Kdo zneužil Toy Box?

Patřím k lidem, kteří by neměli důvod inkriminovaný román číst, kdyby Eva Klíčová na Alarmu nenapsala, že Mornštajnová román založila na svědectví výtvarnice Toy Box, jež vyšlo před čtyřmi lety tamtéž. Klíčová vykreslila jednoznačný obraz: píše o „přílišné závislosti“ románu na svědectví Toy Box, o „nepatrných odchylkách“, o tom, že autorka „měla zapotřebí [ze svědectví Toy Box] vyjít“ nebo že „schramstla křehký osobní příběh“, aby z něj „vycedila maximum“. Sugesce nemohla být jednoznačnější: v české literatuře se objevil případ literární krádeže, o to nechutnější, že se bestselleristka zmocnila cizího traumatu.

Alena Mornštajnová: Les v domě
Host, Brno 2023

Když jsem pročítal první reakce, rozuměl jsem o hodně víc Toy Box než Aleně Mornštajnové. Zatímco Toy Box se snažila svou pozici dvakrát zneužité vysvětlit, Mornštajnová vydala na svém profilu na Facebooku pouze stručné prohlášení: „Příběh mé knihy Les v domě není inspirován žádným skutečným příběhem.“ O několik dní dřív však stanici Vltava řekla: „Příběh, který se v knize odehrává, mě napadl v souvislosti s vyprávěním, které jsem vyslechla, a ta situace mi připadala dost ojedinělá.“ Jasno do celé věci mohlo vnést nakladatelství Host, to však na Facebooku přišlo s podobně stručným prohlášením jako sama autorka, když obvinění označilo za „absurdní“.  

Co se dělo dál, je karikatura otevřené diskuse, noční můra sociální sítě a současně poučná případová studie kolektivní iracionality. „Tým Mornštajnová“ projevoval pozoruhodný nedostatek empatie vůči umělkyni, která prošla traumatem a je přirozeně citlivá na to, jak se s tématem ve veřejném prostoru nakládá. Jenže ani „tým Toy Box“ se nevyznamenal. Až na výjimky rezignoval na elementární intelektuální poctivost, když se zkrátka rozhodl „věřit oběti“, a to a priori, takže došlo i na prohlášení, že knihu ani není potřeba číst. Zatímco jedněm empatie chyběla, druzí ji předváděli s takovou vervou, že potlačili rozdíl mezi tím někomu věřit a něco ověřit. Kdyby člověk neznal význam slov a pokusil se na základě rétoriky „týmu Toy Box“ definovat význam slova oběť, musel by dojít k závěru, že oběť je člověk, který má vždy pravdu.

Oběť je však člověk, na kterém bylo spácháno bezpráví. A tím se vracíme k podstatě věci: byla Toy Box zneužita „jen“ svým dědou, jak o tom píše ve svém odvážném svědectví, nebo také Alenou Mornštajnovou?

První zřejmá věc je tato: ve skutečnosti nevíme, zda Mornštajnová svědectví Toy Box četla. A pokud to sama nepotvrdí, neexistuje způsob, jak to zjistit. Eva Klíčová ve své recenzi přišla se silným tvrzením, které nedokázala, a nedokázala ho proto, že je nedokazatelné. Přesto s ním v recenzi pracuje jako s prokázaným faktem. V následné diskusi to pak vypadá, jako by důkazní břemeno bylo na Mornštajnové, přestože ve skutečnosti zůstává na Klíčové. Vtip je v tom, že jako neexistuje způsob, jak dokázat, že Mornštajnová Toy Box četla, neexistuje ani způsob, jak prokázat, že ji nečetla. Takže tudy cesta opravdu nevede.

Jde o to, že Klíčová udělala závěr výhradně na základě podobností, které mezi svědectvím Toy Box a románem Les v domě spatřuje. Kromě základního rámce, totiž zneužití dítěte dědečkem, jsou to jednotlivé motivy, jako absentující matka, dvougenerační domek, výskyt pachů, blízkost lesa a panenka. Toy Box na své stránky o něco později zavěsila prohlášení s názvem „Vyjádření ke kauze odvozeného osobního příběhu“, v němž přidává ještě motiv požáru. Ke konci své zpovědi totiž napsala, že násilníci by měli „shořet v pekle“, a Les v domě končí tím, že vypravěčka podpálí dům. To je kompletní výčet shod. Kromě toho samozřejmě román obsahuje desítky dalších motivů, které u Toy Box nemají vůbec žádný protějšek.

Romány Aleny Mornštajnové mi připadají jako skládačky z papíru — příběh je potřeba hlavně šikovně popřekládat, aby se natvaroval do tajemství. Tak je to i v případě Lesu v domě. Příběh o toxické rodině na čtenáře od začátku mrká oběma očima, pak je záhadně mhouří a nakonec dle očekávání vytřeští. Jako oční jóga je to vynikající, současně je však zřejmé, že nejde o žádný zásadní příspěvek k tématu zneužívání, na to je text myšlenkově i literárně příliš plochý. Jenže stejně tak je zcela zřejmé — a to tu už několik dní všichni řešíme —, že nejde o plagiát Toy Box. A to i v případě, že by Mornštajnová její svědectví skutečně četla.

Každý, kdo si Les v domě skutečně přečte, si to může ověřit: 

1) Zneužívání dědou. 

