Kritika v osamění

Znovuzrozená První bilance proběhla 3. prosince opět na adrese pražského Ústavu pro českou literaturu. Z kdysi velkého sálu, v němž se tísnívalo četné publikum, se však akce přesunula do menšího sálku v suterénu — míst byl přesto dostatek. Moderování debaty se ujal Martin Lukáš (ÚČL AV ČR), panel doplňovala jeho kolegyně Markéta Kittlová, která dříve publikovala recenze na iLiteratuře, držitel literárněkritické ceny Tvárnice za rok 2019 a editor webu iLiteratura Jan M. Heller, básník a pedagog Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě Jakub Chrobák a spolupracovník Lidových novin Ondřej Horák. Letití čtenáři Hosta možná na dalších stránkách očekávají přepis bilanční diskuse. Zde však nastává první moment nenaplněného očekávání: vzhledem k tomu, že obsah diskuse směřoval spíše dovnitř literárněkritické komunikace a literárními díly se diskuse zabývala převážně za tímto účelem, následuje místo přepisu její komentovaná reflexe. Bilance se totiž spíše než přehledovému zhodnocení loňských zaznamenáníhodných děl blížila kriticko-manifestační performanci, a přirozeně proto také pominula množství titulů, kterých si povšimla loňská kritika. Tyto budou na závěr připomenuty alespoň výčtem.

Krabi v kýblu

Nonkonformní charakter bilance zahájilo konstatování moderátora, že „oproti předchozím ročníkům nemáme připraveny žádné teze a doufáme, že tato diskuse nějaké teze vyprodukuje, a pokud ne, tak to asi nikomu příliš vadit nebude“. Přítomné publikum bylo vzápětí počastováno obligátním bilančním vtipem, že diskusi lze brát nejen jako zdroj toho, co si přečíst, ale spíše (hlavně) jako zdroj toho, co nečíst. Zpětně nutno potvrdit, že s pocitem narůstajícího čtenářského dluhu posluchači ze sálu neodcházeli už proto, že diskuse se v podstatě zasekla na třech knihách, na nichž se demonstroval úpadek kritiky a literatury — zvláště té psané ženami. A tak lze s jistou (ale jen opravdu malou) nadsázkou říci, že spíše než o knihách uplynulého roku debatní večer prozradil více právě o způsobu kritického uvažování přítomných.

Namísto tezí měla přítomné panelisty argumentačně vydráždit moderátorem přečtená pasáž z kritiky Jiřího Trávníčka (Host, 8/2019) věnované bestselleru Aleny Mornštajnové Tiché roky (Host, 2019). Jiří Trávníček se zde pokusil načrtnout spektrum čtenářských postojů k autorčinu předchozímu románu Hana (Host, 2017). Ano, Hana znamenala nejen vysoké prodeje, na něž česká próza dosáhne jen zřídka, ale zároveň také skutečnost, že Alena Mornštajnová se stala někým, koho čtou i lidé mimo literární kruhy, tedy neprofesionálové. A Jiří Trávníček toto „komunikačně (a postojově) nasycené čtenářské pole“ zachytil v celém spektru: od nadšeneckých reakcí typu „nic lepšího jsem v životě nečetl“ přes zpočátku vstřícné, ale přesto nakonec zklamané čtenáře po estéty, kterým se příčí vše, co „adoruje většina“, čtenáře, pro něž je to jen „červená knihovna“, po ty odmítavé, co nakonec podlehli — včetně mnoha „jednodechařů“, tedy těch, co knihu přečetli jedním dechem. Jakkoli citovaná pasáž neobsahovala nic o aktuálním románu Tiché roky, a dokonce ani nic o kritériích, jimiž Trávníček Mornštajnovou dále hodnotí, Martin Lukáš se přesto naléhavě ptá svých diskutérů:

Myslím, že tahle citace dobře ilustruje určitý trend, který se v kritice stává poslední dobou čím dál výraznějším — myslíte, že tato kritéria mají nějakou výpovědní hodnotu? Myslím, jestli se tady neblamujeme, nevodíme za nos, když dobrou literaturu či rádoby dobrou literaturu posuzujeme podle hladkosti čtení.

