Magnesii Liteře chybí ženská perspektiva

Správný komentář by měl začínat tím, že se autorka nebo autor přiznají k pozici, z jaké se k dané situaci vyjadřují. Mohla bych se tvářit, že s letošní Magnesií Literou nemám nic společného, a tvrdit, že hodlám zveřejněné nominace komentovat nezúčastněně. Ale není to pravda a schválně začnu tím, že jsem letos s přihlášenou knihou nepostoupila do nejužšího výběru.

Snad nebudu vnímána jako zklamaná, neúspěšná kandidátka, která hořekuje nad vlastním neúspěchem, neboť to je vedlejší — od roku 2016 už totiž svojí Magnesií Literou disponuji, takže „mám splněno“. Tak proč tento text? U letošních zveřejněných nominací mě totiž neštve to, kdo z nás autorů byl shledán jako lepší, ale kdo o výběru rozhodoval.

Skrytá diskriminace

Web Magnesie Litery odkrývá složení jednotlivých komisí ke každé kategorii a je s podivem, že v roce 2020 v nich zasedá dohromady pětadvacet mužů a jenom deset žen. V porotě kategorie, do které jsem hlásila svoji odborně recenzovanou monografii, dokonce neseděla žena žádná. V době, kdy se v české společnosti konečně více tematizuje nerovné zastoupení žen ve veřejném prostoru, jakož i v rozhodovacích pozicích, bych čekala, že na to svět literatury zareaguje a přikročí k dorovnání poměru žen a mužů mezi prvními. Ale ono se to neděje, naopak se nerovným zastoupením žen utvrzuje dominance mužských preferencí a vkusu.

Když se hovoří o genderové diskriminaci, často se tematizuje nerovný plat, skleněný strop, sexismus. Osobně vnímám další nebezpečí v diskriminaci skryté, ne vždy uvědomované. Takové, kterou nejde hned úplně jasně dokázat, u které je člověk osočován z přehánění, vyhřezávání osobních frustrací, sugerování si takzvaných nesprávných pocitů.

Váže se k tomu vtipný paradox. Kniha, kterou jsem letos do Magnesie Litery přihlásila, tematizuje mimo jiné i právě onu skrytou diskriminaci. Ten nahoře mi to nemohl zařídit lépe. V rozhovorech s třiceti českými dokumentaristkami jsem se ptala, zdali se jako autorky cítí na základě svého genderu diskriminované. Některé to odmítly, ale vzápětí se u řady z nich, když jsme o věcech diskutovaly dále, ukázalo, že si pouze určité mocensky nevyvážené situace, do kterých se dostávaly, neuvědomovaly jako diskriminaci — byly totiž historicky ve společnosti doslova zažrané a normalizované. Příkladem skryté diskriminace je třeba zrovna složení rozhodovacích komisí, které svou unikátní osobní perspektivou a zkušeností ovlivňují to, co se bude vydávat, točit, vysílat, prodávat, líbit…

Když hovořím o skryté diskriminaci, neosočuji tím žádného muže, že by se snad v příslušné porotě choval záměrně diskriminujícím způsobem — natolik už zase považuji naši kulturu za civilizovanou. Jeho chování je však podmíněno jeho zájmem, tím, čemu přikládá důležitost, co vnímá jako hodnotu, jako smysluplné, nebo naopak zbytečné. Pokud o tom, co je kvalitní, rozhodují ze své perspektivy většinově jenom muži, na hlas, pohledy, názory, perspektivu nás žen se nebude ani v budoucnu dostávat. Vždy budeme ty druhé.

Dokumentaristka Pavla Frýdlová uvádí v mé knize příklad důsledku situace, kdy o světě rozhodují muži a upřednostňuje se jejich zájem. Příběh je zdánlivě banální, ale ukazuje, že ani veřejnoprávní televize nezohledňuje zájmy všech — ke dnu výročí konce druhé světové války se chystal komponovaný blok Válka z pohledu žen, nicméně televize jej dva dny před vysíláním stáhla z programu. Kvůli hokeji. Muži (a ženy sledující hokej) dostali přednost před sdílením zkušeností žen.

