František Vláčil: Život a dílo

Údolí včel

„Nutno to chápat jako schematické a příliš zjevné podobenství na thema pravd, za něž si nic nekoupíme (řečeno Vančurou).“

Během dokončovacích prací na Marketě Lazarové Vláčil plynule přešel k přípravě a natáčení Údolí včel, kterým započala mimořádná tvůrčí spolupráce se scenáristou Vladimírem Körnerem. Ten na Barrandov přišel v roce 1962, ještě v době svých studií dramaturgie na FAMU (1958—1963),a působil jako dramaturg skupiny Kubala—Novotný. Vedle toho se ale od počátku věnoval i psaní scénářů a volné literární tvorbě. S Vláčilem ho seznámil Antonín Máša v době, kdy Körner sbíral materiál k zamýšlenému historickému románu ze 13. století, jehož děj je umístěn do prostředí Řádu německých rytířů v Pobaltí, později vydanému pod názvem Písečná kosa (1970). Vláčil o jeho práci na románu věděl, a tak už během dokončování Markety přišel s nápadem natočit film, který by se stejně jako Marketa odehrával ve středověku, ale byl dobrodružněji laděný: „Chtěl bych nějak amortisovat to, co nám ještě z natáčení Markety Lazarové zbylo. Máme mnoho kostýmů, mnoho staveb, které jsme si vybudovali na troskách skutečných budov — a tyto stavby stále stojí. Chtěl bych se k tomu všemu vrátit a natočit nějakou malou, komorní středověkou detektivku.“ První úvahy nad budoucím příběhem byly mlhavé a vyžadovaly si stanovit nejen rámec příběhu, ale i způsob spolupráce a Körnerovo rozhodnutí, co všechno z látky nashromážděné pro připravovaný román uvolní pro film. Jen neurčité představy o počátku jejich spolupráce nám dávají Vláčilovy skici poznámek pro Körnera: „1) Vy víte, o jaký film by asi mohlo jít. Podle toho mi řekněte — co na to dáte. Je důležité za a) Jak dělat Prusko (bude to v Polsku — peníze), za b) nebo jen na tvrzi, kterou mám (jak doufám)… 2) Jakmile se na tom dohodneme — řekněme si termíny. 3) Klidně mi můžete důvěřovat, budeme psát technický scénář, nepustím nic, co ze všech stran neprozkoumám a vy už nic nebudete moci vymyslit.“ „Původně jsme chtěli vytvořit film o útěku čtyř rytířů z řádu, jakýsi středověký western,“ řekl o počátku práce na scénáři Vladimír Körner. Tento filmový námět nesl název Smečka a Körner ho předložil ke schválení dramaturgii skupiny Kubala—Novotný na konci roku 1966. Námět byl přijat a práce na scénáři zařazena do dramaturgického plánu studia na rok 1967, kde je film označen jako „historický western“, u něhož chce Vláčil využít velkých staveb, které zbyly po Marketě Lazarové. Pikantně zní slova z úvodu dramaturgického plánu, kde se dočteme, že Marketa Lazarová „je sice v čs. poměrech mimořádným filmem, je však až příliš uměním, než aby šlo předpokládat obzvláštní rekordy v návštěvnosti“.