Přestože Trávníčkova kritika vidí pozitiva románu Tiché roky podstatně komplikovaněji než v hladkosti čtení, po krátkém rozpačitém tichu se slova ujal Jakub Chrobák:

Mně by to vůbec nevadilo, kdybychom byli schopni si říct, že na jedné straně se budou vytvářet texty, které se budou hladce číst a budou někomu způsobovat radost, ať už estetickou, nebo jinou, a je to v úplném pořádku, ale druhou věcí také možná je klást si pořád otázku: „Co je to člověk?“, „K čemu je na světě?“, „Jak je udělán?“ a přidávat k tomu ze svého úhlu pohledu, ze své zkušenosti nějakou další valéru téhle základní otázky. A to si myslím, že tyto postoje, které jsi vyjmenoval, prostě v sobě nenesou. Jako kdybychom zapomínali na to, že literatura nemůže být jenom vyprávění příběhů, protože potom ať zemře, protože to opravdu umí film nebo divadlo lépe, ale že je to taky nějaké hluboké tázání a neustálá snaha nějakým jiným, nenahraditelným způsobem cosi o světě říct. Takže to je tedy ten rozměr, který mi tam chybí, že literatura je ještě cosi jiného.

Zatímco Chrobákova generická odpověď jako z příručky Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli vysloví i poněkud smělou tezi, že film nebo divadlo jsou pro naraci tak nějak vhodnější než literatura, Markéta Kittlová dále rozvíjí vstupní faul, že Jiří Trávníček zaměňuje čtenářské postoje a kritická kritéria:

Myslím, že tady v těch kritériích chybí ještě to nejdůležitější — kritérium estetické. Tedy že literatura vytváří především nějaký estetický zážitek. Zde se to hodnotí jen z hlediska nějaké sociologie a čtenářského přijetí, ale ne literatura jako estetický objekt.

Účastníci panelové diskuse, zleva: Jan M. Heller, Ondřej Horák, Jakub Chrobák a Markéta Kittlová, foto: Petr Nagy

„Estetickému kritériu“ lze v tomto debatním výkopu rozumět jako určité obraně literární autonomie, tedy představě, že o tom, co je a není hodnotná literatura, nerozhodují čtenáři, ale kritici. Ti zkrátka svým literárním školením dosáhli něčeho jako intelektuálního zasvěcení rozpoznat nadčasové estetické kvality literárního textu. Přinejmenším si samozřejmě osvojili šamanský jazyk, jímž mohou své „líbí/nelíbí“ soudy převádět z úrovně „naivní“ na úroveň zasvěcený, intelektuální, odborný a podobně (zde příkladně Jakub Chrobák). Tato představa o kritice, která literaturu vnímá mimočasově a nezávisle na společenské recepci, se však ukazuje být velmi křehkou a snadno ohrozitelnou masovým vkusem, jak dokládá další diskusní vstup Martina Lukáše:

Mně na tom tedy vadí ještě jedna věc, a sice že se mi tady svým způsobem vnucuje kniha, která, když ji čtu, v podstatě uráží můj vkus, v tom smyslu, že mi předkládá něco, co je banální a co je sestaveno z různých klišé, jakožto něco hodnotného. To je proces, který pozoruju nejen v uplynulém roce, ale i v těch minulých. Jako by se toho procesu chápalo čím dál víc kritiků i lidí kolem literatury, kteří čtou a tuto komodifikaci literatury vlastně realizují.

