Když muži krásně domluvili…

Vaše kniha má v podtitulu „Jak ženy dělaly disent“. Dělaly jej nějak jinak než muži? Dělaly ho úplně stejně, to znamená, že vykonávaly stejné činnosti jako muži — podílely se na tvorbě a šíření samizdatu, sepisovaly dokumenty pro Chartu 77 a petice na propuštění politických vězňů a vězeňkyň, svolávaly demonstrace, dokumentovaly dění aj. Pak dělaly jednu činnost, kterou muži také vykonávali, ale v daleko menší míře — přepisovaly samizdat. Udělat několik kopií najednou bylo na tehdejších psacích strojích fyzicky hodně náročné. Nejznámější a nejvýkonnější přepisovačka Zdena Erteltová, na kterou v knize několik respondentek vzpomíná, měla permanentně rozdrásané prsty. A zatímco o mužích disidentech toho víme celkem dost, zapojení žen do disentu není podle nás dostatečně zmapováno. Proto jsme se pustily do projektu Ženy v disentu, jehož součástí je i kniha Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Často se zdůrazňuje pečovatelská role žen a všechna ta „mravenčí práce“, kterou musely zastat. Jak ovlivnily disent ideově? Úplně stejně jako muži. Ano, péče o rodinu ve větší míře sice spočívala na nich, což bylo dáno také dobou, ale zároveň se plnohodnotně účastnily debat, které se převážně konaly u někoho doma, zkrátka v soukromých prostorech. To politické se tedy z veřejného přeneslo do soukromého, a tím ženy dostávaly šanci se diskusí na těchto „bytových“ setkání účastnit. Někdy se stalo, že žena po muži, který seděl ve vězení, převzala jeho práci. Například Anna Šabatová vedla Infoch, Jitka Skálová chodila za svého uvězněného manžela topit, aby nepřišel o práci. Vyzpovídaly jsme také ženy, jejichž partneři nebyli přímou součástí disentu nebo například Chartu ani nepodepsali, a ony samy byly velice aktivní. Například Evu Kantůrkovou nebo Evu Joachimovou. Muž Ivy Kotrlé se v disentu velmi angažoval, ale byla to ona, jež psala povídky a básně, které směly vyjít jen v samizdatu v zahraničí. Měla StB nějakou speciální strategii ohledně disidentek a žen disidentů? Nevím, zda lze mluvit o ucelené speciální strategii, ale rozhodně často využívala toho, že jsou ženy. StB se snažila vyvíjet nátlak přes děti. Na výsleších jim hrozili, že děti nikdy nebudou studovat, účelově se ptali, kde se jejich děti zrovna nachází, vyhrožovali jim, že by nemusely přejít ulici bezpečně. Pak na ně uplatňovali různé násilné praktiky. Nejnásilnějším činem bylo přepadení a simulace znásilnění Ziny Freundové, která v naší knize nepromlouvá, ale naše respondentky o ní mluví. Přepadli a násilně zbili jednu z mluvčích, Zdenu Tominovou. Ivanku Lefeuvre, tehdy Hyblerovou, vyhodili z nemocničního lůžka a donutili ji jít ve vysokém stadiu rizikového těhotenství delší úsek pěšky, následně musela prchnout do pražské nemocnice, kde ji neznali a poskytli jí patřičnou péči. Martu Kubišovou se snažili zkompromitovat pornografickými fotografiemi. Něco takového, jak sama v rozhovoru říká, proti mužům neuplatňovali, jelikož by to u nich nefungovalo. Ženy šikanovala i sociálka a lékaři. Děti disidentů musely být vzorně čisté a dobře se učit, aby nezavdaly žádnou příčinu k odebrání. Silvestře Chnápkové lékařka neuznala její nemoc, takže přišla o peníze. Tady bych ráda podotkla, že ne všichni lékaři podléhali represivním praktikám. Ivu Kotrlou její porodník ochránil před StB, když si vymyslel, že je tak nemocná, že na výslech nemůže. To samé dělala její gynekoložka — neustále jí vystavovala potvrzení, že ze zdravotních důvodů nemůže k výslechu. Výslechy a neustálé sledovačky vystavovaly ženy mužskému pohledu, což také není nic příjemného.

