Další struska na ostravskou haldu

Struska Ivana Motýla za výtvarného doprovodu Petra Szyrokého přenáší čtenáře do těch už tolikrát prozkoumaných a prolezlých prostorů hospod, kaváren a dolů, do myriád postesků a hektolitrů piva. Je to kniha typického ostravského smutku.

Občas jako by ti Ostraváci za haldy neviděli, a tak zůstávali tím, co píší a tvoří, uzavřeni mezi dvě zkřížená hornická kladiva. Jako by Ostrava nenabízela nic jiného než pivo a továrny. Jako by člověk v Ostravě nemohl psát o ničem jiném než o tom hospodského bezďáctví. V básni „Doživotní trest“ je „Ostrava položená / na kavalec / z něhož se nevstává“. A to je zřejmě pravda. Když už má někdo Ostravu před sebou, Ostravu se vším tím, co se o ní neustále omílá, přímo takhle vraženou před oči v té nejsurovější podobě, jakou nabízejí tamější továrny a hospody, asi se nedá psát o ničem jiném.

Ivan Motýl, mladší bratr básníka Petra Motýla, vydává Strusku jako svou první oficiální sbírku. Její předchůdkyní byla samizdatová knížka Zloději ve sklenici z roku 1991. Přesto byl Motýl v tomto mezidobí literárně činný, především co se týče autorských čtení, ale také editorské práce. Namátkou připravil sbírku Milana Krupy To pivo je mým topivem nebo ostravský sborník Briketa. Svou druhou prvotinu se však rozhodl nevydat běžným způsobem, ale přetvořit ji za pomoci ostravského výtvarníka a sochaře Petra Szyrokého na básnický komiks. Zvláštní je také generační rozdíl obou autorů a to, jak se jejich poetiky prolínají ve výsledném díle.

Vizuál je útržkovitý a připomíná opravdu, jak to nazývá ve svém doslovu Petr Čichoň, „náčrtník sochařských skic“. Časté odkazy na známá díla, měnění stylů podle textu a jednolitá hnědá barva jsou spíš náhledem do tvůrčí dílny na stránky procesu než hotovým dílem připraveným k publikování. A jako komiks kniha také příliš nefunguje. Obrazy a text se nedoplňují, ale často se spíš jen lepí na sebe, jeden překáží druhému. Nekomunikují, aby vydaly společnou výpověď, aby se jim podařilo stvořit celek, který by byl víc než pouhý součet částí. Pár komiksových kousků se najde (například „Hledání Bohumila Hrabala v Ostravě“), ale není jich mnoho. Nepříjemná je barva i font, které člověku už tak nečitelné texty ještě odtahují.

Celou třetinu svazku tvoří poema „Ostravské ulice“. Začíná jako postesk nad tím, že v Ostravě stále zůstává mnoho ulic pojmenovaných podle mapy, kterou dali městu komunisté. Proto je asi i dole uvedena poznámka o tom, že názvy pocházejí z Google Maps z roku 2019 — kdyby se tomu jako náhodou nechtělo někomu uvěřit. Jenže nakonec je to čtyřicet stránek jen vyjmenovávání ulic, seřazených do náhodných množin. Už dlouho jsem nečetl tolik zbytečných slov. I další z nejhorších textů „Indiánská láska“, který je jen sezením v hospodě promíchaným nepochopitelnými vulgaritami, dává větší smysl — o to je to smutnější. Často se autor bohužel neubrání naivním veršům, které jsou snad více než hloupé — „dvakrát smrt a deci vodky“.

Mnohem lépe vyznívají ty části, kdy obraz mluví víc než text, jako v básni nazvané „Jakou barvu má smrt“. Minimem textu vynikne obrazová skica, která dává prostor imaginaci a rozvíjí text novým způsobem. Stejně dobře však působí na druhou stranu i básně vytištěné běžným způsobem, u kterých celá obrazová část chybí.

Až na samém konci v básni „V devatenácti“ se dozvíme, kde se ztratila ta žízeň po životě a kde se na subjekt začala Ostrava lepit a vypalovat z něj strusku. Motýl se konečně neomezuje pouze na jednoduchý zesláblý popis hospodských stěn a piva, ale nechá za slovy probudit skutečné city. I vizuální stránka je zde umravněna, a tak je tento smutný příběh čitelný a prožitelný.

Občas se básněmi dostaneme i mimo Ostravu, například do Brna nebo do Opavy. Z těchto vystupuje text „Dálnice“, který vizuálně i obsahem odkazuje i na sochu svatého Kryštofa od ostravského sochaře Mariuse Kotrby. To jsou ale drobné výjimky. Knížka je jinak čistým otiskem jednoho místa do jednoho člověka a možná i do pár dalších, co rádi pijí řídký ostravar.

Struska bohužel nejde dál než za svůj prostor stolu se zeleným politým ubrusem a pár ostravských ulic. Člověk musí Ostravu, a s tím i otisk, který nechává v současné literatuře, pochopit, nebo alespoň mít pro ni pochopení. Já to pochopení nemám. Je to stále stejné dokola.

Ivan Motýl — Petr Szyroki: Struska, Větrné mlýny, Brno 2019