Kromě onoho Trávníčkovi neustále podsouvaného ztotožnění literární hodnoty s množstvím prodaných výtisků — přestože jeho kritický text čtenářské postoje spíše interpretuje ve vztahu k analýze stylu a žánru románu Aleny Mornštajnové (včetně toho, že zmiňuje její lakonický styl a minimum psychologizace) — je zde formulována další neblahá tendence. A Jiří Trávníček — protože nikdo jiný není jmenován — se stává jejím automatickým vrchním představitelem, tedy těch „kritiků i lidí kolem literatury“, kteří literaturu komodifikují.

Pomiňme, že knižní trh je starý jako kniha sama a že všeobecná gramotnost zkrátka holdování literatuře sebrala pel exkluzivity, i fakt, že kniha nikdy v dějinách nebyla dostupnější. České moderní čtenářství prožilo své vzestupy i pády — za dobu, kdy literatura uvízla na symbolickém dně, lze s úspěchem považovat éru po listopadu 1989. Literatura ztratila „nepřítele“ a s ním i své mnohé funkce. K tomu čelila rozšiřování mediálního prostoru — a čtenářský nezájem na sebe nenechal dlouho čekat. S rolí tvůrce něčeho, co nikoho nezajímá, se identifikovala přinejmenším jedna spisovatelská generace. Jestliže se tento trend obrací a ze stovek či tisíců prodaných titulů jsou desetitisíce, je stále ještě směšné mluvit o komodifikaci literatury ve smyslu Frankfurtské školy. Mornštajnová nepředstavuje nějakou literární standardizaci směrem k masové poptávce. Ano, reprezentuje literární trend, který vzdoruje dosud mezi kritiky jen málo zpochybňovanému postmodernímu literárnímu úzu. Něčemu, co se navzdory své artificielnosti ve většině případů stalo klišé. Tvářit se však, že romány Aleny Mornštajnové jsou trojským koněm kýče, který vypravili „lidé od literatury“, aby zničili náš cenný Parnas, je smutný omyl.

Rozdíl mezi skutečně masovým čtivem nadbíhajícím vstříc nenáročným čtenářským očekáváním (Vlastimil Vondruška, Radka Třeštíková, Evžen Boček) a Alenou Mornštajnovou je poněkud nepřehlédnutelný i pro někoho, kdo by měl k Tichým rokům daleko více výhrad než Jiří Trávníček (nebo třeba Radim Kopáč či Marek Lollok) — například někdo jako autorka tohoto textu. Tiché roky mají mimořádně silné téma i čtivě prokomponované rozpracování děje. Na druhou stranu v nich chybí evokace dobových reálií a proměnlivého životního stylu, atmosféry, zkrátka na to, že se román prožene hned několika desetiletími, zůstává v nějakém neutrálním časoprostorovém univerzu — jen popisné signály nás vždy posunou o dekádu dále. Ani jazykově není autorka nijak nápaditá, což opravdu nemusí být na úkor srozumitelnosti; nerozlišuje například ani styl promluv jednotlivých postav. Tiché roky zkrátka vynikají uchopením tématu „komunikační deprivace“, nikoli stylem — tolik jen na okraj románu, aby tento text nebyl vnímán jako poklonkovité vyjádření bezvýhradného souhlasu s Jiřím Trávníčkem či rozhněvané PR nakladatelství Host.

Snahu rámovat celou bilanci vyloučením Aleny Mornštajnové z diskuse o současné literatuře (jak bude patrné i dále) na základě dezinterpretace jedné z kritik považuji za mimořádně neprofesionální a než co jiného to připomíná krabí efekt. Když už se totiž po letech existence na dně kýblu veřejného nezájmu o českou literaturu nějaký psavý krabík napne k okraji, znamenajícím překonání zdi kulturního ghetta, krab-kritik jej stáhne za nohu zpátky. Anebo jej rovnou vyzmizíkuje, ať je v kýblu zase klid: pravá literatura přece nikoho nezajímá.