„Sledovačka“ rodiny Šabatových z roku 1978, foto: rodinný archiv

Byla v něčem specifická situace mimopražských žen a domácností z disidentských kruhů? Nebo třeba takových samoživitelek? Ano, byla. S oblibou se v tomto smyslu uvádí, že v Praze bylo na jednoho estébáka pět disidentů, kdežto na venkově to bylo naopak. V odlehlých regionech nemohla existovat kvůli menšímu počtu lidí zapojených do disentu taková soudržnost, solidarita. Jedna z našich respondentek, Silvestra Chnápková, žila a žije stále ve vesnici na Domažlicku, kde je šikanovali neuvěřitelným způsobem. Permanentně je pokutovali, třeba i za tak absurdní věci jako rychlou jízdu na koňském povoze, takže na konci měsíce rodina neměla dostatek peněz na živobytí. Samoživitelky to měly těžké v tom, že neměly toho druhého, který by zůstal s dětmi v době, kdy byly u výslechu nebo vzaty do vazby nebo když je vyhodili z práce, což se dělo pořád. Bezdětné ženy byly oblíbeným terčem šikany StB. Uvěznit ženu matku přeci jen přitahovalo značnou pozornost, například i v zahraničí, ale o vězněné mladé ženě bez dětí se nemusel jen tak někdo dozvědět. Rezonovalo u disidentek nějak téma feminismu? V předlistopadových textech a prohlášeních se ženská emancipace až na výjimky neobjevuje. U některých vůbec, některé si nerovného postavení žen byly trochu vědomy už tehdy, některé až později. Z dnešního pohledu většina z nich přiznává, že by bývaly byly uvítaly například spravedlivější dělbu práce v domácnosti, i když jak v rozhovoru poznamenává Anna Šabatová — těžko po svém muži mohla chtít umýt nádobí, když se zrovna vrátil z vězení. Marie Rút Křížková vtipně glosovala, že po takovém bytovém setkání, kde ti muži tak krásně promluvili a vznesli své vize, ženy začaly uklízet a mýt nádobí, co tam po nich zbylo, a při tom si rozdělovat, která kam doběhne a co zařídí, aby ty jejich vize mohly být naplněny. V disidentských kruzích kolovala spousta literatury a jednou z takových knih bylo Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir. Tu nechal přeložit profesor Jan Patočka a sám k ní napsal úvod. Všichni ji četli, ale podle všeho téma emancipace a postavení ženy ve společnosti bylo v disidentských kruzích druhořadé.

Dáda Libánská se svým synem Tedym, foto: Abbé Libánský

Zpátky k názvu Bytová revolta. Jak „bydlení v disentu“ dopadalo na děti? Šikana ze strany státního aparátu neminula ani děti. Převážná většina dětí z disidentských rodin nemohla studovat. Jedna z dcer brněnské spisovatelky Ivy Kotrlé kvůli tomu velmi dramatickým způsobem odešla do exilu do Belgie, kde vystudovala slovanské jazyky a kde žije dodnes. Syn Dády Libánské chodil domů ze školy pomazaný od psích výkalů. Byly ale i veselejší příhody. Když estébáci vtrhli na jednu mikulášskou besídku, kde byla spousta disidentských rodin, jedno dítě je vyzvalo, aby zatkli čerty. Děti Dany Němcové při nečekané domovní prohlídce odnesly z bytu nelegální dokumenty ve školních aktovkách. Obecně ale domovní prohlídky děti nesly těžce. Zpravidla přicházely v časných ranních hodinách a byly nedůstojné, ponižující, násilné. Tříletého syna Květy Princové estébáci při vykopnutí dveří přiskřípli. Máme zaznamenáno, že některé děti mají dodnes trauma z výslechů. Některé rodiny kvůli teroru na dětech a ze strachu o jejich bezpečnost volily cestu vystěhování do zahraničí.