Jiné zkušenosti

Přeneseno na letošní Magnesii Literu — o čem vypovídá složení rozhodujících v poměru muži (71,5 %) versus ženy (28,5 %)? Třeba o tom, že se do nominací probojuje pouhých šest knih napsaných autorkami, zato jednadvacet publikací autorů. Náhoda? Nemyslím si.

Tisková konference letošní ceny Magnesia Litera, foto:
Jakub Hněvkovský

Občas s někým debatuju o kvótách. Jejich odpůrci — především pak z řad žen — je odmítají s tím, že kvůli nim nechtějí být vnímáni pouze do počtu. I tato diskuse odhaluje skrytou diskriminaci, protože se problém nahlíží mužskou perspektivou — často se automaticky předjímá, že tím, kdo bude mít problém s kvalitou, budou ženy. Ale co když budou na kvótách ztrácet naopak ženy a do počtu budou muži? Kvalita je samozřejmě na prvním místě — ale skutečně rozhodují muži a ženy stejně? Kvóty mohou mít různou podobu a nemusí se jednat jen o to, že by jeden subjekt byl na úkor druhého.

U mých literárně-dokumentárních projektů, v rámci kterých se většinou (ale ne výlučně) věnuji ženám, se často setkávám (nejvíce ze strany mužů) s otázkou, proč jsem do některého ze svých projektů muže nezařadila. Muži perspektivu mužů u mých projektů postrádají. Na to se jich ptám, zdali jim dosud u projektů psaných muži nechyběl pohled žen na věc. Je dobré o tom přemýšlet.

V kontextu toho, kam se dnešní svět hýbe, kdy se dokonce už i tvůrci Jamese Bonda snaží pochopit, že ženy ekonomicky sílí, je trapné, jak v Česku stále děláme, že se nás myšlenka, že by o našem světě (včetně mikrosvěta literárních cen) mohli rozhodovat muži a ženy společně a vyváženě, netýká. Přitom přece nic nebrání tomu, obsadit odborné poroty třemi muži a třemi ženami, kteří by poté společně (!) nominovali tři autory a tři autorky. A i vítězové by mohli být dva — aspoň by více dobrých autorů dostalo šanci se zviditelnit. Vždyť to tak léta funguje třeba v divadelních cenách Thálie nebo filmových Českých lvech — herečky i herci mají vlastní kategorie, byť u nich nejde tolik o sdílení subjektivního pohledu na svět jako u spisovatelek a spisovatelů!

Svět žen a mužů přece není stejný — každý máme jiné životní zkušenosti, jiné potřeby, jiná očekávání, jiné sny. A tím pádem i jinou perspektivu, kterou nahlížíme na svět. Pokud o tom, co je kvalitní, co bych měla číst (protože ocenění Magnesia Litera rozhodně je pro řadu čtenářek a čtenářů argumentem, podle kterého si vybírají knihy ke čtení), diskutují většinově muži , budu vnímat svůj názor ženy jako nepatřičný, svoji ženskou zkušenost jako nerelevantní, protože se s mužskou preferencí zkrátka nebudu umět ztotožnit. Ptám se, proč se v roce 2020 nepočítá s ženským literárním vkusem.

Pamatujete na slavnou fotku politiků a odborníků z února 2019, která je ukázala, jak debatují o porodech, přičemž k tomu nepřizvali ani jednu ženu? Tak nějak si připadám, když vidím, že v Magnesii Liteře o mé odborně recenzované publikaci tematizující ženy diskutují muži. Kolik z nich asi tak zaujala moje feministická perspektiva? Neosočuji porotce z jejich nezájmu, ale jako diskriminaci vnímám, že mou práci neposuzovala žádná žena.

Zdraví a bezpečnost matky a dítěte při porodu je naše priorita, foto: Facebook ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha

Jsem si jistá, že kdyby se komise (a to nejenom soutěží, ale třeba i grantů) lépe genderově vyvažovaly, českou literaturu by to obohatilo. Pokud se totiž bude privilegovat jenom jeden pohled na svět, na diverzitu — pomáhající k větší vzájemné toleranci díky možnosti absorbovat rozmanité pohledy na svět — můžeme zapomenout.

Autorka je literární dokumentaristka a nakladatelka.