Palčivá témata na konec

V celé diskusi sehrál příznačnou roli Ondřej Horák, který sice většinou využil příležitost k mlčení, alespoň však zůstal věrný svému zájmu o metakomentáře literárního dění, čímž debatu částečně vyváděl z bezpečí vesměs vzájemně se utvrzujících výstupů. K trápení nad poněkud větším množstvím prodaných výtisků, než je obvyklé, tak připojil následující komentář: „Možná jsme zkrátka dojatí tím, že se vůbec nějaká kniha stane předmětem komunikace mezi lidmi. Že si vůbec můžeme o nějaké knížce popovídat s někým, kdo ji četl a třeba ani není od literatury.“

Tady možná nastal čas připomenout specifikum lidské komunikace. Komunikace jako taková jistě není v živé přírodě ničím neobvyklým, zvláště pak u společensky žijících druhů od mravenců po naše šimpanzí bratrance. Zásadní rozdíl mezi komunikací tlupy primátů, kde se všichni znají osobně, a lidskou komunikací je navíc v tom, že zatímco opičí témata se nacházejí v reálném světě každodenní zkušenosti, člověk se naučil komunikovat fikci. Právě komunikace fikce nám umožňuje vytvářet civilizace milionových, ba miliardových tlup — pohříchu i čtenářských. Fikci tu pak představuje cokoli od mýtu přes konstrukt posmrtného života, volného trhu, národa až po román Tiché roky. Vlastností sdílených fikcí bývá narace, dějová kauzalita nebo prostě příběh. V pojmech příběh — banální příběh — atraktivní příběh se odvíjela i bilanční diskuse. A došlo rovněž na ideologické postoje literatury. Citujme opět Martina Lukáše:

Já bych se ještě vrátil k těm antropologickým konstantám, o nichž mluvil Jakub. Z toho, co jsem za ten rok stihl učíst, se mi vlastně líbily nejvíc knížky, které byly prosté nějaké tendence, které literaturu nepoužívaly jako nositele nějaké ideologie, ale které byly silné právě v příběhu. To je třeba případ Štěpána Kučery a Projektu Gilgameš (Druhé město, 2019), kde jsem prožíval čirou radost z toho, že se tu vypráví nějaký příběh, na který musím vlastně pořád myslet a chci ho dočíst. […] přitažlivost té knihy byla nesena příběhem, který ovšem nebyl banální jako v případě tady diskutovaného románu.

Příklad literatury jako nositele ideologie (a může vůbec existovat román, který je prost jakékoli ideologie?) bohužel zmíněn nebyl — pokud Martin Lukáš své hodnocení stále formuluje na pozadí Tichých roků, tak to není zrovna přesvědčivý příklad. Román je totiž spíše antiideologický v tom smyslu, že aktivní politické angažmá se obrací proti postavám, hlavním motivem je zde pak chlad mezi dcerou a otcem, respektive odmítnutí dcery otcem — odtud i název. Je zkušenost citové deprivace banální? A neprožívali „jednodechaři“ Aleny Mornštajnové podobné vytržení jako Martin Lukáš čtoucí Projekt Gilgameš?

Pokud Jan M. Heller v jednu chvíli zmínil, že argumentace prodejem knihy jako známkou kvality se „kouše do vlastního ocasu“, zdá se, že kritéria autonomní kritiky o „estetické hodnotě“, nebanálním příběhu a antropologických konstantách na tom nejsou o mnoho lépe. Vždy tu totiž ad hoc rozhodne subjektivita čtenáře — s tím rozdílem, že čtenář-kritik má v literární komunikaci privilegované postavení na rozdíl od neprofesionálních čtenářů, kteří své postoje vskutku někdy formulují trochu zmatečně nebo naivně. Jak se ale z průběhu bilanční diskuse jeví — kritická prestiž možná není vždy opodstatněná. Komunikace fikce je něčím, co si v každodenní praxi ani neuvědomujeme, co by si však měl uvědomovat ten, kdo komunikuje o komunikaci fikce (například literární kritik). Potom se totiž hodí i vědomí vlastní čtenářské subjektivity, která nikdy není univerzálním měřítkem textu, a je vhodné o to pečlivěji volit hodnoticí argumenty. Jinak to dopadá následovně.

