Kuponová prekarizace
Médii proběhla minulý týden nenápadná zpráva: v českých peněženkách možná ke stravenkám přibude další kupon, tentokrát na knihy. Takzvanou „kníženku“, tedy knižní poukázku, kterou by si zaměstnavatel mohl stejně jako příspěvek na stravování odečíst z daní, vymyslel Svaz českých knihkupců a nakladatelů. A nápad má podporu v Poslanecké sněmovně — předseda poslaneckého klubu ČSSD Roman Sklenák jej hodlá zákonodárcům předložit v listopadu, při druhém čtení novely zákona o daních z příjmů.
Nakladatelé a knihkupci jsou jako jedni z iniciátorů novelizace pochopitelně nadšení. O poznání méně spokojení jsou daňoví a finanční experti, nová daňová úleva prý ještě znepřehlední už tak dost zamotaný systém daně z příjmu a firemních benefitů.
Odhlédněme teď od technického řešení navrhované kníženky a jejího vřazení do daňového řádu České republiky. Proč něco podobného vůbec zavádět? SČKN argumentuje tím, že ne každý si může nákup knih dovolit — a přitom by tak chtěl číst! Zároveň prý malá kamenná knihkupectví živoří, tak proč si navzájem nepomoci firemním benefitem, který pracovníci nebudou moci využít jinak než nákupem knih? Firmy si část ceny z prodaných knih, respektive hodnoty kníženek odepíšou na daních, knihkupectví prodají více tovaru a zaměstnancům nezbyde než pravidelně nabíhat do obchodu pro nové knihy, přece kupon nenechají propadnout.
Projekt kníženky je problematický už jen z toho důvodu, že by měl řešit dva nesouvisející zájmy: čtenářský a knihkupecký. Reálně totiž řeší jen jeden, nepřekvapivě ten knihkupecký, a to navíc ne zcela přesvědčivě. Stejně jako stravenky výrazně stimulují meníčkový byznys mnoha českých restaurací, kníženka by pravděpodobně o nějaká procenta zvedla tržby mnoha knihkupcům. Lze ale pochybovat o tom, že by zachránila od červených čísel ona ohrožená, malá knihkupectví. Pokud lidé dnes chodí nakupovat hlavně do řetězců a e-shopů, proč by měli najednou začít slevové kupony utrácet jinde? Samozřejmě, kníženku by šlo vztáhnout jen na kamenná knihkupectví a tím je zvýhodnit oproti jejich internetovým konkurentům. Nicméně, jak se ukázalo v případě povinné zavírací doby o státních svátcích, podnikatel podniká a třeba Kosmas už provozuje několik knihkupectví a výdejen, kde by určitě šlo kníženkou za online nákup zaplatit.
S koncentrací hypotetických kníženek v už prosperujících obchodech souvisí další, vážnější problémy projektu SČKN. Knižní kupony by stejně jako stravenky dostávali s nejvyšší pravděpodobností zaměstnanci větších firem a organizací, státní správy, pracovníci ve školství a dalších státem zřizovaných podnicích a tak dále, jinými slovy lidé, kteří finančně na knihy pohodlně dosáhnou už dnes i bez nároku na slevu. Menší firmy přilepší zaměstnancům spíše zvednutím platu, jednorázovým bonusem nebo pokoutně smluvenou průkazkou na bazén než administrativně složitým odpisem z daní z příjmu. A člověk, který si z finančních důvodů nemůže dovolit koupi knihy, jímž se projekt „kníženky“ zdůvodňuje, si o firemních benefitech jakéhokoliv druhu může nechat jenom zdát: v lepším případě honí krátkodobé úvazky a melouchy, v tom horším po další neúspěšné cestě na pracovní úřad pročítá slevové letáky z Penny nebo z peněženky vyškrabává zbytky invalidního důchodu, aby děcko mělo zimní boty.
Projekt „kníženky“ tak zvýhodňuje ty, kteří finanční pomoc — při nákupu knih — nepotřebují. Je přirozené, že knihkupecký svaz svými aktivitami hájí hlavně zájmy obchodníků s knihami. Činí tak ale sociálně značně necitlivě. Přitom by stačilo se poohlédnout o pár zákonů vedle: lze si například představit, že by „kníženky“ vydávaly úřady práce nebo sociálního zabezpečení, a to s působností v daném regionu, aby peníze opravdu nakonec šly k ohroženým malým knihkupcům, a nikoliv manažerům blikající pobočky knihkupeckého řetězce v nákupním centru.
Argument čtenářem v nesnázích ještě navíc pomíjí jednu důležitou skutečnost: už existují místa a dokonce státem zřizovaná, kde si lze levně pořídit čtivo. Řeč je o antikvariátech a hlavně knihovnách. Chce-li tedy Poslanecká sněmovna či SČKN formou daňových úlev napomáhat čtení v této zemi, mohlo by se začít například úlevami pro nákup do fondu knihoven, které při pořizování nových knih musí platit plnou tržní cenu včetně DPH.
Receptů, jak knižně přilepšit chudším a prekarizovaným vrstvám české společnosti, by se na komunální i legislativní úrovni dala vymyslet spousta. A je dobře, že se o těchto potřebách začíná vedle kampaní na podporu čtenářství a nahánění dětí do knihoven — zatím opatrně — mluvit. Jen je jako vždycky podezřelé, když se o potřeby chudých začnou nezištně zajímat továrníci a obchodníci.