Když vám nedovolí myslet

V knize se zabýváte dokumenty StB mezi lety 1960 a 1984; Jan Patočka zemřel v roce 1977. Čeho se týkaly pozdější spisy? Ve skutečnosti jsou nejnovější dokumenty až z roku 1997. Jedná se o pět dokumentů, které vznikly v rámci Úřadu dokumentace vyšetřování zločinů komunismu, který je součástí Policie ČR. Ten se snažil vyšetřit represi pofesoru Patočkovi a případně soudně postihnout příslušníky Státní bezpečnosti, kteří se podíleli na „výsleších“ v roce 1977. Součástí těch pěti dokumentů je třeba i vzpomínka manželů Sokolových na návštěvu u Patočky v nemocnici. Dokumentaci máme k dispozici díky Ivanu Chvatíkovi, řediteli Archivu Jana Patočky, který o vyšetřování na začátku devadesátých let požádal. Jak vyšetřování dopadlo? Byli trestně stíháni dva bývalí příslušníci Státní bezpečnosti, kteří Patočku v roce 1977 po jeho schůzce s holandským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem opakovaně kontaktovali a třetího března s ním vedli desetihodinový rozhovor. Ten podle všeho neměl podobu klasického výslechu, ale byl součástí taktiky Jana Patočku jednak unavit a jednak mu zabránit v návštěvě recepce ambasády Spolkové republiky Německo. Podle všeho mu také namluvili, že bude mít možnost setkat se s někým vysoko postaveným na ministerstvu vnitra a přednést mu své stížnosti. Jan Patočka byl po návratu z výslechu hospitalizován a za několik dní zemřel. Oba dva příslušníci tajné policie tak byli podezíráni z omezování osobní svobody. Trestní oznámení ovšem bylo sepsáno špatně, takže právníci obou estébáků dokázali státní zástupce přesvědčit k zastavení stíhání. Později se mimochodem ukázalo, že státní zástupci byli někdejší členové KSČ — a už z toho titulu se celého procesu neměli účastnit. Jak vypadalo potýkání příslušníků StB — kteří podle shromážděných dokumentů a svědectví nebyli žádní velcí myslitelé — s někým, jako byl Jan Patočka? Estébáků, kteří se v dokumentech otištěných v knize objevují, jsou stovky. Samozřejmě, jejich mentální úroveň byla velmi odlišná od té Patočkovy, zejména v první části dokumentů převažuje velký primitivismus, velmi malý rozhled a fanatismus, který se snad ani nedá nazvat ideologickým. Byly to dva téměř oddělené světy: profesor Patočka se vždycky snažil o přesnost, což je vidět třeba při výsleších z ledna 1977, kde z pozice mluvčího Charty 77 vysvětloval cíle hnutí a mluvil květnatou češtinou, která odkazovala na prvorepublikové vzdělání, velké jazykové schopnosti a rozhled, a najednou byl konfrontován s osobami, které stejný jazyk používaly velmi strnule, ideologicky a jejichž mentální rozhled byl značně omezený. Dokumenty jsou proto zajímavé také tím, jak velkou moc mohl mít člověk s tak malým rozhledem nad někým s takovým vzděláním a schopnostmi. Proč ho vlastně začali sledovat? To není úplně jasné. Dokumenty (které určitě existovaly), které se týkají profesora Patočky v šedesátých letech v souvislosti s jeho zaměstnáním v Akademii věd a v nichž se o Patočku StB prokazatelně zajímala, nejsou k dispozici. Máme totiž k nahlédnutí jen jednu ze tří takzvaných ustanovek z roku 1968. Co to přesně je ustanovka? Ustanovka je dokument, v němž jsou z různých zdrojů shrnuty informace o člověku, o něhož se tajná policie z nějakého důvodu zajímala. Ať už z místa bydliště, ze zaměstnání, z kádrových spisů nebo od nějakého desítkáře z padesátých let, čili člověka, který stál v čele nějaké místní organizace KSČ, třeba uličního výboru, nebo domovního důvěrníka. Většinou byly zprávy psány na základě nějakého hodnocení, které zasílalo místní oddělení Veřejné bezpečnosti, hodnocení ze zaměstnání a případně z lustrací ze svých evidencí. Ustanovky se psaly na lidi spojené s nějakou akcí nebo kauzou, kteří se ve spisech StB dříve neobjevili. První ustanovka na profesora Patočku tak byla podle všeho dělaná v roce 1961 a jeden z prvních lidí, kdo na začátku šedesátých let podávali o profesoru Patočkovi zprávu, byl Zbyněk Fišer (Egon Bondy), který byl úkolován sledovat Jiřího Němce. Danou ustanovku napsal patrně v souvislosti s aktivitami Jiřího Němce anebo s kauzou vyloučení Patočkova syna Jana z gymnázia Jiří Kořínek, jeden z vysokých příslušníků StB, který Egona Bondyho pro spolupráci získal a následně úkoloval. To byla mimochodem zajímavá postava: z StB později odešel do aparátu městského výboru ÚV KSČ, kde měl na starosti vysoké školy, a po roce 1968 byl z KSČ vyloučen. Následně pracoval jako ekonom a v roce 1974 byl bývalými kolegy získán pro tajnou spolupráci s StB. V prosinci 1976 v rámci úkolování tajnou policií podepsal Chartu 77, takže byl jedním z pěti spolupracovníků StB mezi signatáři první vlny. A profesor Patočka ho potom paradoxně zastupoval jako mluvčí.

