Émile Zola proti sociální slepotě

Stojím v přízemí Musée d’Orsay před portrétem budoucího velkého literáta. Émile Zola vyznával náboženství života a práce. Jeho angažovanost byla zpočátku umělecká a intelektuální, později literární, nakonec politická. Použít nálepku naturalismus na dílo tak nebývalé hustoty, tak živé a poetické, tak současné a vizionářské, na které žárlili sami bratři Goncourtovi, by znamenalo ho zploštit.

Portrét Émila Zoly od Édouarda Maneta, foto: Creative Commons

Poetický a epický 

Budoucí spisovatel spřízněný s nově vznikající avantgardou tvořenou především jeho přáteli z Café Guerbois, jako byli Manet, Monet, Renoir a zejména Cézanne, začíná být proslulý právě díky svým článkům a recenzím ze světa umění. V titulu statě Mon Salon (1866) hájí impresionisty, odmítnuté konzervativní Akademií a zesměšňované pravicově smýšlejícími kruhy. Umění pro Zolu představuje vyjádření individuality a kreativního temperamentu. Cenil si jejich inovativního díla jako odklonu od „krásného“ ideálu, stylizované harmonie a klasické mytologie ve prospěch současnosti a každodennosti.

Není tedy divu, že právě díky kontaktu s impresionisty vyvinul ve své literární tvorbě estetiku vyznačující se nebývalými vizuálními efekty, strategickou selekcí detailů a různorodými kompozičními technikami. Vzpomeňme si například na Zolův popis vlaku v Lidské bestii (La Bête humaine, 1890) nepřímo inspirovaný Monetovou sbírkou z nádraží Saint Lazare či krajiny s lokomotivou (například L’Arrivée à Montgeron, 1876). 

Bylo to smutné, nekonečné, všude jen voda, tu a tam krvavá tečka světla, sem tam neurčitá změť hmoty, opuštěné lokomotivy a vagóny, kusy vlaků dřímajících na odstavné koleji; a z toho moře tmy stoupaly zvuky, mocné, horečně zalykavé supění, pískání […]. Lokomotiva rychlíku stála bez hnutí a vypouštěla z jednoho ventilu vysoký proud páry, která stoupala vší tou černí vzhůru, trhala se na drobné mráčky a rozsévala po nekonečném smutečním závoji nebe bělostné slzy. (Lidská bestie, s. 34)

Jako by autor přenášel impresionismus slovy na papír. Zobrazení vlaku v doprovodu mlhy, kouře a prostupujícího světla pro Zolu, stejně jako pro Moneta, představuje možnost zachytit prchavý okamžik v jeho zamrzlé dynamice. Oko se snažíme přizpůsobit k pozorování této popsané mnohosti. Osvětlené směsi mlhy a kouře, jejichž textura bere a vrací světlo, fluidní neurčitost a rozptýlení nestálých, proměňujících se barev okolo červeného středobodu jasně připomínají impresionistické tendence. Obraz se navíc konkretizuje až za finální tečkou, kdy až s odstupem je možno uchopit celkovou kompozici. Scéna, jako živý organismus, v nás probouzí dojem epického rázu. Zlověstná těžkost dýmu dramatizuje výjev společně s tíhou rytmického, avšak kakofonního hluku vycházejícího z tohoto impozantního stroje, lokomotivy. Převládající barvou se stává černá, evokující uhelně tmavý kouř z dolů, což nás přivádí k myšlenkám na celý koloběh industriálního života. Nemůžeme se vyhnout pocitu neuchopitelné malomocnosti před „mašinou“, kterou sám člověk stvořil, která mu slouží a které slouží i on sám. A tak se místa prozaická u Zoly stávají chvílemi místy poetickými. Realistická vize ovšem převládá.

Jestliže z počátku mladý autor stál za impresionisty a mnohé tendence i adoptoval, koncem šedesátých let se od nich vzdaluje. Tento zánik vztahu zachycuje mimo jiné jeho pozdější román Mistrovské dílo (L'Œuvre, 1886). Idea umělce génia je zesměšněna a impresionismus ironicky odsouzený za nedostatek technické znalosti, banalitu a ukvapenost. Zola zůstává pragmatikem, materialistou a především metodikem. Usiluje o pravdu, kterou se snaží získat skrze výzkum a dokumentaci. Píše se rok 1871 a budování nové demokratické Francie počátkem třetí republiky mu poskytuje časovou platformu pro rozvoj literární kariéry. Začíná tak impozantní malbu rodinného stromu, větve legitimní a nelegitimní, cyklus dvaceti románů z dob druhého francouzského císařství s názvem Les Rougon-Macquart. 

