Člověk visící ve vzduchu

La belle Vera aneb Když Milan Kundera nebyl doma

Ptala se Marie Vodičková (1991)

V televizních dokumentech z protiokupačního týdne v srpnu ’68 zazněl vloni na podzim také hlas tehdejší odvážné televizní hlasatelky Věry Kunderové. Jaké to tehdy bylo a co se potom dělo s tebou a už tehdy slavným autorem Směšných lásek, Žertu a jednoho z nejpronikavějších vystoupení na památném sjezdu spisovatelů v létě roku ’67? Vím, žes musela odejít z televize a Milan Kundera z FAMU.

Jednadvacátého srpna jsem byla s Milanem v Praze, v noci nás probudila letadla a v šest hodin ráno pro mne přišel kdosi z televize a odvedl mne do studia. Vysílali jsme nejdřív z Vladislavovy ulice, pak z kina Skaut, zatímco nás usilovně hledali Rusové. U vysílání byl též Jiří Lederer, Jiří Dienstbier a Jiří Švejkovský. Jeden Jiří zemřel v emigraci, druhý je ministr, třetí se mi ztratil z obzoru. O několik dnů později jsem se připojila k televiznímu vysílání v Liberci, kde jsem potkala ve štábu, který všechno organizoval a redigoval, Václava Havla. Zůstala jsem pak ještě nějaký čas v televizi, než mě vyhodili. Nemohla jsem samozřejmě najít žádné zaměstnání. Dávala jsem doma načerno soukromé hodiny angličtiny. Žili jsme velice skromně z mého vyučování a z našetřených peněz za poslední české vydání Žertu. Tak uběhlo pět šest stísněných let. Pak na podzim roku 1973 dostal Milan náhle a nečekaně významnou literární cenu ve Francii za Život je jinde. Edgar Faure, který byl předsedou francouzského parlamentu, dosáhl svou osobní intervencí, že Milan směl přijet na čtrnáct dní do Francie, aby cenu převzal. Tam dostali Francouzi nápad zařídit mu pozvání na nějakou univerzitu. Českým úřadům přišlo vhod, že se nás můžou zbavit, a tak jsme se v létě roku 1975 ocitli ve Francii. Nemohli jsme si vzít skoro nic. Jen to, co se nám vešlo do malého renaulta: dvě stě knih, padesát desek, nějaké šaty, žádný nábytek. Francouzští přátelé nám museli všechno půjčit, i lžičky a vidličky, než jsme se mohli velmi pomalu sami zařizovat z Milanova nevelkého profesorského platu.

Když jsme odjížděli, měli jsme pořád teoretickou možnost se vrátit. Možná že tě překvapí, že jsem to byla já, kdo byl od začátku rozhodnut se nevracet. K definitivnímu společnému rozhodnutí došlo ve chvíli, kdy Milan začal psát rok po našem příjezdu Knihu smíchu a zapomnění; bylo hned jasné, že za tu knihu by v Čechách musel být odsouzen, ta kniha byl definitivní rozchod. Stačilo ostatně, že z ní publikoval v Nouvel Observateur ukázku, bylo to v roce 1979, a byl okamžitě zbaven občanství.

Vím, že ses před odjezdem učila anglicky a francouzsky…

Udělala jsem moc dobře, že jsem se okamžitě po ruské invazi vrhla na studium angličtiny; jednak mi ta soustředěná práce pomohla zapomenout na všechna trápení, jednak nám to přišlo později velice vhod. Stala jsem se v posledních letech vlastně jakýmsi Milanovým literárním agentem. Vyřizuji pro něho dodnes veškerý styk s nakladateli, což je opravdu celodenní zaměstnání, které si vyžaduje znalost jazyků, zejména angličtiny. Francouzsky jsem uměla velmi povrchně a naučila jsem se mluvit až zde. Chodila jsem v Rennes tři roky na univerzitu, ale hlavně jsem odposlouchávala obchodníky, domovnice, patrony bister a pouštěla se s každým umíněně do rozhovoru. Největší můj triumf byl, když mě jednou v taxíku šofér považoval za Francouzku, která si vzala cizince, a řekl Milanovi shovívavě: „Taky se jednou francouzsky naučíte.“

Kde působil Milan Kundera nejdřív a jak jste se pak dostali do Paříže? Co to všechno znamenalo pro tebe? Jak jste například hledali byt, zařizovali se a navazovali nakladatelské a společenské styky? Víme, že Paříž byla okouzlena nejen Milanem Kunderou, jeho novými romány, ale i tebou. Četli jsme o tobě jako o „la bella Vera“, o krásné Věře. Doufám, že Francouzi vedle tvé krásy ocenili i tvou inteligenci a výkonnost po Milanově boku.