Námět filmu Smečka je uvozen zajímavým mottem, označeným jako citace středověké ságy charakterizující téma příběhu, ale vedle toho také silně upomínající na motiv Straby z Markety Lazarové: „Stalo se, že vlk oplodnil ženu a vznikl vlkodlak: vlk v lidské podobě, jehož rozum byl zakalen, jemuž však zůstal cit po člověku. Takovýto tvor žil sám v lesích, vyhýbal se vlkům i lidem a roznášel zlo, sotva však uslyšel zvony, jeho srdce se rozplakalo a táhlo jej k lidem. Ti se ho však báli, spojovali se proti němu a odehnali jej od svých příbytků…“ V příběhu se čtyři rytíři — Armin, Vilkis, Volkold a Ondřej z Vlkova — rozhodnou utéct z řádu. Za to je na ně uvalena klatba, a tak jsou nuceni se neustále skrývat v lesích. Ač se každý z nich pokusí o sblížení s vnějším světem (láska k dívce, život na statku), každý takový pokus skončí tragicky a návratem zpět ke smečce v lese. Díky své výchově totiž nejsou schopni žít s lidmi, nejsou schopni prostého života, neumějí se smát, radovat. Nespojuje je přátelství, ale situace, „jsou poslové tmy ve slunečním světle“, hledají domov, ale neumějí jej naplňovat. Když dorazí na Vlkov, jsou podezřele vlídně přivítáni Ondřejovými rodiči. Ti vědí o vyhlášené klatbě a v následné noci se zběhy pokusí zabít, dílem proto, aby uchránili svůj majetek, ale i pro spásu duše svého syna. Uprchlíci se ale ubrání a ovládnou tvrz, jejíž obyvatele si vezmou jako rukojmí před světem, který se rozprostírá vně tvrze. V připojené autorské explikaci se více popisují charaktery některých postav a zdůrazňuje se hlavní motiv příběhu: výchova čtyř rytířů, ona „vlčí krev“, kterou mají nedobrovolně v sobě, znemožňuje jejich soužití s běžnými lidmi. Čím více zla páchají, tím větší trest si způsobují. Jsou trestáni svým údělem a zbývá jim jen „vlčí maska skrytá za lidskou tváří“. Vláčil s Körnerem vycítili, že stávající podoba námětu může působit tezovitě a schematicky, současně ale skrývá větší dramatické možnosti. Samotný Vláčil to vše komentoval ironizujícím vančurovským jazykem v několika soukromých poznámkách: „1. Je to jen nástin toho, co bychom chtěli s p. Körnerem udělat. 2. Nutno to chápat jako schematické a příliš zjevné podobenství na thema pravd, za něž si nic nekoupíme (řečeno Vančurou). My však usilujeme o majoráty a ty, jak se praví, nejlépe jest míti na nebesích. (Kdo je toho pamětliv, zřídka plakává, a nejméně, hoří-li dům, který je cizí, a který jsme sami zapálili.) 3. Zůstali jsme u rozumu a úvahy. Nevznesli jsme se na půl lokte vysoko, což — jak se říká — jest výška skoku, za něhož člověk s velikou jistotou opouští zemi a dosahuje nebes. 4. Jde tu o zprávu a popis oblastí, v nichž hodláme lovit skutečnosti skrývající lidi XIII. věku. Až potud je věc prostá — a nevolal bych na pomoc náš důvtip. Musím však připustit, že pokud jde o církevní pořádek a dobová pravidla, jsme tak trochu popleteni. 5. Klubko se rozplete a jádro vyloupne, vstoupíme-li na půdu samotnou! 6. Technika psaní scénáře bude odlišná od běžných nuancí: nejdříve obsadíme role — nalezneme lidi — typ, charakter (Majka Čech), na jejichž tělo ušijeme ostatní. Co Vy?“ Dvě postavy příběhu — Armin a Ondřej — se jevily natolik silné, že by mohly snést závažnější příběh. V dobovém rozhovoru nastínil Vladimír Körner svůj pohled na téma: „Zatímco Vančura v Marketě Lazarové vypráví o lidech, kteří se potýkají s dogmaty a překonávají je, já v Údolí včel píši o užší vrstvě, která žije s dogmaty a zaniká s nimi. […] Zatímco Vančura zaznamenal onen živočišný, animální proud, který unáší náš život přes doby, já jsem psal Údolí včel o lidech, kteří se snažili překonávat svůj život jako hřích.“ A na jiném místě ještě dodal: „Nezajímal nás dvorský středověk, ale středověk duchovní. Zajímal nás člověk, který chtěl ignorovat tento svět a toužil se upnout k čemusi jinému. Člověk, který se snažil překonat svou přirozenost. Takový je Armin von Heide, který všechno lidské považuje za slabost a nechá se nenávidět lidmi, roztrhat psy, jen aby dosáhl svého cíle. Samozřejmě je to příslušník elity, protože normální lidé jenom žili a měli dost starostí s uhájením existence.“ O něco schematičtěji vyznívají naopak Vláčilovy rukopisné poznámky, v nichž si formuloval téma filmu: „Poněvadž tu nejde o příběh historický — doba není nějak přesně určena; Chlapec, jako oběť, vytržený z prostředí líbezného hrádku; Svár vypjatého náboženského fanatismu s touhou po prostém (normálním svobodném) životě.“