Literární racionalista

Jak se stát originálním v době, kdy se vše zdá být řečeno Hugem či Balzakem? Zola si je vědom jejich nezpochybnitelného odkazu a zčásti se inspiruje Balzakovým detailním vyobrazením společnosti. Od Huga naopak přebírá touhu vytvořit literární mýtus, který by se stal nedílnou součástí komunity a její identity. Pociťuje ale nutnost estetické modernizace. Tato inovace spočívá v pozoruhodné symbióze přírodních věd a literatury, což bychom mohli nazvat jako naturalismus. Zola, ovlivněn Comptovým pozitivismem, darwinismem a mnohými lékařskými pojednáními, naturalizuje a racionalizuje fiktivní svět románu. Primárně čerpá z vědeckého přístupu k literatuře Hippolyta Taina, s jehož dílem se setkal během své práce v nakladatelství Hachette. Přebírá Tainovu triádu prostředí (místo), moment (historický kontext) a rasa (dědičnost) a následně zkoumá skrze své postavy biologické zákony a jejich projevy za určitých podmínek, v daném sociálním prostředí. Řekli bychom tedy, že se jedná spíše o literární (re)konstrukci na základě metody a empirického pozorování nežli o mimetickou reprodukci. Spisovatel formuluje, jako vědec, novou materialistickou vizi lidské „nátury“.

Émile Zola, foto: Creative Commons

Tento jev, pojmenovatelný jako fyziologický determinismus, umožňuje důvěrněji vstoupit do mentality a mravního života dané sociální vrstvy a uchopit literární postavy v jejich celkové komplexnosti. Každá postava pochází z daného prostředí (rodinného a sociálního) a přijít z/do takového prostředí znamená být tím prostředím ovlivněn. Jedinec se jeví jako představitel svého „milieu“. Samotnému psaní musel tedy předcházet sběr dat a poznatků, a tak Zola pracuje jako literární etnograf, „terénní“ spisovatel (termín Dominiqua Viarta). Každodenní život postav je zkoumán „zevnitř“ daného prostředí, kdy spisovatel provádí průzkum připomínající novinářskou práci, dobře mu známou. Tato dokumentární autenticita nabízí určitou atmosféru fyzična, ať už prostředí, těla, či pocitů. K sepsání románu, jako je například zmíněná Lidská bestie, autor tráví hodiny na nádraží v Le Havre, poslouchá, pozoruje a hovoří s okolními lidmi za účelem vytvoření každodennosti života na nádraží.

Tato tendence zachytit atmosféru „zevnitř“ je, dle mého, nejmarkantnější v románu Germinal (1890). Aby mohl autor sestoupit do uhelných dolů, vydává se za jednoho z inženýrů a v samotném centru dělnické třídy podrobně zkoumá způsob života horníků. Proletariát je vyobrazený, místy až groteskně, pod znamením Erota, Dionýsa a Thanata. Horník a jeho rodina jsou popsáni ve své materiální a morální degradaci. Promiskuita, misogynie a opilství se zdají být jejich emblémy. Ženy jsou zaškatulkovány jako hříšné „Evy“, svůdnice a prostopášnice. Souhlas k sexuálnímu aktu z její strany je téměř neexistující a ženské tělo je v mnohých situacích podvoleno fyzické síle muže. Ženská subjektivita je Zolou opomíjena a #MeToo (i já) by mu mělo co vyčítat. Nicméně, pozice ženy je zřejmě jen dalším příkladem fatálnosti fyziologického determinismu. Koneckonců Zolův velký důraz na tělo, afekt a dědičnost vzbuzuje pocit, že jednotlivec je mechanicky zrušen ve své „hmotě“ a rodinné historii. Do bídy se rodí a v té také umírá.

Romanopisec angažovaný pro lid 

V článku z roku 1897, adresovaném panu Scheurer-Kestnerovi, místopředsedovi senátu a obhájci Alfreda Dreyfuse, Émile Zola sděluje: „Považoval jsem za zbabělé mlčet. Ať už jsou následky jakékoliv, jsem dost silný, připravený vše překonat!“ Zola mlčet nedokázal. Slova, ať už novinářská, či literární, pro něj představovala „verbum“, vyjádření nesouhlasu s vládnoucím establishmentem. Ačkoliv politika pro Zolu původně představovala něco „špinavého“, od čeho chtěl svoji tvorbu oprostit, zůstat věrný naturalismu, estetice, která se snaží o objektivitu, aniž by zasahovala do politického života, angažuje se dávno před bojem za spravedlnost Dreyfuse a publikací článku „Žaluji“ („J’accuse“, Aurore, 1898).

