Halucinace urbánního mikrokosmu

Obsáhlý text je rozčleněn do jedenácti kapitol a doplněn jak četnými černobílými ilustracemi, tak barevnou přílohou. Čtenář nepolíbený uvedenými žánry může při pročítání a prohlížení knihy dost dobře utrpět menší či větší kulturní šok, protože od dob, kdy Kacušika Hokusai (1760—1849) poprvé fenomén mangy (byl to jakýsi jeho skicář postaviček znázorňujících řemeslníky, dělníky, světce, samuraje a podobně) „zpopularizoval“, uplynulo mnoho vody.

Japonská společnost, dnes soustředěná do urbánního mikrokosmu, halucinuje v produkcích autorů výše uvedených vizuálních disciplín překotnou evoluci nabízející jak strašidelné, tak humorné výjevy, velkorysé vize i kýčovité scény. Vystupují v nich hybridy člověka a stroje, člověka a démona, člověka a zvířete. Nezřídka jde o ponuré antiutopické vize. Mangy mají oddané konzumenty a fanoušky zvané otaku (おたく), což je trochu vulgární výraz, mnozí Japonci spíše volí přijatelnější (sic!) označení maniakku (マニアック). Nejproslulejším nákupním centrem těchto komiksů je tokijská Akihabara, v Kjótu zase mají pro změnu Muzeum mangy. Pokud se však ocitnete v „okresním městě“ na venkově, můžete počítat s tím, že v místních „sámoškách“ (konbiní) na pult s komiksy natrefíte rovněž.

Z novodobých otců zakladatelů mangy nelze nevzpomenout absolventa lékařské univerzity v Ósace Osamu Tezuku (1928—1989). Jeho robotický chlapec „Mocný Atom“ (později v anime modifikovaný jako Astro boy) je mnohem známější nežli jiný, značně pozoruhodnější Tezukův kreslený hrdina — „námezdní chirurg“ řečený Black Jack. Ten kromě předvádění nadlidských chirurgických schopností stvoří například z nádoru (typu teratom) malou holčičku Pinoko, která mu dělá společnost ve staromládeneckém životě a přes svůj „věk“ mimo jiné výborně vaří a ovšem také asistuje při operacích. Stačí? Kdepak. Třeba masožraví a kanibalští ghoulové využívají během svých predátorských aktivit specificky vyvinutý orgán zvaný kagune (赫子), připomínající jakýsi obrovský rudý lapavý ocas…

Tyto kreace ovšem už Tezuka na svědomí nemá, zde se dostali ke slovu jeho podstatně mladší následovníci. Tvůrci mangy mají tvrdý chlebíček, konkurence je nemilosrdná a hrozí zde i karoši (smrt z přepracování), ale vděčnost a nenasytnost milionů fanoušků mangy či anime (dnes fans zdaleka nejen japonských) je tu rozhodujícím impulsem — a koneckonců jde také o byznys. Cílové skupiny jsou různé, lze se potkat s fenoménem „moe“ (niterný cit otaku k fiktivní hrdince), existují i mangy s mužskou homosexuální tematikou (například „jaoi“ či pedofilní „šotakon“). V deváté kapitole knihy se například rozebírá kult „kawaii“ (roztomilý, něžný), produkující mimo jiné třeskutě kýčovité (z evropského pohledu) dívky (skutečné, nekreslené), které se natřásají ve volánkovitých šatečkách za patřičně nasládlé hudby a zpěvu. Do stejné kategorie posedlosti estetikou roztomilosti patří nejrůznější plyšáci přivěšení k telefonu nebo ke psímu obojku, ale také přebírající záštitu nad akcemi velkých seriózních firem. Existuje dokonce (s nejlepšími úmysly vytvořený) plyšový dvojník japonského premiéra!

Nejsou to však zdaleka jen plyšáci, kult roztomilosti zahrnuje i plastové figurky, obecně se těmto maskotům říká juru-kara. Třeba staroslavné město Nara zastupuje maskot, který má podobu chlapečka s jeleními parohy (Sento-kun), nejspíš proto, že v historickém areálu Nary, kde mimo jiné stojí velkolepý chrám Tódai-dži, se volně pohybují jelínci sika, kteří přitahují pozornost návštěvníků možná více nežli historické monumenty. Antonín Tesař například kawaii kulturu vysvětluje jako projev generační rebelie proti poválečnému nastavení Japonců, v němž byla práce jediným smyslem života. Autoři knihy se tak (zákonitě) nevyhýbají ani kulturně politickým postřehům a geopolitickým poznámkám, což ambice publikace povyšuje nad úroveň pouhé encyklopedie. Anna Křivánková v páté kapitole píše:

Na přelomu tisíciletí japonští politici náhle procitli a uvědomili si, že domácí populární kultura — zejména manga, anime a J-pop — je v zahraničí stále oblíbenější, a přivádí tak do státní pokladny nezanedbatelné množství peněz. Vláda se toho rozhodla využít a v roce 2005 vytvořila oficiální projekt zvaný Cool Japan. […] zdali dosáhl svého cíle a zda se […] osvědčil […], je ovšem diskutabilní […], skutečný dopad na postavení Japonska na světové politické scéně se prozatím blíží nule.

Nutno dodat, že statisícům fanoušků japonské popkultury žijícím v mnoha zemích celého světa to rozhodně nevadí. Sám k nim nepatřím, do pravověrného otaku mám daleko, a tak to i zůstane, ale knihu mohu doporučit každému zájemci o Japonsko, které už dávno nereprezentují pouze svatyně, chrámy, úctyhodná tradiční řemesla, elektronika nebo bojová umění.

Anna Křivánková — Antonín Tesař — Karel Veselý: Planeta Nippon, Crew, Praha 2017