Dějiny jako prostor k jednání
Po knize Tyranizovaná spravedlnost z roku 2013 přichází dvojice Karel Hvížďala a Jiří Přibáň s dalším dialogickým titulem, tentokrát věnovaným českým dějinám a výkladu jejich uzlových momentů a hlavních trendů.
Rozhovor mezi zkušeným a vzdělaným publicistou a filozofem práva se odbývá v jedenácti kapitolách, v nichž projdeme od úvodního vymezení vztahu mezi historií a formováním národní identity přes počátky křesťanství, českého státu a jeho nejstarší dějiny až k naší přítomnosti (vzhledem k neustálým posunům hranic možného a představitelného v české politice je zřejmě třeba doplnit, že rozhovor vznikal od roku 2016 do počátku roku 2018).
Kniha představuje ukázkový příklad myšlení o dějinách a dějin myšlení. Tázající ani odpovídající se neutápějí ve faktografii, na druhou stranu se však ani neuchylují k prázdným floskulím o domnělé povaze českých dějin. Jiří Přibáň se v odpovědích suverénně pohybuje na poli právního myšlení, filozofie, sociologie a historie a dokáže s jistotou a precizností, jež by mu mohl závidět leckterý historik, vystihnout podstatné hybné momenty jednotlivých epoch našich dějin. Tam, kde by historik nejprve nastínil časovou a událostní linku jako základ výkladu, vychází Přibáň z moderních sociologických a právních teorií, kterými tento faktografický základ uchopuje a staví do širších souvislostí. A to i evropských, neboť české dějiny jsou nedílnou součástí dějin obecných a společenských, konfesních a modernizačních procesů, které v nich probíhaly a probíhají.
Kniha svým představením českých dějin upomíná na podobné tituly, jež v poslední třetině dvacátého století sepsali autoři přistupující k historické látce z pozic jiného oboru, ať již jde o Tigridova Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Patočkovu esej Co jsou Češi nebo rozsáhlou knihu Češi v dějinách nové doby od trojice Pithart, Příhoda, Otáhal. Asi nejblíže má k textu Jana Patočky, neboť podobně jako on chápe dějiny jako otevřený prostor lidského jednání, v němž v každém okamžiku stojíme před možností volby a za tu pak neseme odpovědnost. Nic není fatálně dáno a předurčeno, pozicí českých zemí ve středu Evropy a v doteku mocných sousedů ještě není určen ráz jejich dějin, ten vytváříme my sami.
V této souvislosti je třeba podotknout, že jednu z os výkladu představuje vyrovnávání se s názory, které zazněly v takzvaném sporu o smysl českých dějin, zejména ve fázi prvé, ohraničené zhruba posledním desetiletím devatenáctého století a koncem první republiky, a poté v debatě o českém údělu na sklonku šedesátých let minulého století. Oba autoři přesně rozlišují rovinu poplatnou době, v níž aktéři sporu žili, a rovinu nadčasovou, protože celý spor byl zároveň hledáním hodnot, na nichž měla česká (československá) společnost stát a k nimž se měla vztahovat. I proto je příznačné, že dnes se s žádnou debatou o naší národní minulosti, která by přesahovala úroveň izolovaných textů, tradovaných stereotypů a předsudků nebo účelových politických aktivit, nesetkáváme.
Závěr knihy může působit až pochmurně, neboť Jiří Přibáň velmi přesvědčivě dokládá změnu demokratických parlamentaristických zvyklostí po volbách v roce 2017 a posun k autoritativnímu pojetí vlády, tedy de facto konec první České republiky. Nejlepší obranou proti pesimismu je však uvědomění si výše zmíněné teze, že naše dějiny jsou jen a jen naší volbou.
Karel Hvížďala — Jiří Přibáň: Hledání dějin. O české státnosti a identitě 883—1918—2018, Karolinum, Praha 2018