Dvě století finské poezie

„Moje mysl sobě žádá, mozek můj mě ponabádá, abych počal píseň pěti, abych jal se vyprávěti, abych spustil píseň rodnou…“ Těmito verši popisujícími touhu vyprávět, zpívat a básnit začíná v překladu Josefa Holečka epos Kalevala, základní kámen finské kultury. Z útvarů lidové slovesnosti, sesbíraných především v Karélii, jej v první polovině 19. století sestavil Elias Lönnrot. Nejen poezie, ale finskojazyčná literatura vůbec do té doby existovala v tištěné podobě jen ve velmi omezené míře.

Ukázka z nedokončené velké ilustrované Kalevaly od malíře Akseliho Gallena-Kallely

Přes šest set let, do roku 1809, bylo Finsko součástí Švédského království a kulturní elitu tvořilo švédskojazyčné obyvatelstvo. Poezie ve finštině žila především v podobě nesmírně bohaté lidové slovesnosti, zahrnující epické, lyrické i rituální písně. Díky sběratelům činným hlavně v 19. století se tento literární poklad podařilo ve velké míře zapsat a zachovat. Lidová poezie pak inspirovala nespočet umělců a její tradice a odkaz jsou živé dodnes.

Od 19. století se ve finštině intenzivněji rozvíjí poezie umělá. Autoři formálně i tematicky navazují na lidovou tradici a zároveň se obracejí i k poezii evropské. Svébytnou poetikou blízkou romantismu propojenou s inovativní prací s formou je z druhé poloviny 19. století znám Aleksis Kivi. Rozsáhlou tvorbou nejrůznějších žánrů, v níž vynikají především syntézy kalevalských mýtů a evropského symbolismu, se do dějin finské poezie zapsal asi nejčtenější finský básník Eino Leino, který tvořil na přelomu 19. a 20. století.

Rodný dům Aleksise Kiviho v Nurmijärvi

Ve 20. letech minulého století se finská poezie pozvolna přibližuje evropským proudům, směrům a hnutím — expresionismu, vitalismu, futurismu nebo avantgardě. Začíná se také etablovat volný verš, který programově prosazovala například Katri Vala.

Zlatým věkem finské poezie se stávají 50. léta, kdy se na domácí půdě prosazuje modernismus inspirovaný imagisty a dálnovýchodní lyrikou. Texty se formálně rozvolňují, stavějí na básnických obrazech a jejich nekonvenčním řetězení, autoři usilují o nalezení nového jazyka. Každý z nich (například Eila Kivikk’aho, Helvi Juvonen, Paavo Haavikko, Eeva-Liisa Manner) si ale zároveň zachovává osobitý hlas a tvoří na základě specifických východisek.

Šedesátá léta se ve finské poezii projevila politickou a společenskou angažovaností a příklonem ke všedním tématům (Pentti Saarikoski), na což 70. a 80. léta reagovala návratem k přírodě a lyrickou miniaturou (Risto Rasa), ale třeba i literárním undergroundem a rockovými texty (Jarkko Laine, Markku Into) nebo ozvuky postmoderny.

Památník na místě rodného domu Katri Valy v Muoniu

Poslední tři dekády se nesou ve znamení aktivní kulturní scény. Básníci i čtenáři se sdružují kolem několika literárních časopisů (Tuli&Savu, Nuori Voima) a velmi populárních a hojně navštěvovaných festivalů (například helsinský Runokuu). Důraz je čím dál tím více kladen na využití nových médií a veřejné performance.

V češtině máme zatím jen málo možností, jak se s finskou poezií seznámit. Vedle Lönnrotovy Kalevaly (nejnovější vydání je z roku 2014) a výboru z lidové lyriky Kanteletar (1904) vyšly knižně všehovšudy jen dvě básnické sbírky — Místo ženy (2011) Vilji-Tuulii Huotarinen a Zrcadlem zrcadla (2002) Marise Gothóniho — a antologie poezie 90. let Má tvář v jazyce (1998), kterou sestavila Viola Parente-Čapková. S kratšími výbory a jednotlivými texty se mohli čtenáři čas od času setkat v revue Světová literatura a dalších periodikách. Průřezová antologie finské poezie v současné době vzniká na FF UK. V rámci rozsáhlého tříletého projektu ji připravuje tým studentů a pedagogů oddělení finských studií vedený autorem tohoto článku. Kniha vůbec poprvé v českém překladu představí kanonické texty finské lyriky od lidové slovesnosti do 80. let 20. století. Z ní jsou také vybrány následující překlady starších textů.

Kallio (1803—1852) po sobě zanechal jen nemnoho básní. K nejznámějším patří zde uvedená „Píseň“ psaná tzv. kalevalským metrem, typickým pro lidovou slovesnost. Jedná se o čtyřstopý trochej protkaný nepravidelným lomeným veršem a hojně využívající aliterace a paralelismu. Kromě něj Kallio ve finštině aplikoval například i elegické distichon.

