Je cool být pesimista?
Server Vulture zveřejnil v srpnu loňského roku seznam nejlepších dystopií, přičemž v doprovodném článku zaznělo, že žijeme v době boomu tohoto žánru. Záplava titulů knižních i filmových dokládá, že pochmurné vize budoucnosti a totalitárních zřízení nejrůznějších typů jsou v módě.
Na poli seriálové tvorby tak například zaznamenala velký úspěch adaptace románu Příběh služebnice Margaret Atwoodové v produkci streamovací stanice HULU. V kinech stále doznívá sláva young adult dystopií typu Labyrint. A svůj žebříček nabídly i třeba The New York Times.
Bradyho Gerbera z Lithub.com vedlo množství dostupných dystopií k úvaze, nakolik je pro subžánr stávající situace únosná, zda nedochází k oslabení jeho účinků — a v průběhu historického exkurzu po kanonických dílech si odpovídá, že ano. Příběhy, které měly být oslavou a vyjádřením odporu, se staly snadno konzumovatelnou pesimistickou, neřkuli nihilistickou zábavou. Nikoli samozřejmě globálně, ale v masovém měřítku.
Podobná tvrzení jsou však příliš kategorická, negativní a založená i na osobním názoru, do jaké míry by měly být dystopie nejen varující, ale i konkrétně agitační. Stejně tak je dnes složité vynášet generalizující prohlášení o dystopiích ztrácejících svou sílu, uvážíme-li, že současný boom netvoří pouze nově vznikající díla, ale i klasiky, které se opět těší pozornosti.
Jistě, existuje určité nastavení ve společnosti, které vyvolává poptávku po dystopiích — a je samozřejmé, že uspokojit tuto poptávku vede k nárůstu průměrných děl či nepovedených adaptací. Nicméně to je poměrně běžný proces neomezený pouze na dystopie a neopravňující k výše uvedeným soudům.
Podobným procesem prochází například další z podvratných žánrů — horor. Jeho terapeutická funkce (jak o ní píše například Stephen King) je v první linii analýzy společenských problémů a traumat (stačí se podívat na historické proměny monster). Po období silných děl prolamujících tabu přichází komerčními tlaky deformované období (a s tím související větší možnosti vyjádření se i méně kvalitních, spíše „udržitelných“ tvůrců) a nakonec útlum… Dokud se cyklus znovu nenahodí.
Další žánr, který prochází podobným cyklem, je filmová fantasy. Například rozmach podmíněný Excaliburem a Barbarem Conanem v osmdesátých letech a následně revitalizace po uvedení Pána prstenů do kin na prahu tisíciletí — v obou případech se následující produkce spokojily s „béčkovou kvalitou“. Zmínit lze také momentálně vrcholící éru superhrdinských komiksových adaptací. Podobné cykly vlastně ve svém přehledu naznačuje pro dystopii i Geber.
Dnes jsou hranice těchto cyklů pochopitelně rozklížené. Existenci cyklu prodlužují vlivy východních kultur, protože přináší větší počet prvků novosti, než by bylo normálně možné. Toto přebírání se navíc řídí svou vlastní logikou, která posiluje průměrné vyznění segmentu, nikoli zvětšování počtu top děl. Příkladem budiž hollywoodská adaptace Ghost in the Shell, kde v rámci „srozumitelnosti“ došlo ke zjednodušení zápletky na střet zlé korporace a po individuální svobodě toužících hrdinů, zatímco otázky po hranici lidskosti ve strojové skořápce byly jen naznačené.
Pravdou je, že podobné tvrzení by šlo také obrátit. V posledních letech například zažíváme i rozmach děl pojmenovaných souhrnně solarpunk či ecopunk — tedy příběhy, které se naopak snaží o pozitivní vyznění budoucnosti a lidské schopnosti vyrovnat se s výzvami technologickými i společenskými. I zde pochopitelně můžeme generalizující tvrzení zpochybnit — podobný přístup přece krom jiného prosazoval klasický Star Trek! A je otázkou, nakolik naopak programově pozitivní příběhy neberou sílu schopnosti žánru nastavit myšlení čtenáře či diváka jiným způsobem, mimo komfortní zónu, zda příliš nezavání laciným eskapismem, stejně jako průměrné dystopie nezavání laciným alarmismem…
Žánrová tvorba je příliš rozsáhlá, aby bylo možné vynést jeden jediný soud platný pro určitou epochu. Vždy se bude jednat o tvrzení založené na brutální selekci, ke kterému bude možné vznést řadu připomínek. Opět vzhledem k prolínání kultur je možné připomenout rozmach čínské sci-fi, kde se teprve v poslední době objevuje motiv nebezpečných mimozemšťanů (a tedy i pesimističtější ladění vývoje společnosti).
Zajímavější tedy vždy budou otázky typu, jak konkrétní dystopie fungují v proměnách doby a provedení, jak souzní s náladami společnosti (viz boom cosplayů ve stylu „služebnic“), a způsob, jakým „produkčně-nakladatelský komplex“ upravuje působivost a syrovost děl, aby byla komerčně co nejúspěšnější, než prohlašovat, že pouhou zvýšenou popularitou ztrácí nějaký segment příběhů na síle. Nakonec se vždy asi vrátíme ke staré poučce Raymonda Chandlera (a posléze Andrzeje Sapkowského), že v jakémkoli žánru je jen hrstka skutečně kvalitních děl — ale právě podle nich, nikoli podle průměru nebo dokonce podprůměru, bychom měli soudit celek.