Dystopie jako nástroj emancipace

Zdá se, že převládající společenský pesimismus je nejen v módě, ale často se nabízí jako jediné východisko, jak se k současným celospolečenským problémům postavit. Diskuse o všeobjímajících globálních rizicích a nejistotách tu existuje už nejméně od poloviny osmdesátých let, kdy německý sociolog Ulrich Beck vydal knihu Riziková společnost (1986, česky Sociologické nakladatelství 2004) – hořkou ironií osudu krátce po havárii v jaderné elektrárně Černobyl, která se stala přímo exemplárním případem nepředjímatelné globální katastrofy. Mezi hlavní znaky takovýchto „globálních rizik“ podle Becka patří právě to, že zasahují všechny bez rozdílu, nelze je nijak předvídat a do jisté míry nám nezbývá než se s jejich přítomností tak nějak smířit. Příkladem takového rizika jsou chemikálie, kterými si lidstvo otravuje vzduch a půdu: nemůžeme je rozpoznat běžnými smysly, z médií ale „víme“, že mohou být přítomné i v potravinách, které si kupujeme v lokálním supermarketu. Tato neověřitelná objektivita rizik nás přivádí do stavu neustálé úzkosti a strachu o ty nejzákladnější hodnoty, jako jsou zdraví a bezpečnost nás a naší rodiny.

Platnost Beckovy argumentace se bohužel od prvního vydání jeho knihy moc nezměnila – spíše se prohloubila. Co ovšem přibylo, je nový způsob, kterým se o rizicích dozvídáme. Z online informačních portálů, ze sociálních sítí, z bleskových zpráv, které nám předávají děje katastrofálních událostí ze všech koutů planety vteřinu poté, co k nim došlo. Naše pozornost je vybičována k neustálému napětí: přijít to může kdykoli a odkudkoli. Strach není už jen obranná reakce na blížící se nebezpečí. Protože nebezpečí je „stále blízko“, strach se stává trvalým jevem. Člověk může mít pocit, že je potřeba být neustále ve střehu, neustále se před něčím bránit, a kde hrozí nebezpečí, tam namísto racionální úvahy a reflexe nastupuje emotivní boj o holé přežití.

Dystopické romány často vyrůstají právě z takového podhoubí permanentní existenciální úzkosti. A pokud se šikovně zpracované téma potká s rezonující čtenářskou základnou, z literárních děl se stávají „kontroverzní“ a „prognostické“ bestsellery. Jedním příkladem za všechny je hojně diskutovaná kniha Podvolení Michela Houellebecqa (2015, česky Odeon 2015), v níž autor reaguje na exponenciálně rostoucí poptávku po řešení tzv. uprchlické krize, kterou si po svém spojuje převážně s importem a narůstající dominancí islámu. Způsob, jak je s migrací v posledních letech v médiích nakládáno, v nás vyvolává právě takové představy, jaké ve své knize popisuje Beck. Přestože osobní smyslová zkušenost většiny Evropanů s migrací je nevelká (v Česku se limitně blíží nule), skrze různé informační kanály jsou nám předkládány informace o rizicích, která s migrací souvisejí, ať už se s ní setkáme nebo ne. Migrace se pro nás stává neviditelným, abstraktním rizikem, k němuž jsme ovšem nuceni se nějak bezprostředně a konkrétně postavit. Houellebecq pak ve svém románu předestírá stereotypní obrazy a schematické zápletky, které nabízejí jednoduchou možnost hodnotové volby. Složitý svět propletených lidských osudů se v autorově provedení stává banální bipolární osnovou, v níž dystopická látka slouží veskrze k vymezení „špatného“ („špatné“ vede k realizaci dystopie) proti „správnému“ („správné“ má šanci dystopii zabránit). Právě v jednoduchosti takového rozdělení spočívá jeho velká přitažlivost a potenciální atraktivita pro publikum.

Jde to i jinak

Polarizace „dobrých“ a „špatných“ hodnot není v dystopických románech nijak neobvyklým jevem. Naopak pro spoustu i historicky oceňovaných děl tvoří binární struktura základní konstrukční kostru. Zpravidla jde o uchopení tématu, na něž má být upozorněno, jeho vytržení ze specifického historického kontextu a vsazení do nové konstelace významů, v níž jsou „negativní“ stránky tématu vyhroceny ad extremum. Dobrá rozlišitelnost binární struktury v pozadí je pro recepci klíčová. Ať už jde o státní dohled v Orwellově 1984, totální nadřazení společnosti nad individualitou jedince v Huxleyho Konci civilizace nebo bezvýhradnou dominanci patriarchátu v nedávno seriálově oživeném Příběhu služebnice Margaret Atwoodové (1985, česky BB art 2008).