Píseň
(sb. Velký vůz II, 1832)

Zašlo slunce za hladinu
zašel zlatý kotouč v moři,
za západní zašel vlny;
přešlo jaro, přešlo léto,
zvadlo kvítí, lesk pobledl,
odletěli pryč i ptáci
jiným krajům zazpívati;
odletěli — —
          — — přiletěli,
nazpět vše se navrátilo,
na východě vyšlo slunce,
jemuž rovno nikde není,
přišlo jaro, přišlo léto,
ptačí píseň zas zazněla,
rozkvetlo i zlaté kvítí,
nevrátí se milovaný,
nikdy více nevrátí se,
nepřijde již můj druh drahý,
marně na něj čekat budu.
Drahý brachu, bratře zlatý,
nespílej mi, neláteř mi,
pokud proto truchlit budu
nebo zpívat začnu Píseň!

Aleksis Kivi (1834—1872) byl prozaik, dramatik a básník, mimo jiné autor prvního finsky psaného románu Sedm bratří (1870). Jeho tvorba bořící konvence si mezi některými jeho současníky vysloužila mnoho kritiky a plně byla doceněna teprve později. V poezii kromě domácí lidové tradice hojně těžil i z antiky nebo evropského romantismu a rozvíjel komplikovaná rytmická schémata pracující jak s přízvuky, tak s délkou slabik.

Žal
(sb. Vřesoviště, 1866)

            Jaký to žal,
jaká to šeď mi duši zastřely,
jak večer podzimní, co na pustý kraj pad?
        Marno je trápit se mi,
        marno je vésti boj,
vše na světě celičkém — marno!

            Ne, netoužím
po nebi, po nocích Gehenny,
nesevřu v náručí děvče již víc.
        Osudem budiž mým:
        vědomí útrap se oprostit
a nicotě propadnout tiché.

            Mí přátelé!
Vás naposled o službu žádám,
vyslyšte prosbu mou, kterou k vám mám:
        Rov dejte připravit,
        v něm já se zabydlím,
do útulku prsti vstoupím.

            Hrob vyhlubte
mi ve stínu smutečních vrbí
a černým rubášem přikryjte jej,
        pak opusťte můj
        a navěky zamkněte dům,
neb v poklidu spáti toužím.

            Však na hrobě
mém kopeček nevršte žádný,
jen hlína travnatá bude ho krýt,
        nikdo ať netuší,
        že mé místo poslední
se pod vrbou sinalou skrývá.

Uuno Kailas (1901—1933) stihl za svůj krátký život vydat pět básnických sbírek prodchnutých expresionismem a existenciálními otázkami. Vedle vlastní tvorby do finštiny hojně překládal, například J. W. Goetha nebo finskošvédskou modernistku Edith Södergran.

Dům
(sb. Sen a smrt, 1931)

Dům vyvstal můj za jediné noci —
kdo stavení sroubil, ví jen Pán.
— Snad ruku podal ku pomoci
on, Černý tesař sám? —

Nic v domě mě nezahřeje,
za všemi okny noc se tmí.
Chladný plamínek beznaděje
mi v kamnech brunátní.

A nemá dveří chýše moje,
jimiž přítel by vstoupil, host.
Ven dveře vedou jen dvoje,
dvoje: do snu a na věčnost.

Katri Vala (1901—1944) patřila k vůdčím osobnostem literární skupiny Nosiči pochodní (Tulenkantajat), která se obracela k soudobým evropským trendům. Básně Katri Valy překypují exotickými motivy, pestrobarevnými přírodními obrazy a extatickým opojením z žití. Její sbírka Vzdálená zahrada (1924) je první finskojazyčná sbírka psaná celá volným veršem.

Kvetoucí zem
(sb. Vzdálená zahrada, 1924)

Zem kypí sytě modrofialovými svícny šeříků,
šedostříbřitými kvítky jeřábů,
nachovými hvězdokupami smolniček.
Modravé, zlatavé, bělavé květy rozvlnily v nekonečnu mizející moře luk.
A ta vůně!
Líbeznější než kadidlo v chrámu!
Žhavý a rozechvělý a k zbláznění šalebný
pohanský odér pokožky země!

Žít, žít, žít!
Prožívat vášnivě vrchol života
s okvětními lístky dokořán,
žít v divukrásném květu,
blouzniti o slunci, o své vůni snít —
opojně, naplno žít!

Co na tom, že dostaví se smrt!
Co na tom, že pestrobarevný půvab
povadne a sesype se k zemi.
Vždyť jednou rozvinul se květ!
Nebeskou láskou,
spalujícím citem zazářilo slunce
květinám rovnou do srdce,
až na dno rozechvělého bytí!

Autor vystudoval finskou filologii a klasickou archeologii na FF UK. Překládá finskou poezii, prózu, literaturu pro děti, filmy i seriály. V současnosti připravuje velkou průřezovou antologii finské lyriky.