —
pak Okna zčernala — a pak
mé vidoucí oči zalily se tmou —

Její vypravěči ke čtenáři často promlouvají ze záhrobí a retrospektivně popisují nejen umírání, ale také věčnost, která je podle Dickinsonové mnohem trýznivější než samotná smrt. Ani její básně o přírodě však nehýří falešným optimismem či sentimentální romantikou. Dickinsonová je mistrná pozorovatelka a její básnický svět je, na rozdíl od rozmáchlé a všeobjímající básnické krajiny Walta Whitmana, sevřený a zaměřený na detail.

Pták, po Chodníku vykračoval —
Mě nevšimnul si však —
Překousl mršku Dešťovku
Spolknul ji — jenom tak

Přestože její život nebyl ani podle soudobých měřítek chápán jako bohatý, Dickinsonová jej vnímala jinak a pro své okolí byla raději „Nikdo“. Ačkoli se jí dostalo jen omezeného klasického vzdělání, hojně četla a mezi své oblíbené autory (nikoli však literární vzory) řadila kromě Charlotte Brontëové i Johna Keatse, Roberta a Elizabeth Browningovy, Williama Shakespeara a z amerických autorů Ralpha Walda Emersona. Formu jejích básní do značné míry utvářely biblické texty, zejména žalmy a chvalozpěvy. S náboženstvím však ve svých básních značně polemizovala a stavěla jej do kontrastu s tehdejším stavem vědeckého poznání.

„Víra“ je skvělý vynález —
Pro pány, kteří vidí!
Však mikroskop je přínosný
Pro potřeby lidí!

Nový život

V básni „Můj vulkán je porostlý trávou“ přirovnává Dickinsonová svůj život k sopce, jejíž vrcholek sice vypadá poklidně, pod ním však žhnou lávové plameny. S touto analogií pracuje i biografický snímek A Quiet Passion (Tichá vášeň, 2016, scénář a režie Terence Davies) s Cynthií Nixonovou v hlavní roli. O tom, že v životě Dickinsonové vášeň rozhodně nechyběla, svědčí i její báseň „Divoké noci — Divoké noci!“. Právě tento text a četná vášnivá korespondence mezi Dickinsonovou a její švagrovou Susan Gilbertovou inspirovaly divadelní i filmové tvůrce ke ztvárnění jejich milostného vztahu. Divadelní hra Madeleine Olnekové Wild Nights with Emily (Divoké noci s Emily, 1999) a její stejnojmenná filmová adaptace z roku 2018, kterou režírovala sama autorka, získaly četná kritická ocenění, byť se jedná o romantickou komedii.

V podobném duchu se nese i seriál Dickinson (2019) z produkce Apple TV+, jenž představuje mladou Emily (v podání Hailee Steinfeldové), která se bouří proti konzervativní společnosti, tajně se schází se svou přítelkyní a projíždí se v kočáře s panem Smrťákem, s nímž rozebírá své básně. Přestože se nejedná o ryze životopisný snímek ve stylu Tiché vášně, Dickinsonová  v seriálu dostává novou, moderní tvář, kterou sama světu ukázat nemohla a nechtěla a která rezonuje i v jejích textech.

Vzdor vůči společenským i uměleckým konvencím a hledání vlastního způsobu vyjádření oslovují i současnou generaci, a to i díky písním Billie Eilish, Lewise Capaldiho nebo Taylor Swiftové. Bez ohledu na žánr mají veškeré biografické adaptace společný cíl: představit a přiblížit život i dílo Emily Dickinsonové současným divákům a čtenářům a podtrhnout aktuálnost a originalitu její poezie.

Vzhledem k úspornému a mnohovrstevnému vyjádření jsou však její básně obtížnější nejen pro čtenáře, ale zejména pro překladatele. S výborem z její poezie a korespondence se čeští čtenáři mohou seznámit v překladech Jiřiny Haukové:  Jediný ohař (1948) a Můj dopis světu (1977); Jiřího Šlégra: Záblesky melodie (1967), Led a oheň (1987) a Neumím tančit po špičkách (1999) a Evy Klimentové: V zahradě (1994).

Přestože básnické vyjádření Dickinsonové nemá pravidelnou rýmovou (ani rytmickou) strukturu a nedá se jednoznačně interpretovat (anebo možná právě proto), řadí se její básně k textům, které mohou čtenáře provázet po celý život. Její hlas je natolik silný, že je v kontextu moderní poezie (a to nejen americké) nezaměnitelný. Dickinsonová se často dotýká závažných otázek smrti, lidskosti a lásky, zároveň je ale velmi bystrou a často i zábavnou a ironickou komentátorkou velkého světa, od něhož se dobrovolně odpoutala, aby ji nepohltil. Jediná otázka, která ji ohledně jejích veršů zajímala, se týkala jejich živoucí podstaty: „Myslíte, že mé verše dýchají?“ Přestože v roce 1862 na svůj dopis soudobému literárnímu kritikovi Thomasu Higginsonovi nedostala jednoznačnou odpověď, po více než 158 letech je již zřejmé, že současný svět je o tom přesvědčen.

Uvedené ukázky přeložila autorka článku.