Jak by jen bylo možné utéct před socialismem, zrovna v době, kdy se ideje marxismu šířily Evropou a kdy boj za neprivilegované byl všudypřítomný? Jak se (ne)postavit, jakožto spisovatel věrný realitě, k sociální nespravedlnosti a k neustávajícím bojům pracující třídy? Jak by bylo možné se (ne)vyjádřit? Naopak, vyjádření se se jeví jako historická a etická nutnost. I přesto, že se Zola jakožto třídní přeběhlík přestěhoval do „buržoaznější“ pařížské ulice Condamine, od útlého mládí chová pocit rozhořčení vůči buržoazii. U zrodu Les Rougon-Macquart tak leží touha se přiblížit demokratickému hnutí, mluvit pro ty a za ty, kteří jsou umlčeni, dát prostor lidu. Jedná se o určité přenesení všednosti a všedního, kdy se epos, žánr hrdinů a velikánů, posouvá k životu anonymního a obyčejného. Autor si propůjčuje jakýsi mytologický rozměr eposu a uvádí novou topografii pracujících a jejich osudů. Představuje tak literární lidový plurál, kde množná čísla a kolektivní abstrakty stojí za absencí udržitelné rovnováhy v rozlišení hlavních a vedlejších postav. Zaznamenáváme určitou neostrost, nepřítomnost protagonisty jakožto jednotlivce. Proletariát je slyšet i vidět skrze kolektivní „my“.

Zola tak bojuje proti sociální slepotě a z této perspektivy se jeho kompoziční postupy jeví jako politické. Mění totiž čtenářovo vnímání toho, co lze vidět a říct v literatuře. Mějme na mysli například socialistické romány, jako je Zabiják (L’Assommoir, 1877) — znázornění pařížských dělníků, Germinal (1885) — vylíčení bídy horníků, Země (La Terre, 1887) — popsaní života zemědělců. Autor si je vědom narůstajícího problému konfrontace kapitálu a práce, a tak tyto romány, zasvěceny dělnictvu, koncipuje na bázi určitého dualismu: bohatství a chudoba, progres a úpadek, město a venkov, podnikatel a dělník, idealismus a realita, Rougon a Macquart. Jak sám sděluje v poznámkách ke Germinalu z roku 1884: „Musím ukázat na jedné straně práci, uhlíře v dole, a na druhé město, vedení, šéfa, to, co je v čele. Román je povstání námezdně pracujících, pomocná ruka podaná společnosti, která v jednom okamžiku mizí: jedním slovem boj mezi prací a kapitálem. V tom spočívá důležitost knihy.“

V této dichotomické struktuře se stáváme svědky prohlubující se propasti mezi dělníkem na jedné straně a buržoazií na druhé. Zatímco jeden tráví život pod zemí, druhý ve svém haussmanovském paláci. Předurčení k mizerii se postav těsně drží, situace se zdá bezvýchodná a stupňuje se ignorancí vyšší vrstvy. Vzpomeňme si na anaforické výkřiky dělníků a jejich rodin v Germinalu: „Chleba! Chleba! Chleba!“ (Germinal, s. 276) A komentář pana Hennebeaua, majitele dolů: „Chleba! Copak chleba je všechno, vy pitomci?“ (ibid., s. 279) Ten, který hlad nemá, hladu nerozumí. Ignorance prohlubuje hněv a kolize přechází v krizi. Degradace probouzí třídní vědomí, a co kolektivně spojuje pracující, není pouze původ, neštěstí a fádnost života v dolech, ale také hněv vůči této nespravedlnosti, vůči buržoazii. V situaci hněvu, nepokoje a nesouhlasu ale převládne lidská animalita a jednotlivé postavy jsou schopné zničit své původní ideje jedním aktem zloby. Paradoxně se kolektivně odcizují sami sobě, odcizují se lidskosti, odcizují se v gestu svého hněvu. V Zolově naturalistické ideologii lidská animalita dříve či později vyjde napovrch, a my tak pociťujeme skepsi vůči davu a třídní revoluci. Vzpoura pod znakem homo homini lupus je, v jeho literatuře temnoty, nakonec spíš formou dystopického kolektivismu.

Zolovy ozvěny 

Několik dnů po nastání podzimní rovnodennosti, 29. září 1902, Émile Zola umírá za dodnes nejasných okolností, vyvolávajících spekulace o vraždě. Veřejný průvod s jeho rakví směrem na montmartrský hřbitov doprovodilo asi okolo padesáti tisíc lidí. Dnes jeho dílo doprovází mnohé současné autory, a to zejména ve formě tzv. „care“ literatury. Bojovat skrze literaturu za lepší budoucnost, použít literaturu jako akt solidarity, angažovat se skrze psané slovo, i tak by mohla být charakterizována současná francouzská literatura.

