Hnusné komiksy nikoho nezajímají

Bylo náročné dát dohromady učebnici v podobě komiksu? Jak dlouho jste na ní vůbec pracovala?

Náročné bylo — jako u každého komiksu — nakreslit tu komiksovou část. Spisovatel, který píše běžnou knihu, například román, ji prostě napíše a je hotová, může jít na korektury. U nás komiksových autorů to ale tím, že všechno napíšeme, nekončí. Ba právě naopak, přichází ta nejnáročnější část — celé to nakreslit. To je extrémně časově náročné a konzumující. Zrovna jsem se dívala do e-mailu a od toho prvního, kdy mi šéfredaktor nakladatelství Paseka napsal, že se mu úvodní kapitoly líbí, uplynou v únoru tři roky. Samozřejmě jsem se po celou tu dobu nevěnovala jen tvorbě komiksové učebnice. Ta vznikala svým pomalým, a přesto pravidelným tempem.

Jak vlastně projekt komiksové učebnice vznikl? Byl to váš nápad, nebo vzešel od nakladatele?

Napsat komiksovou učebnici byl můj nápad, měla jsem pocit, že tady vůbec nic takového pro lidi, kteří chtějí kreslit komiksy, není. Navíc mě lákalo to propojení teoretických a komiksových částí. Nakladatelství Paseka mi nabídlo spolupráci spolu s velmi podporujícím a přátelským prostředím. Komiksovou učebnici si vybralo jako jeden z projektů, které bych chtěla dělat.

Odkud jste čerpala? Čistě ze svých zkušeností, nebo jste se i někde inspirovala?

S trochou nadsázky by se dalo říct, že komiksová učebnice je suma mého vzdělání do současné doby. Zúročila jsem v ní studium dvou vysokých škol — literatury a scénografie —, zkušenost z mnoha hodin studijní malby a kresby, ale také z mnoha hodin praxe a života, v němž se živím a žiju komiksem, ilustrací a volným výtvarným uměním.

Považujete svoji knihu opravdu za učebnici, anebo spíš za komiks, díky kterému se čtenář i něco naučí?

Komiksová učebnice je opravdu tím, co název říká — učebnicí komiksu. Originální je ale v tom, že jako jediná učebnice, o které vím, je v ní komiksová teorie ilustrovaná na svébytném příběhu, který v metarovině teoretické části komentuje. Dá se těžko rozpoznat, zda je to příběh, který obsahuje komiksovou teorii, anebo komiksová teorie, která má v sobě vepsaný příběh, protože tyto dvě části se organicky propojují a prorůstají.

Zmiňujete komiksovou teorii. Přiznám se, že moc nevím, co si pod tím představit…

Pokud mluvím o komiksové teorii, myslím tím všechny obecně platné zákonitosti, které pomáhají lidem lépe vyprávět komiksy. Například to, jak mají zacházet s přechody mezi panely, jak mají obrázky složit na stránku nebo v jaké velikosti je mají kreslit tak, aby dávala komiksová strana smysl.

Co může od učebnice očekávat čtenář s minimálními zkušenostmi s kreslením?

Takový čtenář si udělá poměrně přesnou představu o tom, jak náročné je pustit se do tvorby komiksu a kolik práce, času a zápalu bude potřebovat. Dozví se, jak se pustit do kreslení komiksu s takovým výtvarným vybavením, jaké má, jak vyřešit snímkování, rozmístit komiksové panely na stránku. Učebnice obsahuje i kapitolu o tvorbě komiksových postav a kapitoly o úloze barvy v komiksu nebo komiksové stylizaci. Rozhodně by ale neměl očekávat, že se podle komiksové učebnice naučí techniku kresby, to je poměrně osvojitelná věc, která záleží zejména na pevné vůli, práci a úsilí. Existuje spousta jiných knih, kde se to dá najít, ale hlavně — pokud se chce člověk naučit kreslit, nenaučí se to čtením knih, ale jen a pouze kreslením samotným.

Jaké má v Česku člověk se zájmem o komiks — ať už praktickým, či teoretickým — možnosti vzdělání?

To, jak je komiks vnímán v mojí učebnici, to znamená autorský komiks pro dospělé včetně tvorby příběhu a tvorby komiksu od začátku do konce, se neučí v podstatě nikde, nicméně v Plzni na Fakultě designu a umění existuje ateliér zaměřený na dětský komiks. Komiksy, které stojí za pozornost, vznikají v Plzni i v rámci ateliérů ilustrace a didaktické ilustrace. S komiksy jako zadáním i absolventskými pracemi se můžete setkat také na UMPRUM, Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, obvykle vznikají v ateliérech ilustrace nebo animace, prostě příbuzných oborů. Co se týče komiksové teorie — ta se také nedá najít nikde přímo jako obor, učí se ale jako volitelný seminář v rámci humanitních škol. Pak existuje spousta kurzů komiksů, z nichž mají některé dost pochybnou kvalitu. Zájemcům o studium komiksu bych rozhodně vždy doporučila nespoléhat se na instituci, v níž se komiks učí, ale podívat se přímo na člověka, který ho učí — zda má za sebou nějaké publikované komiksy a jak vypadají. Podle toho nejlépe poznáte, zda vám má co říct.

Nevytváříte si touto knihou potenciální konkurenty?

Vždycky mi bylo naprosto odporné, když někdo místo toho, aby dal to, co umí, všanc, si to syslil jako své know-how a hrozně se bál, aby mu náhodou někdo nekonkuroval. Já se toho nebojím — naopak se těším, že přijdou noví kreslíři a kreslířky, jde mi o vzestup komiksové a ilustrátorské scény u nás jako takové. A že by mě někdo napodobil, toho se nebojím vůbec — přece jen moje výtvarná tvorba je košatý strom, který má silné kořeny a silné větve do všech stran. I kdyby někdo dokázal napodobit nějakou dílčí část toho, co dělám, nikdy nemůže napodobit to, kým jsem a jak o světě přemýšlím. Mám za to, že právě tohle je na nás tvůrčích lidech to krásné — i kdybychom se snažili sebevíc, každý jsme úplně jiný a stojíme jinde.

Co je podle vás na komiksu nejdůležitější? Grafická či obsahová stránka nebo ještě něco jiného?

Pro mě jako stylového lovce byly vždycky nejdůležitější barvy, technika a styl, ale tohle má každý jinak. Na různých komiksech jsou pro různé lidi důležité různé věci — někoho přitahují komiksy, kde jsou dechberoucí obrazy, někoho jiného zajímavý příběh. Důležité ale podle mě je, aby komiksy byly vůbec něčím zajímavé — s trochou nadsázky by se dalo říct, že čím jednodušší příběh, tím by měl být lépe nakreslený. A naopak — pokud nemáte nijak výrazné výtvarno, bylo by fajn mít alespoň vtipný nebo nový, zajímavý příběh. Hnusně nakreslené komiksy s banálně vyprávěným příběhem nezajímají nikoho.