Martin Lukáš v rozporu se svým čtenářským zážitkem nad Projektem Gilgameš i dále spekuluje o

[…]oblibě u čtenářů i kritiky příběhově založené literatury, která předvádí lineárně rozvinutý děj od bodu A do bodu B, a vás vlastně zajímá, jak to dopadne, tenhle ten typ literatury se zdá pak dominovat i v reflexích. Nemyslíte si, že je to výsledek únavy z takzvané vysoké literatury?

Sluší se nejprve poznamenat, že Tiché roky Aleny Mornštajnové tuto linearitu postrádají, příběh se zde v jedné vyprávěcí linii zároveň vrací. O „únavě z vysoké literatury“ píše v kritice na Tiché roky právě Jiří Trávníček, který takto interpretuje příklon ke stylisticky jednoduššímu psaní a čtení (třeba Mornštajnové). Co je v této fázi diskuse daleko pozoruhodnější, je to, kam úvahy o Mornštajnové směřují. Mornštajnová se čte, protože jde o čtivo nehodné pozornosti kritiky. Znamená to, že kdyby se nečetla, že by v ní bylo možno objevovat zasuté hodnoty? Není to však druhá strana jedné mince? Neoperuje se tu zase jen „nějakou sociologií“, jen naruby? Jak je zkrátka pro některé kolegy těžké smířit se s tím, že kritika by měla registrovat nejen text, ale i jeho kontexty a že literatura je především komunikace — ba dokonce sociální komunikace, kde se počítá i se čtenáři, onou literárně a teoreticky nevzdělanou cháskou, která si v textech hledá kdovíco.

I proto v diskusi dále zazní například odmítnutí dalšího současného „nešvaru“, tedy že by autor mohl mít i nějakou komunikační strategii a například přemýšlel o tématu — tedy jinak než jako o spontánním vyslovení se, ale například i ve smyslu reflexe vlastního tématu „a bude to někoho zajímat?“. Tažení proti některým typům fikce se naopak vyztužuje nahodilou psychologizací autorských motivací a jejich odmítnutím. Slovy Jakuba Chrobáka:

To nejde, že si autor vezme nějaké obrazce světa podle modelu „téma jsem si vybral, protože bude čtenáře zajímat“. […] nemyslím si, že to je způsob, jak se o světě něco dovědět, ale jen způsob, jak si potvrdit to, co už o světě vím. To je trochu málo.

Podobně uvažuje i Markéta Kittlová:

Já myslím, že je žádoucí vyslovit se k nějakým aktuálním palčivým tématům, ale je to špatné ve chvíli, kdy je to vedeno jenom snahou šokovat, že to bude bulvární a natolik kontroverzní, že je jasné, že to zaujme velké množství lidí. Ale může to mít i klady, protože je dobré psát o tom, co trápí člověka dnes.

Snad i proto, že valná část diskuse se nevztahuje ke konkrétním textům, ale většina bilančních námitek je vznesena proti: lidem od literatury, většině, čtenářům, kritikům, spisovatelům a podobně, je téměř nemožné nezabřednout do podobných sebepopírajících a rozkolísaných tvrzení. Naštěstí se vždy ve chvíli hrozící diskusní entropie vysloví Ondřej Horák:

To, že si někdo zvolí záměrně atraktivní téma, to ještě neznamená, že ty čtenáře pochytá. Kdybysme znali vzoreček bestselleru, tak by se nešlo tolika pokusy a omyly. Nedělejme z toho jen technickou záležitost, že si vybereme téma, a tím se všechno vyřeší.