Napadá mě například spisovatelka dělnické třídy Annie Ernaux, jejíž literární materialismus těla a uchopení jedince v jeho rodinné etnologii jasně reflektuje Zolovu naturalistickou tradici. Neopomeňme ani Virginii Despentes, přezdívanou „rock’n’roll Zola“. Jak již přezdívka naznačuje, jedná se o kontroverzi a zesoučasnění romaneskní tradice, ale analogicky autorka taktéž vytváří soudobou romaneskní fresku Francie uchopenou v jejím komplexním, sociálním a politickém horizontu. V neposlední řadě bychom mohli zmínit Édouarda Louise. Jeho evokace liberálního násilí a třídního boje, explicitní kritika pracovních podmínek liberální ekonomie a jejich dopad na dělnickou třídu jeví jasné známky Zolova socialismu. Louis „chce ukázat, že násilí utlačovaných je pouze ozvěnou násilí utlačovatelů“. Obdobně i Zola poukazuje na mechanismy násilí a vykořisťování slabšího dominantní třídou. Autoři se mimo jiné podobají v charakterizaci literárních postav. Znevýhodněný a vykořisťovaný nemá vždy hrdinské, empatii budící atributy. Jedná se naopak i o neidealizovanou verzi dělnické třídy, která se často stává prostředím pro rozmach homofobie, rasismu, alkoholismu či misogynie. 

Konstatujme na závěr, že pokud Zola mluví především o přírodním předurčení a dědičnosti uzavírající jedince do vězení fyziologické fatality, dnes mluvíme spíše o determinismu sociálním, který nám pomáhá konceptualizovat struktury podmanění. Proletářem se totiž nerodíme, ale stáváme. Navíc jakkoliv jsou zmínění autoři ovlivněni Zolovou literaturou, zaznamenáváme menší zaujetí stylem a rozhodně nečekejme květnatost a nedostižný literární impresionismus. Možná poetismus, délka komplexních frází a vedlejších vět v současné literatuře nenachází svoje umístění. A tak návrat k Zolovi, vrcholu 19. století, v nás pak může probudit určitou literární závrať — fyzický, metafyzický a zejména literární zážitek.

Bibliografie

Primární literatura 

Z překladu Evy Outratové:

Zola, Émile, Germinal, Praha, Odeon, 1970. (1885)

Zola, Émile, Zabiják, Praha, Odeon, 1969. (1876)

Zola, Émile, Země, Praha, Odeon, 1983. (1989)

Z překladu Věry Dvořákové:

Zola, Émile, Lidská bestie, Praha, Odeon, 1973. (1890)

Z překladu Tamary Sýkorové-Řezáčové: 

Zola, Émile, Mistrovské dílo, Praha, Odeon, 1996. (1886)

Sekundární literatura

Bloom, Harold, Émile Zola, New York, Chelsea House Publishers, 2004. 

Nelson, Brian, Émile Zola: A Very Short Introduction, London, Oxford Press, 1995. 

Gallois, William, Zola: The History of Capitalism, London, Verlag Peter Lang, 2000. 

Giraud, Frédérique, Émile Zola, le déclassement et la lutte des places — Les Rougon-Macquart, condensation littéraire d'un désir d'ascension sociale, Paris, Honoré Champion, 2016. 

Grant, Elliott M., Zola's « Germinal »: A Critical and Historical Study, Leicester, Leicester University Press, 1962.

Lombardo, Patrizia, « Zola et Taine : la passion du document », Les Cahiers naturalistes, no. 67, 1993, s. 191—200.

McAuliffe, Marie, Dawn of the Belle Epoque: The Paris of Monet, Zola, Bernhardt, Eiffel, Debussy, Clemenceau, and Their Friends, New York, Rowman & Littlefield Publishers, 2011. 

Mitterand, Henri, « Zola à Anzin : les mineurs de Germinal », Travailler, vol. 7, no. 1, 2002, s. 37—51.

Pagès, Alain, Zola et le groupe de Médan, Paris, Perrin, 2014. 

Id., Le Paris d’Emile Zola, Paris, Éditions Alexandrines, 2016.

Šalda, F. X., Emile Zola, Česká revue, 6/I, 1903, s. 8—15.

Thibaudet, Albert, Úvahy o Zolovi, Román a kritika, Praha, Odeon, 1987, s. 414—436.

Autorka je studentkou prvního ročníku doktorandského studia Románských literatur v Ústavu románských studií na Filozofické fakultě UK.