Mandysovo krátkozraké embargo

Dále v recenzi tvrdí, že knihy od Pointy recenzenti ignorují, protože „se celkem logicky zdráhají ztrácet čas s textem, který ani neprošel sítem standardních procedur v nakladatelství“. Jak se stalo, že se Mandys nad jednou pointkou přece jen se svým perem pozastavil? „Detektivka Magdalény Červinkové, vydaná v Pointě koncem listopadu, nicméně recenzentský zájem vzbuzuje, a to chytlavým titulem Zločin v době pandemie.“ Recenzentským zájmem zřejmě myslí ten svůj, žádná jiná reflexe této knihy k dohledání není.

Kritériem zajímavosti je tedy pro Mandyse bulvární název. Když ho pak text nezaujme, zaujme podle něj stanovisko k celému nakladatelství, od kterého toho jinak, jak přiznává v diskusi, moc nečetl: „Z důvodů uvedených v recenzi nemám ani já ani kolegové v redakci produkci těchto ,nakladatelských služeb‘ příliš načtenu.“ Uvedenými důvody má na mysli, že v Pointě se knihám nevěnuje dostatečná péče. Dále demaskuje název Červinkové detektivky jako „šikovný marketingový tah“ a zamyslí se nad autorčinou invenčností, co se stavby děje týče. Tato poměrně dlouhá pasáž končí povzdechem: „Konvenčně vyprávěný děj doklopýtá do konce, aniž by něčím zaujal.“

Závěrem se Mandys Červinkové omlouvá „za nevyžádanou recenzi“ a svou spíše glosu než recenzi zastřešuje rozloučením: „Se slibem, že žádnou její knihu již recenzovat nebudeme a patrně ani žádnou jinou knihu z Pointy či dalších ,nakladatelských služeb‘.“ Na Pointu za iLiteraturu tedy uvaluje malé recenzní embargo.

Mandys autorce vytkl bulvární název, kterým si dovolila lákat na svou nedostatečnou prózu, a ruce si pak utřel do nakladatelství. Přesto jde o jednu z těch lepších recenzí ze serveru, který je unikátní tím, že každý den přichází s novou. „Přiznaně elitářská, ale tím pádem zajímavá,“ poznamenává v sekci komentářů uživatel Filip. 

iLiteratura si zakládá na striktní vyargumentovanosti svých recenzí a spolu s tím dochází k jakési jejich vygumovanosti. Chybí hloubka, která se dostavuje jen se svobodou nedotahovat své soudy až tak precizně do konce a nemuset je spojovat s jinými soudy v zájmu radikální koherence. Když se o to totiž autor snaží na sílu, jeho argumenty mnohdy dopadnou jako poněkud neslaná nemastná prohlášení. Kritici v sobě pohřbívají hlubší myšlenky, když je nedokážou přesně zařadit, a naopak upřednostňují ty plytčí, ale srozumitelnější, které mezi sebou dobře kooperují. Server má velkou cílovou skupinu, pro kterou chce být rozpoznatelný. Rozpoznatelnost jde ruku v ruce s čteností a prodejností. O ty jde hlavně.

Vydávání pochybných rukopisů se autorům, kteří se nestydí obcházet virtuální svět s kloboukem, podle Mandyse daří, „zvláště když má autor nebo autorka dost přátel, případně rozvětvenou rodinu, jejíž členové na splnění literárního snu rádi přispějí“. Nastíněný narativ se možná hodí na některé prozaiky-šuplíkáře, ale ne na všechny. Co se třeba poezie týče, jsou dnes v módě takzvaná autorská čtení. I neznámí autoři na nich mohou získat publikum, které je pak rádo podpoří. V tomto případě už nejde o takový incest. Hlavní roli ale samozřejmě hrají sociální sítě.

Poezie lépe než próza snáší méně otesaný diskurz, který snad Mandysovi vadí. Neotesanost samotná u ní může být přidanou hodnotou. Básnické rukopisy často padají z nakladatelských stolů, protože jsou moc syrové nebo moderní nebo nerozpoznatelné mainstreamovými měřítky, a tak nepoužitelné, i když třeba mají své kouzlo, nebo dokonce skrytou kvalitu. Pro poezii je možnost útočit na pulty z autonomních pozic skvělá. 

Třeba Magistrála od Tima Postovita vydaná v Pointě si postupně pozornost získala. Jedna báseň si našla cestu až do hostovských Nejlepších českých básní 2019. Následujícího roku vydalo nakladatelství Host Postovitovi druhotinu pod názvem Motýlí pavilon. A ta už právě nemá ten autonomní rajc. Sklouzává do rozpoznatelnosti. Odvrácenou stranou kvalitní redakce v zavedeném nakladatelství je nikoli cenzura, ale autocenzura.

V crowdfundingu se autor nemusí tolik přizpůsobovat obecnému vkusu. Může ho naopak ovlivňovat a modifikovat. Třeba konfesijní próza Jeskyně Aspergerů od Blanky Holzäpfelové je autentickým příspěvkem do psychologické literatury. Co do distribuce v knihkupectvích a vizáže svých knih si Pointa (patřící skupině Albatros Media) rozhodně nedělá ostudu. A jen tak kterékoli slátanině svůj cejch také neuděluje.

Mandysovo embargo je krátkozraké i tím, že nepočítá s možností, že by si do Pointy mohl odskočit i zavedený autor — třeba na lákavou výzvu nakladatelství. Na nabídku naší první velké crowdfundingové platformy HitHit kývl v roce 2015 Martin Reiner — rok poté, co jeho Román o Ivanu Blatném ověnčila Litera. V přímém obchodním partnerství se čtenáři (právě tím je crowdfunding) pak vydal sbírku básní Nové decimy. Své populární cestopisy na HitHitu financoval i reportér Tomáš Poláček, takový crowdfundingový Ladislav Zibura. Na svou činnost pořádal sbírku i jeho domovský magazín Reportér, podobně jako publicistický server Alarm nebo aktuálně Tvar.

Mandys se zkrátka trochu přepil magnézky. Zazdil se ve zmíněném elitářství, které je ceně Magnesia Litera mnohdy vyčítáno i jejími laureáty. Dal zároveň najevo, že iLiteratura je poměrně centrálně řízený server, který se při výběru knih orientuje podle nakladatelství, a ne podle zájmu recenzenta. Právě zájem recenzenta je přitom nejdůležitější. Pokud to dělá poutavě a invenčně, může reflektovat jakýkoli titul. Pokud na něm něco zajímavého vystihne, pak klidně třeba nákupní seznam. Mandysovi se to se Zločinem v době pandemie moc nepovedlo. Šlo mu spíš o upevnění statu quo. Jinak by mezi tituly Pointy zašátral lépe. A třeba ještě zašátrá. Možná to celé myslel jen tak motivačně.