Jan Patočka, foto: Jindřich Přibík

Zmínil jste vyloučení Patočkova syna Jana ze střední školy… Jana vyhodili z gymnázia poté, co ho nahlásil náčelník katedry práva Ústřední školy Ministerstva vnitra Felixe Edmundoviče Dzeržinského za to, že v oboře Hvězda vyryl volební heslo amerického prezidenta Eisenhowera „I like Ike“, mimochodem nositele Řádu bílého lva. To je myslím mimořádný příklad komunistické každodennosti: na začátku udá šestnáctiletého kluka za úplnou hloupost nějaký příslušník StB, poté si další příslušník předvolá otce a napíše návrh na vyloučení nebo potrestání, projedná to na obvodním výboru KSČ a národním výboru, ty mu ještě s Československým svazem mládeže schválí postup a poměrně prestižní škola (kde středoškolský profesor Patočka kdysi učil francouzštinu) udělá velkou schůzi, jejíž součástí je přednáška o proletářském internacionalismu a socialistickém vlastenectví, kde je student odsouzen doslova za protistátní jednání, a nakonec je v únoru 1961 ze školy skutečně vyloučen. Jezdí potom do učení a nikdy nevystuduje. Jeho matka se kvůli vyloučení zhroutila a za pár let zemřela. Byl u výslechu mezi lety 1961 a 1977 samotný Jan Patočka? Ne, ale potýkal se s velkými problémy v zaměstnání. Měl potíže se získáním velkého doktorátu, který dostal až v roce 1964. Profesorem se stal až na podzim roku 1968. Vzhledem k jeho znalostem a dílu měl ale velký doktorát získat už mnohem dřív, profesuru rovněž. O zájmu tajné policie víme z dalších dvou ustanovek z let 1967 a 1968, obě se týkaly „problematiky vysokých škol“, jak tomu StB říkala. Nevíme, o co šlo, ale mohlo se to týkat zahraničních cest a návštěv někoho ze zahraničí. Patočka totiž udržoval poměrně intenzivní poštovní styk s řadou osobností. Nová etapa z hlediska tajné policie nastala v roce 1970, kdy byl v souvislosti s kontakty s jednou západoněmeckou studentkou, bez nějakého výsledku, prošetřován. Byl ale takzvaně blokován ke svazku té západoněmecké studentky. Blokace se dělala, aby nedošlo ke střetu zájmů, když o jednu osobu mělo zájem více útvarů tajné policie. Do roku 1977 tak Jana Patočku blokoval církevní odbor. Bylo to dáno tím, že ta západoněmecká studentka byla evangelička. Znala se s Patočkou z jeho cesty do západního Německa v roce 1968, kdy přednášel na její univerzitě. Napsala článek o situaci po srpnu 1968, respektive po nástupu Husáka v Československu, v němž realisticky vykreslila počátek normalizace. V textu použila některé Patočkovy citáty, aniž by jej jmenovala, takže ji při její další návštěvě Československa vyšetřovali. A je nutné zmínit, že jej hájila. Blokace ale asi nepřekážela tajné policii, aby Patočku sledovala a sbírala materiály. StB měla zhruba tři okruhy zájmů, co se týče osoby Jana Patočky. Ten první souvisel se zdejším západoněmeckým diplomatickým zastoupením. Jan Patočka měl velmi dobré vztahy s místními diplomaty, kteří tady byli v rámci obchodního konzulátu až do roku 1973, kdy vzniklo západoněmecké velvyslanectví. Mimo jiné i proto, že byl na Německo celý život orientován (už od studentského období) a udržoval s celou řadou osobností ze západního Německa kontakty a přátelské vztahy. V