Když psychoterapeuti citují literární postavy

Jak jste se od psychoterapie dostal k napsání knihy o literární psychologii?

Ono ve mně nebylo ani není žádného pohybu „od—k“. Psal jsem Literární psychologii souběžně s profesním i osobním zájmem o psychoterapii. Po celou dobu jsem četl psychoterapeutické texty a o psychoterapii přednášel. To, co možná stojí za pozornost, je mé přesvědčení, že psychoterapeutům může pomáhat četba beletrie. Minuciózní popisy vnitřní řeči, lidských situací, povah, motivací, emocí — to všechno může být psychoterapeutovi ku prospěchu. Když jsem psal knížku Jak se stát dobrým psychoterapeutem (souběžně s Literární psychologií), pomohl jsem si v úvodu první kapitoly situací z povídky Alice Munroové. V povídce, která se jmenuje „Noc“, Munroová líčí krátký rozhovor otce s dcerou a z toho rozhovoru se dá vydestilovat, co by měl umět psychoterapeut. Vlastně po celou dospělost čtu jak psychoterapii, tak romány a povídky.

Bylo pro vás snadné najít vhodné literární texty k analýze?

Ale ano. Mnohé knihy jsem si pamatoval z doby vysokoškolských studií, kdy jsem hodně četl. Už tenkrát jsem přečetl část Proustova románového cyklu, už tehdy jsem přečetl Joyceova Odyssea (díky dlouhým cestám vlakem), Rilkovy Zápisky Malta Lauridse Brigga, snažil jsem se číst Kafku v češtině i němčině… Když jsem před patnácti lety začal pracovat na Literární psychologii, tak jsem částečně vytahoval z knihovny autory, kteří mě zaujali už dřív. Měl jsem dobrý pocit, že svou četbu plánem na Literární psychologii aspoň zúročím. A že si díla mnoha autorů připomenu. Do všeho, co mi přišlo využitelné, jsem se pouštěl znovu, mnoho knih jsem přečetl podruhé. Prostě jsem věděl, kam sahat. Po Musilových povídkách, po Nathalii Sarrautové, Ingeborg Bachmannové, po Pessoovi. Věděl jsem, že v nich najdu to, co hledám.

Které ze zmíněných děl bylo, co se týče psychologie, nejvýživnější?

Nejvýživnější mi připadá Proustovo monumentální Hledání ztraceného času. Je to psychologická sága. Ale z jistého historického pohledu bychom se mohli shodnout také na tom, že o psychologii v literatuře se nedá mluvit bez prostudování Homérovy Odyssey nebo Dantova Pekla. A přidal bych k těmto dílům Rabelaise. Myslím, že psychologicky výživná je ruská literatura 19. století, opakovaně čtu povídky Turgeněva a Čechova, i teď, po uzavření své knihy — jsou tak psychologické. Čechov svými úvahami v něčem předběhl psychologii a psychoterapii o sto let. Z dvacátého století pro mě byli jednoznačně výživní Franz Kafka, Virginia Woolfová a Robert Musil. Z autorů současných to jsou Herta Müllerová, Barnes a Knausgård. Ale těžko se mi vede dělicí čára mezi nejvýživnějšími a výživnými. Z některých autorů jsem si vzal jen málo — myslím teď na Modiana, Munroovou nebo Kunderu —, ale možná jen proto, že můj výběr témat, jimž se v knize věnuju, byl a je selektivní. A že je vyživovali více jiní.

Přestože prozaici pracují s psychologií svých postav, odborníci by takový kontext pravděpodobně neuznali. Nebo se pletu?

Já nevím. Nevím, kdo by mohl být odborník, který by přezíravě odmítal inspirace poskytované spisovateli nebo třeba scenáristy a režiséry filmů. A neuznával je jako inspirace k propracovávání obrazů například psychických poruch. V psychologii a psychiatrii se mnohokrát setkáte s tím, že například při výkladu poruch osobnosti a chování jsou citovány literární nebo filmové postavy. Student nebo čtenář odborného textu si pak lépe představí obraz probírané poruchy. Jistě, má to úskalí, ale to úskalí je podobné, jako když dochází k zobecnění klinické kazuistiky. Takže si nemyslím, že by odborníci neuznávali popisy psychiky nebo lidských vztahů v literatuře. Ve své knize připomínám několik psychoanalytiků, kteří doporučovali nebo doporučují číst romány a povídky — například Richarda Chessicka a Thomase Ogdena. V českých poměrech jsem našel shodu s před rokem zesnulým psychologem a sexuologem Ivo Pondělíčkem, který doporučoval totéž.

Zbyněk Vybíral, foto: David Kohout

Zvládáte ve svém volném čase číst běžnou fikci, aniž byste ji rozebíral z psychologického hlediska?

Někdy s tím mám problém. Už skoro nemůžu číst beletrii bez ořezané tužky, musím ji mít po ruce. Ale snažím se z tohoto psychologického slídění, z této profesionální deformace vyvázat, osvobodit se tak, abych například sledoval estetickou stránku textu, rytmus v poezii a jiné formální znaky. Často vytahuju z knihovny poezii — Holana, Seiferta, Skácela — a tužku nechávám být, kde je. Snažím se číst bez pragmatického kalkulu „to by se mi mohlo hodit pro psychologii“ — a někdy to jde! Vážně si chci zachovat schopnost užít si umění, a ne ho jen studovat a analyzovat.