V těchto knihách má ovšem záměrná schematická polarizace hodnot zároveň funkci společenské kritiky. Zatímco fikční příběh může působit jako nihilistická metafora zmaru a zániku, rozhodující je jeho zasazení do aktuální společenské debaty, kde se stává explicitním vyjádřením politického stanoviska. Zatímco první pojetí dystopie (např. Podvolení) pouze konzervuje a prohlubuje stávající bezvýchodnost a z ní plynoucí úzkost a strach, druhý přístup (např. Deník služebnice) slouží jako nástroj společenské emancipace. Neděje se to ovšem v prvním plánu, ve fikčním světě samotném, ale až prostřednictvím role, kterou na sebe román bere mimo něj. Pomocí uměleckých nástrojů (např. metafor, alegorie, mimotextových odkazů) dokáže autor vyprávěním fikčního dystopického příběhu rozrušit zažité vzorce myšlení a efektivně poukázat na jejich zkostnatělost. To lze dobře sledovat právě v případě Příběhu služebnice, který se, i díky seriálovému zpracování, třicet let po svém vydání stává například argumentem v politickém boji proti sexismu Trumpovy administrativy.

Dystopie po Česku? Díky, raději ne

V českém kontextu se druhému, emancipačnímu, typu blíží Únava materiálu Marka Šindelky (Odeon 2016). Dystopické kulisy nehostinné betonovo-asfaltové infrastruktury tady slouží k probuzení empatie s hlavní postavou, která si v sobě nese specifickou, většině Středoevropanů nedostupnou zkušenost člověka prchajícího před válkou. Přestože hrdina prožívá veskrze úzkostný, existenciální příběh, do společenské debaty nevstupuje jako důkaz bezvýchodnosti, ale jako apel k hledání východiska.

Tendence k prvnímu typu potom vykazuje román Za alpami Davida Zábranského (Větrné mlýny 2017), v němž dystopicky vykreslená marnost a bezradnost západního světa jako by volala k nostalgické obraně a znovuoživení konzervativních hodnot. Pro českou literaturu jako celek je potom příznačné, že se autoři a autorky uchylují k „bezpečným“ nepolitickým tématům a neutrálním mikrosvětům osobních traumat. To je případ Jezera Biancy Bellové (Host 2016), v němž výrazně dystopicky vykreslené prostředí slouží především k efektivnímu zprostředkování příběhu hlavního hrdiny a jeho funkce mimo rámec knihy je minimální. Ekologická katastrofa působí tísnivě a nezvratně, aniž by ovšem čtenáři nabízela klíč nebo jej provokovala k novému uchopení analogické ekologické situace ve světě mimo knihu. Za „dystopický román“ je označena i právě vydaná kniha Petry Hůlové Stručné dějiny hnutí (Torst 2018). Autorka v ní, jak už je jejím zvykem, vybočuje z šedého českého průměru a do politického tématu se pouští ve smyslu „vše je politické“ – zvyky, jazyk, stereotypy a kategorie každodenního jednání. Zdá se ovšem, že – opět jak je jejím zvykem – Hůlová balancuje na hraně mezi kritickou reflexí a staromilským reakcionářstvím. Počkejme si tedy, až a zda její nový román vstoupí do širší společenské debaty, která teprve odhalí případný buřičský potenciál.

Všudypřítomný strach z neviditelných globálních rizik, navíc obludně znásobený filtrem mediální mašinerie, pro lidstvo v současnosti představuje objektivní, historicky bezprecedentní výzvu. O to víc je potřeba hledat nástroje, které nám umožní se s tímto strachem vyrovnat s uměřeností, empatií a s kritickým odstupem. Dystopie v současnosti není jen vyprázdněná marketingová nálepka odpovídající na poptávku konzumního hipsterského nihilismu jednadvacátého století. Tedy nemusí být. Stále má potenciál vyvolávat ve čtenářích konstruktivní, i když zneklidňující, otázky týkající se každodenního bytí ve světě. Prázdnou nálepkou se může stát, pokud bude místo otázek nabízet pouze triviální odpovědi. Nebo pokud nebude nabízet nic kromě fetišizace úpadku a ponechá čtenáře v blažené pasivní rezignaci.