Knihy, toť nová televize

Rušná hospoda v pozdním odpoledni; na pár piv se po pracovním dnu přichází odreagovat profesionálové z okolních kanceláří, redakcí, ordinací nebo staveb. Po povinném hudrání na neschopné kolegy, lakotné zaměstnavatele a tupé politiky přichází téma, u něhož se všichni uvolní, někomu i zazáří oči vzrušením: seriály.

Úžas nad vypravěčskými zákrutami, heroickými osudy a provokativním vyzněním příběhů na pokračování není nic nového. Stejně jako se dnes banda junior account manažerů snaží přijít na kloub motivacím postav z Westworldu, mohla se v polovině devatenáctého století skupinka bankovních úředníků z Londýna pochechtávat nad cestami členů Pickwickova klubu, chudnoucí francouzský aristokrat pohoršovat u Balzaca a dumat nad paní Bovaryovou, jeho poddaní zase držet palce hraběti Monte Christo. V Československu po válce zaháněl v novinách chmury satirický Josef Švejk, o pár let později je zase v Lidových novinách přihnal Karel Čapek a jeho Válka s mloky. Na pokračování vycházeli i Bratři Karamazovi nebo Chaloupka strýčka Toma.

Prozaický seriál a četba na pokračování představovaly do poloviny dvacátého století oblíbenou část novinové a časopisecké produkce. Románové seriály z tisku vytlačila nová média — rozhlas a televize — společně s vynálezem paperbacku, rozšiřováním komiksu nebo nástupem pulpových magazínů. Z novin a časopisů se tak stala informační a komentářová místa dnešního střihu. A próza se musela spokojit s knižním vydáním nebo specializovanými literárními periodiky. Občas se někdo — jako například Tom Wolfe a časopis Rolling Stone — o oživení literárního seriálu pokusil, ke vzkříšení ale nedošlo. Korporátní zaměstnanci si u poledního cigárka povídají o Star Treku.

S daným trendem neudělal nic ani příchod internetu, který motivoval například takového Stephena Kinga vydat nedokončený román The Plant (Rostlina) z osmdesátých let jako e-knihu na pokračování nebo The Guardian k serializovanému vydání Kvítku karmínového a bílého od Michela Fabera.

Internet naopak oživil pomalu hnijící sféru televizní zábavy a po desetiletích, kdy audiovizuální zábavě dominoval film a jeho hvězdy, vrátil mezi nejprestižnější formáty právě seriál, tentokrát v inkarnaci tzv. quality tv nebo novel tv: dnešní seriály jsou často ambiciózní příběhy se sociálním přesahem, za nějž by se nestyděl ani Charles Dickens nebo Honoré de Balzac. Největší producenti — Amazon, Netflix nebo HBO — uzpůsobují tvorbu seriálů návykům internetového diváctva (o němž mají sdostatek detailních dat).

V kombinaci s příjemnou délkou necelé hodiny na jednu epizodu a instantní dostupností seriály představují dominantní formu zábavy, vytlačují filmy — a někdy i literaturu.

Raději epizodu

Jedním z kravaťáků, kteří na zasloužené popracovní skleničce žvanili o posledním dílu House of Cards, byl v roce 2014 i Julian Yap. Pracoval tehdy na americkém ministerstvu spravedlnosti jako úředník pro kontrolu střelných zbraní. A byť mu práce pro Obamovu vládu připadala smysluplná, připadal si — i kvůli tomu, že se ani „přes několik mrtvých dětí nic [v regulaci střelných zbraní] nezměnilo“ — na pokraji vyhoření. Obamovu administrativu opustil a chvíli si chtěl dát pauzu od neziskového a advokačního sektoru; žít z úspor a hledat, co by jej v životě bavilo.

Yap byl kdysi vášnivým čtenářem i filmovým fanouškem. Proto jej po čase překvapilo, že i přes dostatek volného času nečte tolik, kolik by mohl, ani nesleduje takové kvantum filmů jako dřív. Naopak sledoval mnohem více televizi.

„Kniha vám leží na nočním stolku. Jde přečíst do konce, i kdybych tomu dal jen deset minut denně, ale z nějakého důvodu po ní nesáhnu. Jde z ní strach. Zatímco televize dělá ten kouzelnický trik, že se tváří mnohem stravitelněji. Zdá se vám, že se zavazujete k mnohem menší věci,“ vysvětluje Yap, proč si místo dvouhodinového filmu vybere první epizodu osmihodinové minisérie: teď to trvá jen hodinu.

Julian Yap hledal podobnou službu na knižním trhu — a nenašel. Bývalý právník proto začal obvolávat lidi z branže, shánět kontakty. Za několik měsíců byl na světě Serial Box — „HBO pro čtenáře,“ popisuje Yap — aplikace, která čtenářům dodává krátké dávky na míru šitého literárního obsahu.

Napsáno kabelovkou

Když si kulturní redaktorka internetového magazínu Vox Constance Gradyová letos hledala plážové čtení, udělala to nejlehčí: prohrabala hromadu recenzních knih na svém stole a sbalila si Bookburners (Spalovače knih), fantasy příběh o tajné vatikánské skupině vyhánějící démony z knih. O pár dní a kapitol později Gradyová zmateně knihu zaklapla.