Tenký led záměrně atraktivního tématu, který autor přichystá čtenářům na míru, se začne bořit hned na (konečně) dalším propíraném textu, a sice Možnostech milostného románu Jana Němce (Host, 2019). Slova se ujal opět Martin Lukáš: „[…] je to kniha, kterou na první pohled můžete vnímat jako svého druhu kalkul, o čemž se můžete přesvědčit, když ji čtete — jako téma, které bude atraktivní.“ Jan M. Heller názor vyvažuje — a skoro by se zdálo, že trávníčkovsky modeluje nějaké čtenářské přístupy:

Tak ono je nepochybně atraktivní, ale už z prvních ohlasů je patrné, že pro každou skupinu recipientů je atraktivní jinak. Narážím zde na kritiku Petra A. Bílka, který píše, že rovina, kde autor experimentuje s formou, je nesmírně zajímavá, novátorská, kdežto to, co si ti dva udělali mezi sebou, už nikoho nezajímá. Já se přiznám, že patřím k těm šťastnějším čtenářům, které oslovily obě roviny, ale zase si umím představit čtenáře, kterého vůbec nezajímají ty postpostmoderní nástroje poetiky, s kterými autor pracuje, a přečte to prostě sakumprásk jako milostný román.

Vyznavači literární autonomie se tak nakonec neshodnou nejen na „estetické hodnotě“, ale ani na tom, zda téma je či není atraktivní a vykalkulované: „Já jsem z té knihy měla pocit, že autor sám tušil, že to téma moc zajímavé není, a proto to ověsil všelijakými vypravěčskými experimenty,“ sděluje svůj dojem například Markéta Kittlová.

Moderátor diskuse Martin Lukáš a Markéta Kittlová, foto: Petr Nagy

Váznoucí diskusi plnou zámlk se snaží pohánět především moderátor, na něhož stále zůstává pozice provokatéra. To jej však vhání do neblahé polohy pozdního Jakeše, když názorovou výměnu k Možnostem milostného románu uzavře následujícím:

Co sledujeme v posledních letech, jak si autoři uvědomují, že jsou autoři, něco, co vnímám jako sebeuvědomění autorů, někdy to skoro jde až do pozice toho, že i ta nejmenší menšina na světě si uvědomuje, že je něco a že má právo na nějakou svoji podstatu a existenci. Ale tady vlastně nejde o ně, ale o jejich díla, a to je vlastně takový omyl, kterého se dopouštějí tyhlety autorský skupiny. Mám třeba takový pocit, že mnozí básníci svoji existenci berou jako až příliš samozřejmou a odvozují ji z toho, jací jsou, a ne z toho, co napíšou. Je tady jakési zmatení dvou rovin. To je i případ Jana Němce.

Mornštajnovské univerzum

Diskuse nakonec doputovala i k poezii, což by nemělo být opomenuto. Obsáhlejší pozornosti se dostalo pouze Petru Hruškovi a sbírce Nikde není řečeno (Host, 2019), která byla „zklamáním“ pro Martina Lukáše, protože autor ji napsal jako „živoucí klasik“ a nabízí „jen hladké čtení“. Kittlová přitakává, že „autor je zamilovaný do svého vytříbeného stylu“, a u Jakuba Chrobáka „se nedostavilo zklamání, jako spíš lítost“, včas se ale vzpamatuje a přítele Hrušku ubrání: „Přesto je ta sbírka výborná věc.“

Pokud se v tuto chvíli zdá, že téma Alena Mornštajnová se v diskusi vyčerpalo, není tomu tak. Martin Lukáš autorku opět vrací do hry:

Dovolil bych si ještě takovou jednu zlomyslnost, citát Aleny Mornštajnové z rozhovoru: „Mám ráda, když v básni vidím obraz, a to se mi u některých současných básníků nedaří, ty básničky třeba i jsou dobře napsané a ceněné, ale já je nechápu.“

V sále zašumí pobavený smích odborníků. Následuje hlubokomyslný kritický rozklad, který však dochází k překvapivě stejnému závěru jako „naivní“ spisovatelka:

[…] to přece není chyba toho obrazu, nebo ne úplně, někdy to může být tak, že ano, ale je to možná chyba nebo neschopnost nebo nedostatek talentu — a já už si dlouho myslím, že i čtení vyžaduje talent stejně jako psaní, nebo skoro tolik talentu. A tak zkrátka pokud nebudeme schopni, ať už jako běžní čtenáři, ale tam máme svobodu to odložit, ale jako kritičtí čtenáři, kteří nebudeme schopni připustit, že i obraz, který se nám jeví v nějaké chvíli jako nepřijatelný nebo plochý, falešný, a nepokusíme se ho nějakým způsobem promyslet a probydlet, tak naše počínání nemá smysl.

Jakub Chrobák v tu chvíli možná zapomněl, že Alena Mornštajnová se skutečně nevyjádřila jako kritik, ale právě jako běžný čtenář, který má svobodu něco odložit a nic nijak nepromýšlet a neprobydlovat. Před přílišnou snahou „naladit se na vlnu díla“ navíc varuje i Kittlová, když vyjádří nelibost nad recenzemi básnických sbírek, které jsou psány v duchu recenzované poezie — jako příklad je zmíněna recenze na sbírku Marie Iljašenko Sv. Outdoor (Host, 2019), publikovaná na iLiteratuře. O sbírce se opět nehovořilo. O básnických textech se nemluvilo ani v závěru básnického vstupu, kdy byl odmítnut druhý pokus o angažovanost čili anonymní výzva k básníkům, aby přispěli do sborníku „ekolyriky“, a to převážně z obavy, že básníci na sebe budou chtít opět jen upozornit.

Stále více se rozpadající diskusi jako cimrmanovský zvědavý soused po nějaké chvilce opět křísí Ondřej Horák:

Ondřej Horák: „Můžu se vrátit ještě k tý Mornštajnový? Mě by zajímalo, proč ji tu tak propíráme, jestli je to pro vás příklad úspěšnýho kýče?“

Martin Lukáš: „To je proto, že se tomu věnuje příliš mnoho pozornosti a nečetl jsem jedinou kritiku, která by tu knihu vykázala, kam patří, tedy do oblasti čtiva, a myslel jsem, že to uděláme my tady.“

Ondřej Horák: „Tak to pojďme udělat.“

Martin Lukáš: „My jsme se jako kritici nechali vyprovokovat a vtáhli tuto věc sem, kde to ani nepřísluší řešit a kde pak vymýšlíme krkolomná zdůvodnění, proč to není literatura, ale to se přece usvědčuje samo.“

Ondřej Horák: „Protože je to úspěšné?“

Martin Lukáš: „Ale to já neberu jako kritérium literatury přece.“

Jan M. Heller: „Ale ano, přece tím, že je úspěšná, vždyť si na to odpovídáš.“

Martin Lukáš: „Vlastně ano…“

Jan M. Heller: „Ono se to netýká jen Mornštajnové, ale dalších knih, pohříchu autorek, které píší podle jednoho podobného mustru, ať už si vezmou historické téma, nebo publicistické téma, a teď na to nabalí nějaký ten syžet a my o tom pak mluvíme, dostane to nějaké ceny a nikdo si pak už nepoloží tu otázku: ‚Tak prosím vás, pokud toto má být to nejlepší, jestli toto má být ten generační román, tak tu generaci trochu lituju.‘“

Výměna v tomto absurdním duchu trvala ještě chvíli, načež se zopakuje, že „většině tady těch knih se dostalo moc vstřícného čtení“ (Kittlová o spisovatelkách), a Chrobák vznese nárok, že „literární kritika by měla vkus určovat“. Horák už jen připomene, že o Mornštajnové je třeba mlčet.