roce 1972 dostal čestné občanství od rýnsko-západofalcké Technické univerzity v Cáchách, ale nemohl si pro ně přijet, jelikož nedostal povolení k výjezdu. Nakonec mu jej proto předali přímo na západoněmeckém velvyslanectví, čehož se zúčastnili například Václav Havel, Ludvík Vaculík, Karel Kosík a další budoucí chartisté. StB to registrovala jako nepřátelský akt německých diplomatů a zároveň nepřijatelné styky s cizinci. Druhý okruh souvisel s tím, že Patočka nemohl publikovat, takže se jeho díla začala objevovat v samizdatu a v exilových periodikách. StB velmi bedlivě sledovala, že publikoval zejména v pařížském Svědectví. V souvislosti s nemožností publikovat tajná policie také nelibě reflektovala jeho cestu do Varny v roce 1973, kde se účastnil světového filozofického kongresu. Jelikož se akce konala v sovětském bloku a Patočka byl členem pořádající organizace, tak mohl odcestovat – jel mimo oficiální československou delegaci, což jeden z členů neprodleně nahlásil policii, která to interpretovala jako nepřátelský čin vůči státu. Jana Patočku navíc nuceně penzionovali na filozofické fakultě, což se ho velice dotklo. Tím ale jeho akademické angažmá pro StB muselo skončit… Ano a s tím souvisí třetí okruh zájmu StB. Patočkova sílící politická a opoziční aktivita souvisela s tím, jak ho vytláčeli z akademických pozic. Ivan Chvatík začal konspiračně pořádat jeho bytové semináře, tak, aby je StB nemohla rozbít. Současně byl Patočka ochotný podepisovat různé petice. Asi nejznámější iniciativou před Chartou 77 byla petice, aby se 28. říjen opět stal státním svátkem (po roce 1968 byl tento státní svátek zrušen), z roku 1975. Druhou takovou velkou akcí byla kampaň za uvězněné undergroundové hudebníky, kde už Jan Patočka patřil ke klíčovým postavám: získal třeba podporu Jaroslava Seiferta, přítele z pražského Břevnova. Zapojil se také do solidarizační kampaně a odtud byl už jen krůček k Chartě 77, po jejímž podpisu a ustavení profesora Patočky jedním z mluvčích se zájem StB zúžil už jen na chartisty. Patočku poprvé začal sledovat specializovaný útvar. Jak se zájem StB a státu o Jana Patočku projevil v jeho osobním životě? Nucené penzionování v roce 1972 pro něj byl zásadní zlom. Potřetí odešel nuceně z univerzity, bylo jasné, že to je na dlouho, možná definitivně. Hodně se potom upnul na možnost, že by mohl vycestovat do západního Německa a uspořádat tam pozůstalost po svém zemřelém příteli Eugenu Finkovi, to se ale nepodařilo. Patočka se ocitl v situaci, kdy se snažil najít nějaký prostor, kde by se mohl věnovat filozofii, svému životnímu poslání, ale všechny ty šikany mu to znemožňovaly. Takže nakonec byl přitlačen ke zdi a cítil, že je nutné se proti současnému stavu postavit. To byly motivy časté pro řadu lidí, kteří se dostávali do opozice vůči režimu, a souvisely s tím, že přestávali mít prostor pro osobní, profesní realizaci. Proto se Patočka zapojil do vzniku Charty 77. On sám ji vnímal šířeji než jen jako hnutí, které by se zabývalo aktuálními politickými otázkami. Snažil se ji v těch několika textech, které napsal do března 1977, zařadit do širšího dějinného rámce, dát jí obecný mravní náboj.