Zmatená nebyla ani zápletka nebo psaní — jde prý o svěží a vtipné fantasy —, ale samotná struktura Spalovačů. Cítila se, jako by „četla televizní seriál“: každá kapitola se dala číst jako samostatný celek, nebyly to ovšem povídky, na to byly až příliš provázané; v románu „přišel ke konci zvrat mnohem dříve, než bývá u běžných románů zvyklé. Působilo to jako twist, který přijde čtyři díly před koncem dvaadvacetidílné televizní série,“ vysvětluje Gradyová.

Ukázalo se, že Bookburners jsou z produkce Serial Boxu. Aplikací, médií a služeb, které dnes nabízí serializovanou četbu, je celá řada, Serial Box se ale vymyká způsobem produkce knih.

Jeden z kontaktů, který Julian Yap dostal, byl na Molly Bartonovou, v té době ředitelku globálních digitálních aktivit v Penguin Random House. Bartonová měla několik let na starosti e-knihy a audioknihy a díky dostupným datům si začala všímat určitého vzorce — pokaždé, když autor v jakémkoli knižním segmentu vydá druhou, třetí a další knihu, zvýší se prodeje těch předchozích —, s nímž následně začala experimentovat.

Tlak na úspěšné autory, aby psali dvě až tři knihy ročně, a neustále tak udržovali čtenáře v pozoru, se kvůli kolísavé kvalitě neosvědčoval. Bartonová vymyslela něco jiného — přesvědčila vybrané spisovatele, aby rozvrhovali děj poctivě tak, aby čtenáře uspokojila četba dvou kapitol. A fungovalo to. „Autor, který prodával mezi 25 a 35 tisíci kopií, se najednou dostával ke sto tisícům prodaných kopií.“ Řešení, jak pravidelně dodávat atraktivní obsah, bylo na světě – nejsou to knihy, ale kapitoly.

Bartonová opustila korporátní Penguin Random House ve stejné době, kdy Yap dával vale pokusu o regulaci střelných zbraní v USA. Chvilku pracovala jako nakladatelská konzultantka a snažila se rozjet start-up s nápadem dávkovaného, na míru čtenářům psaného obsahu. V té chvíli se jí se stejnou — její pracovní složka se prý taky jmenovala „HBO pro čtenáře“ — myšlenkou ozval Julian Yap.

Ze společných diskusí potom vzešla firma a autorská strategie, která tak zmátla Constance Gradyovou na její dovolené. V Serial Boxu se totiž knihy doopravdy píšou více jako televizní seriály než jako román.

Dickens, Dostojevský, Dietl

Každý román, respektive knižní série, v Serial Boxu má svého showrunnera, v české televizní hantýrce vedoucího tvůrčí skupiny, který je zodpovědný za postavy, jejich psychologii, dějový oblouk celého příběhu a podobně. Showrunnerem rozvrženou koncepci následně rozpracovává celý tým lidí do jednotlivých kapitol, které by měly vyjít na zhruba čtyřicetiminutovou četbu, uspokojivou samu o sobě. Finální text píše několik lidí za supervize showrunnera a koriguje jej profesionální redaktor. Uživatel si pak v aplikaci může kupovat jednotlivé epizody či kapitoly nebo za výhodnější cenu celou knihu (sezónu). Pokaždé má na výběr, jestli chce číst, nebo poslouchat — všechen text existuje i v audio verzi.

Ačkoli jsou média a kulturní publicisté jako Constance Gradyová ohledně formátu Serial Boxu zmatení — z velké části kvůli médiím začaly vycházet tituly Serial Boxu i jako klasické knihy —, čtenáři začínají podle Yapa službu oceňovat. Je to i kvůli účasti zavedených autorů. Například Max Gladstone, který dělal supervizi zmíněným Bookburners a další sérii, do projektu vstupoval už coby úspěšný a zavedený spisovatel fantastiky. S ním do Serial Boxu kromě zkušeností přibyli i první fanoušci, stejně jako s celou řadou dalších autorů.

Lze očekávat, že co se dnes jeví jako inovativní model, za pár let ve větším měřítku a se zvučnějšími jmény zkopíruje například Amazon (pokud rovnou Serial Box nekoupí), jiná platforma a možná i některý z velkých nakladatelských domů. Čísla Molly Burtonové mluví jasně.

Svým způsobem jde o návrat do devatenáctého století. Takový Alexandre Dumas proslul týmy řemeslně zdatných psavců, kteří na jeho pokyny zpracovávali příběhy mušketýrů a knížat. Není tak nutné obávat se o osudy umělců v hladovění, jež by snad mohl sežrat svět korporatizovaného románu. Spíše bude zajímavé sledovat, jakým způsobem se nové strategie produkce textu promítnou třeba do románové formy, jejíž struktura a členění do kapitol je kvůli aplikacím chrlícím uživatelská data ještě sevřenější než v dobách Charlese Dickense. Zároveň se po dlouhé době přímo do materie díla promítají čtenářské chutě a potřeby — chladnou, manažerskou a poněkud strojovou cestou datové analytiky.

Nabízí se otázka: Sáhl Julian Yap po té výhružně tlusté knize na nočním stolku? Sáhne po ní některý z uživatelů Serial Boxu?

Nechme se překvapit. Jisté je, že konverzace v kancelářských kuchyňkách se nijak nepromění.