Základ fabule, tedy zneužívání vnučky dědou, je podobný, ale syžet zcela jiný. Rozdíl je také v tom, že u Mornštajnové ke zneužívání dochází opakovaně, dokonce napříč generacemi, a právě to je dle autorky tématem románu: „zlo plodí zlo“. Ve vztahu k traumatické zkušenosti je to sice pochybné a z hlediska terapie demotivující východisko, ale román na ně sází. 

2) Absentující matka. 

Toy Box ve svém článku ve skutečnosti nepíše o absentující matce, říká pouze, že její matka nastoupila do práce, už když jí byl rok. Zatímco matka Toy Box je lékařka, matka v románu pracuje někde v montovně, byla tři měsíce hospitalizovaná a později svou dceru zcela opouští. Na rozdíl od matky Toy Box tedy skutečně absentuje.

3) Dvougenerační domek, pachy, panenka. 

Vše se opravdu objevuje v obou textech, v případě Lesa v domě však jde o epizodické, marginální výskyty, a kdybychom je z románu odstranili, nestane se s příběhem téměř nic. Zatímco ve svědectví Toy Box je panenka s „černým nádorem“ ústředním symbolem traumatu a ušije ji sama oběť, v třísetstránkovém románu se vyskytuje až na straně 251 a oběť ji naopak dostane od predátora jako „bolestné“.

4) Les. 

V případě Toy Box jde o reálné místo zneužití, u Mornštajnové docházelo ke zneužívání na různých místech domu a les plní roli symbolického, téměř pohádkového zla.

5) Požár. 

Mezi výkřikem, že násilníci mají „shořet v pekle“, a požárem, který na konci románu založí vypravěčka, je podobnost čistě rétorická. Ačkoli děda dostane v souvislosti s požárem infarkt, v románu nikdo neuhoří.

Dvě poznámky navíc. První je spíše okrajová a týká se vyjádření Toy Box. Poté, co uvede seznam podobností, vyzývá čtenáře románu, aby jí posílali další shodné „motivy nebo body“. Nedokážu si to při nejlepší vůli vysvětlit: znamená to, že ani ona román nečetla a spolehla se pouze na recenzi Evy Klíčové, na niž v textu odkazuje? Pokud by to tak bylo, žádná kauza už teď neexistuje.

Druhá poznámka je obecnější povahy a týká se toho, jak spisovatelé nakládají se skutečností. Pracovat s veřejně dostupnými zdroji je samozřejmě zcela běžné a obvykle se to dokonce považuje za klad. Pokud Toy Box uvádí, že zvažuje žalobu na ochranu osobnosti, je to bez ohledu na konkrétní případ krok, který teoreticky zcela mění pravidla hry. Neškrtli by si už autoři neautorizovaných životopisů, jako je například Pavel Klusák v případě loňské knihy roku Gott. Československý příběh, ani třeba komiksoví kolegové Toy Box Marek Šindelka, Vojtěch Mašek a Marek Pokorný se Svatou Barborou, v níž zpracovali kuřimskou kauzu. Romány, u nichž vazba na „svět tam venku“ není tak zřejmá jako u právě uvedených knih, by pak musely být opatřeny alespoň poznámkami pod čarou, které by k jednotlivým motivům — a že jich v každém díle jsou desítky až stovky — uváděly zdroje. Působí to nejapně, ale otevírá to poměrně dráždivou otázku, nakolik jsme vlastníky událostí svého života. Lze život, který je vždy sdílenou zkušeností, privatizovat tímto způsobem? Dá se biografie oplotit jako pozemek a dá se před ni zarazit cedulka Soukromý majetek, nevstupovat? Doteď jsme si to nemysleli.  

Amicus Plato, sed magis amica veritas, zní tradiční výrok připisovaný Aristotelovi. Jsem přítelem Platona, ale pravda je mi dražší přítelkyní, prohlásil údajně filozof v kontextu jednoho antického sporu o obecné dobro. Přestože je mi bližší dílo Toy Box než to Aleny Mornštajnové, přestože mám větší pochopení pro osobní svědectví o traumatu než pro román, který ho pouze tematizuje, přestože se mi zdá, že Toy Box se nedopustila takových komunikačních přešlapů jako někteří členové „týmu Mornštajnová“, opravdu nezbývá než odmítnout, že by jakýkoli román mohl být označován za derivát, plagiát, apropriaci, výpůjčku, nebo dokonce vykrádačku jen proto, že obsahuje několik shodných motivů jako jiný text na stejné téma.

Nejde-li ze strany Evy Klíčové o záměrné vyvolání skandálu, jde o nepochopení toho, za jakým účelem spisovatel rešeršuje. Autorka skutečně nenačítá zdroje, aby si z nich pak vzala něco tak banálního, jako je dvougenerační domek, panenka nebo to, že na světě jsou také pachy. Kdyby Mornštajnová sepsala příběh o záhadné umělkyni, která se na veřejnosti objevuje v masce, a my teprve postupně pochopili, co všechno se za tou maskou skrývá, i já bych zpozorněl. Pokud však někde u románového lesa stojí dvougenerační domek, kde děda zneužívá vnučku, která s Toy Box jinak nemá pranic společného, navrhuju, aby se literární kritika vrátila ke své skutečné práci. A zúčastněné týmy aby si vyměnily dresy.   

Autor je šéfredaktor Hosta a spisovatel.