Věra Galatíková, Petr Čepek a Jan Kačer v Údolí včel, foto: ČSFD

Definitivní verze literárního scénáře byla dokončena v únoru 1967 už pod filmovým názvem Údolí včel. Ideově umělecká rada tvůrčí skupiny scénář schválila 2. března. Ocenila jeho „průzračnou básnivou čistotu“, v níž je „při zachování historické autenticity rozvinut konflikt moderně cítěný“, který není pro autory rozhodnut, ale je zobrazen jako svár tragický a osudový. Přiložené posudky členů rady toto shrnutí rozvíjejí. Miloš Vacík je přesvědčen, že scénář se dotýká samé prapodstaty života zakleté do dvou poloh — řádu a prožívání života. Je to tragédie poznání a lásky, která nemá rozhřešení, zůstává po ní jen bolest, což vede Vacíka k úvaze, zdali „finále samo, chór modlitby s Ondřejovým pláčem (nesporně tak sugestivní), nezůstává přece jen příliš otevřenou otázkou bez odpovědi“. Příběh sice zaujme čistotou a prostotou, má silnou expresivní atmosféru a evokuje jasné charaktery („Světlo a stín jako by konturovaly samu podstatu lidských bytostí a jejich chování.“), ale v tak ostré modelaci se mu zdá, jako by byla příliš zanedbána podmíněnost lidských činů — na místo psychologie nastupuje v Ondřejově jednání determinovanost, čímž se příběh blíží zjednodušením a slabostem pohádek či pověstí. Vacík nicméně věří ve Vláčilův talent, který předloze vtiskne neopakovatelnou atmosféru. Jiří Pittermann oceňuje ve scénáři to, co jej u Vláčila vždy strhne: jak se výchozí materiál mění ve strhující živel, který diváka unese, ale přitom se v něm „vyloupne idea v ostré srážce elementárních životních principů […] to věčné, co odedávna hýbalo a hýbe lidstvem, svým způsobem obnaženo až do podoby symbolu, ale zároveň plné a živoucí“. Doporučuje posílit Ondřejovo lpění na životě, nikoliv pro vyvážení proporcí s Arminem, ale pro větší uměleckou sílu postavy. Několik stručných poznámek ze zasedání rady si udělal Vláčil, mj. o zjištění, že pro čtenáře scénáře je nejsilnější postavou Armin, zatímco postava Ondřeje vyvolává rozpaky a působí jako nehotová („Dokončit Ondřeje z Vlkova.“) či o připomínce Oldřicha Daňka, který vyslovil „rozpaky nad výsledným dojmem“, v němž převládá „metafyzický rozměr“. Trošku nejasně vyznívají další, asi zběžně načrtlé poznámky z diskuse: „Jak by to mělo být obecnější?“, „Nezatěžujte si hlavu historií!“, „Nelámejte si hlavu s Řádem německých rytířů.“ Posuzovatelé měli k dispozici text, který se od pozdějšího technického scénáře i výsledné podoby filmu v některých detailech lišil. Literární scénář obsahuje několik později vyškrtnutých scén, například detailněji popsaný Ondřejův útěk s obrazem slepého převozníka přes Vislu a následným napadením Ondřeje davem vesničanů. Prostředí vlkovské tvrze je tu líčeno kultivovaněji, obsahuje i scénu návštěvy kněze Blasia na Vlkově, v níž si Ondřej čte knihu [!], je zde také pasáž Ondřejova sokolničení, během něhož narazí na otcův hrob v houštině. I samotný závěr je odlišný od toho dnes běžně známého — scénář končí roztrháním Armina psí smečkou, do nějž se prolínají slova Ondřejem odříkávané modlitby s panoramatem krajiny kolem tvrze: „Slova modlitby odcházela ze šeřící se tvrze ven do kraje a jako by nárazem s volnou přírodou jejich síla slábla a ztrácela se. Údolí s rozlehlou tvrzí se zmenšovalo, utápělo se stále více do tmy. Ale nad kopci ještě setrvávalo světlo. Vysoko po obloze letěla lhostejná, klidná mračna.“ Vláčil už v této fázi cítil, že konec by měl být provázaný s počátkem, aby se uzavřel jakýsi pomyslný kruh příběhu (jak bude v textu dále připomenuto, bloudění v kruhu je výrazným dramaturgickým prvkem v příběhu). Do svého výtisku literárního scénáře si na úplný konec poznamenal tuto poznámku: „V konci vidíme už jen siluetu Vlkova — poslední jeho celek stejně temný, jako jsme viděli kdysi řádový hrad.“ Později vyhotovený technický scénář už nejenže některé pasáže vypouští či upravuje, ale především poslední scénou dává příběhu pevně semknutý tvar. Po vypjatě dramatických událostech na Vlkově totiž vrací Ondřeje zpět do baltské krajiny řádových rytířů: „Po břehu chladného moře jede jezdec v rozedraném řádovém plášti. Pomalé neúčastné vlny se rozlévají až ke kopytům koně. — Zarostlá a unavená tvář Ondřeje se kýve v pomalém kroku koně. Jeho zanícený pohled míří někam k severu.“ Současně se schválením scénáře byl film převeden do fáze průzkumu realizace, aby se zjistily personální, materiální a umělecké možnosti natáčení, jejichž výsledkem měl být úplný technický scénář a definitivní rozpočet. Filmu byl přidělen finanční limit 3 480 000 korun, který se měl po průzkumu zpřesnit a pokud možno nijak výrazně nepřekročit. Vláčil byl v tomto období ještě zaměstnán dokončováním Markety Lazarové a měl proto na psaní technického scénáře méně času. Jeho práce nabrala od počátku určité zpoždění, které se později muselo různě kompenzovat. S tím se nesly další problémy, jež časem komplikovaly původní záměr natočit film rychle a levně.   Ukázka z knihy Petra Gajdošíka František Vláčil. Život a dílo (Camera obscura, 2018).