Poslední kniha, u níž se diskuse ještě nepatrně zdrží, jsou povídky Dory Kaprálové Ostrovy (Druhé město, 2019). I v tomto případě konfrontaci zahajuje Martin Lukáš postřehem, že „zejména knihy autorek publicistické téma převedou do prózy“. Jako opačný příklad uvádí Lukáš Petra Borkovce, který publikoval knižně své sloupky (Petříček Sellier & Petříček Bellot [Fra, 2019]), ale „vyjde mu z toho próza, která je zajímavější a čtivější než mnozí prozaici“. Za literární publicistky jsou jmenovány Veronika Bendová a její Vytěženej kraj (Fra, 2019) a Viktorie Hanišová s Rekonstrukcí (Host, 2019). Těžko lze nepostřehnout kombinaci naprosté vágnosti kritérií na jedné straně a hromadného odmítání autorek — k jakémusi rozčarování přítomných diskutujících — úspěšných. Lze jen spekulovat, nakolik je to odraz skutečnosti, že ve vlivnějších sférách života, než je literatura, ženy stále narážejí na znevýhodnění a svá témata se naučily trochu nezávazně komunikovat právě v literatuře.

Bilance bilance

V roce 2014 jsem tehdejší První bilanci komentovala metaforou o svatém grálu a omáčníku. Zatímco prvně zmíněné nádobí představuje nedotknutelné estetické hodnoty, které dokážou ze tmy nevědomosti a naivity vylovit právě jen zasvěcení kritici přísahající na autonomii literatury nezávislé na čtenářích a dalších okolnostech literárního života a dějin, to druhé, omáčník, je předmětem naší literární každodennosti. Omáčníky čtou nejen někteří kritici, ale i neprofesionální čtenáři. Na Databázi knih se k nim všelijak vyjadřuje kdekdo. Jsou médiem naší sociální komunikace, našimi malými fikcemi na témata ze světa, v němž žijeme. Většinou tíživá témata. Snad i proto jde literárně artový dekor mnohdy stranou. Literatura zřejmě našla cestu ze dna kýblu plného literárních excentriků a začala dělat to, co je jí vlastní: komunikovat fikci i mimo sociální tlupu těch, co se znají osobně. Pro mnohé účastníky literárního života je to, zdá se, téměř urážlivé.

---

Jakkoli se bilanční diskuse zamotávala do úvah o knihách především z nakladatelství Host a do interpretace kritiky Jiřího Trávníčka publikované v časopise Host, nakladatelství i tento časopis jsou v tom nevinně, protože knih, které mohly být s úspěchem bilancovány, je daleko více — a překvapivě nejen z Hostu. Zde tedy nějaké tipy k soukromému bilančnímu zamyšlení:

A. Gravensteen: Pohyby ledu

Aleš Palán: Miss Exitus a Jako v nebi, jenže jinak

Igor Malijevský: Otevřený prostor

Iva Procházková: Nekompromisně

Jakub Dotlačil: Až zhasneme

Jiří Hájíček: Muž na pokraji vzplanutí

Jiří Kratochvil: Liška v dámu

Jiří Padevět: Sny a sekyry

Jiří Šimáček: Prvotřídní hajzl

Josef Kroutvor: Poletování jednoho ptáčka

Marek Toman: Nutrie

Marie Iljašenko: Sv. Outdoor

Marie Šťastná: Štěstí jistě přijde

Markéta Brousková Nežádoucí svědek

Marta Veselá Jirousová: Zahrada

Martin Ryšavý: Zlaté vidění

Martin Skořepa: Rituál Turínského koně

Michal Ajvaz: Města

Miloš Urban: Kar

Pavel Bušta: Lobotomík

Petra Dvořáková: Chirurg

Petra Hůlová: Zlodějka mýho táty

Simona Bohatá: Všichni jsou trapný

Stanislav Beran: Kocovina

Stanislav Komárek: Města a městečka

Štěpán Nosek: Penumbra

Tomáš Přidal: Čalouník

Viktorie Hanišová: Rekonstrukce

---

Autorka je redaktorka Hosta.