Domácí knihkupectví #7: Pábení kufrů
Sousloví „domácí knihkupectví“ předpokládá domov, domácnost. Je to zvláštní, protože právě knihy mě naučily domov opouštět. Stojí už v bibli, že nejsme z tohoto světa. Ovidius vypráví o proměnách, Nietzsche o sebepřekonání a tuší i zcestovalá babička od Němcové, že „nevede každá cestička k domovu“. Vzhledem k tomu, že jsem se stěhoval zhruba pětadvacetkrát, někdy dokonce jen tramvají nebo letadlem, všechny mé knížky se vtěsnají do dvou až tří kufrů, a to i společně s oblečením.
Knihy mě ale také naučily — nevěřit knihám. Odolat jejich nekrofilnímu pábení, pro které je tak snadné zavrhnout chudobu každodennosti. Vnímat, co se do nich nevejde. A psát… Není snad bezmocnějšího vzdoru! Nepřináší to potěšení, člověk se toho zase tolik nedozví, mnohem víc ztrácí, než získává, dělá to na úkor těch, které miluje, a ještě se nakonec musí doprošovat nakladatelů…
Nosit si knihy domů je nebezpečné, bývá v nich příliš mnoho cizí samoty. Ba někdy se uvnitř jak ve vodníkových hrníčcích tísní celé duše! A protože jsem zlý, tři takové kousky vám doporučím — tři divné Francouze; jen napřed otevřu své kufry, ještě jsem se od posledního stěhování tak úplně nevybalil. Kdo ví, kdy zase potáhneme jinam…
Kniha z červeného kufru
Georges Banu: Nepodrobený herec, Praha: AMU, 2016.
Divadelní herectví je uměním reprodukovaného okamžiku a jen vzácně se mu podaří být oslaveno knihou. V uměnovědách herec často splývá se znakem v rámci širších konstrukcí a snad ještě chmurnější zážitek skýtá četba domýšlivých hereckých memoárů. Přitom od sklonku devatenáctého století nabylo herectví zcela nové, takřka metafyzické hodnoty, ve které se vůně významu nerozlišitelně zasnubuje se zraněnou tělesností. A samo tělo herce se stává dramatem, rozporem života a snu…
Právě tento aspekt se povedlo kouzelně vyzdvihnout francouzskému kritikovi Georgesi Banuovi. Nejspíš i proto, že byl sám neúspěšným hercem, který se vědomě rozhodl stát píšícím divákem, a tedy najít jazyk pro svá milostná vzplanutí k chimérám. Eseje jsou navíc ve své fascinaci systematické, snažící se postihnout základní rysy herectví moderního věku. Najdete zde kapitoly jako evropský vs. orientální herec, vztah herce a režiséra, stárnoucí herec nebo herec přestrojený za opačné pohlaví, v kontrastu k nahému herci.
A třebaže Banuova divácká odysea končí trochu konzervativně v přitakání evropskému modelu, založenému na dědictví Konstantina Stanislavského, mnohem rozkošnější je autorovo vyznání, že teď ke stáru už nikam do divadel nechodí, zato žije v obklopení loutek…
Knihu Nepodrobený herec lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.
Kniha z bílého kufru
Marcel Duchamp: Rozmluvy s Pierrem Cabannem, Praha: Tranzit, 2017.
Vyhnout se Duchampovi znamená minout se s duchem doby. Nenapadá mě jiný umělec s tak závratným vlivem na současné umění. A jeho bilanční rozmluvy jsou asi tím nejvhodnějším načuchnutím k jeho étosu. Ne náhodou přežívá v obecném povědomí jako autor vystaveného pisoáru s názvem Fontána, Duchamp je totiž v první řadě troll. Trickster. Vtipálek, v jehož tiché, skoro až tajnůstkářské přítomnosti se radostně hroutí základy všech našich jistot.
Je to vlastně rozhovor Duchampa s duchampovcem. Ten druhý zná Duchampa více, než se zná on sám, alespoň co se týká letopočtů či vystavených děl, ví všechno o tvůrcově dospívání, rozluce s evropskou avantgardou a přesunu do tehdy provinčnější Ameriky, zkrátka zná ho jako „historickou událost“. Zato Duchamp, to nevědomé dítko štěstěny, jakoby mimochodem zpochybňuje práci, politiku, náboženství, manželství, koncept bytí, dokonce i tvořivou funkci umělce. Všechno, jen aby zůstal věrný pohybu Neviditelných Křídel.
Knihu Rozmluvy s Pierrem Cabannem lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.
Kniha z černého kufru
Roland Barthes: Světlá komora, Praha: Fra, 2005.
Někdy se ale svět zastaví jak po stisknutí spouště. Jste profesor, vzrušují vás znaky, vzrušují vás kluci z Tangeru, ještě jinak milujete svou maminku Henriette. Jenže ta vám (hlavně vám) najednou zemřela. A vaše deníkové psaní rozdírá nezhojitelný smutek.
To byste však nebyl Roland Barthes, abyste i tehdy nenašel útěchu v teoretickém myšlení a ze ztráty matky nerozvinul — oklikou přes úvahy nad fotografiemi — hypotézu zraněného pohledu. V jednom ze snímků jste ji totiž „znovu nalezl“, což zní snad ještě šíleněji než někoho ztratit, protože to znamená, že teď ještě vy odumřete jejímu návratu…
A tak vás jednoho únorového dne — možná ve chvíli, kdy jste si vzpomněl na svůj nikdy nenapsaný román Nový život? — srazí dodávka. A vaše smrt, smrt autora eseje o smrti autora, se stane podnětem pro parodický thriller Laurenta Bineta Sedmá funkce jazyka. Vyšetřování nehody se chápe nabubřelý komisař, jako byste snad figuroval ve spiknutí levičáků před blížícími se prezidentskými volbami, jako by vaše pojetí sémiotiky bylo hrozbou na úrovni atomové zbraně… Stáváte se karikaturou. Smutek se rozpustí v plurálu cizích slastí.
A konečně jste zapomenutý.
Knihu Světlá komora lze zakoupit online zde, případně na stránkách vašeho oblíbeného nezávislého knihkupectví.