Když přijdeš na Západ, v ničem se nevyznáš. Máš sehnat byt. Ale jak se to vlastně dělá? Jídlo: chtěla jsem koupit křen; ve slovníku jsem našla, že se jmenuje refort, ale když jsem řekla refort, všude mi strkali rokfór, sýr. Křen, i když má své francouzské jméno, je ve Francii docela neznámá věc. Když jsem nabídla francouzským hostům po večeři makovec, mysleli, že je chceme omámit drogou, protože o máku věděli jen to, že se z něho dělá opium. Tehdy jsme si snad poprvé uvědomili kulturní svébytnost střední Evropy: podle máku a křenu. V Rennes nebyli žádní čeští emigranti, byli jsme tehdy odkázáni jen na Francouze, a to bylo moc dobře. V naší situaci jsme měli dvě možnosti: buď se považovat za emigranty, stýkat se především s Čechy, zabývat se jen tím, co se děje doma, a být i finančně závislí na různých politických podporách a protekcích, anebo si naopak říct: Teď začínáme svůj život úplně znova, od začátku, na vlastní pěst, v jiné zemi, kterou chceme znát, do níž se chceme vkořenit a zůstat už v ní. Volili jsme tu druhou cestu. Nejdřív jsme žili v Rennes, kde Milan přednášel na univerzitě na katedře srovnávací literatury. Kdysi v Čechách na FAMU mluvil spatra a prakticky bez přípravy, zde si musel připravit nejenom zcela nové přednášky, ale celé si je větu po větě napsat, protože si v cizím jazyce netroufal improvizovat. Bylo to vysilující. Přijel v létě do Francie s tmavými vlasy a na Vánoce byl šedivý. Svou funkcí byl professeur associé, což znamená, že jeho místo muselo být prodlužováno z roku na rok, takže jsme žili v ustavičné nejistotě, co s námi bude dál. Později přešel Milan na velmi slavnou pařížskou školu École des hautes études — přednášeli tam Roland Barthes, Michel Foucault, Claude Lévi-Strauss, Raymond Aron —, ale pořád jako professeur associé. Trvalé jmenování dostal až někdy v osmdesátých letech a teprve tehdy jsme začali mít jakýsi klid, co se týče naší materiální existence.

Společenské styky? Nemuseli jsme je nijak navazovat. Spíš se dá říci, že nás ty styky okamžitě pohltily. Pamatuju si, že v poslední době v Československu jsme nenacházeli celé týdny ve schránce žádný dopis. Lidé na nás zapomněli nebo chtěli zapomenout. Když Milanovi zemřel tatínek, dostal z celého Československa jen dva kondolenční dopisy. Dodnes si pamatuju, že jeden byl od Jana Skácela. Příchod do Francie byla proto závratná změna, asi taková, jakou si mnozí v Čechách prožili po Listopadu, když přešli z kotelen nebo vrátnic přímo do vlády. V Paříži byl tehdy mexickým velvyslancem náš přítel romanopisec Carlos Fuentes, zval nás na všechny svátky na svou ambasádu, kde jsme přespávali a vídali se pravidelně s Gabrielem Garcíou Márquezem, Cortázarem, a dokonce několikrát s Buñuelem. Když se Milan dostal na École des hautes études, založil tam nový, dosud neexistující obor: kulturu střední Evropy. Šlo mu vždycky o to, aby Československo nebylo viděno jako „východní země“, ale jako součást Západu, jako střední Evropa. Mluvil tehdy hlavně o Kafkovi, Brochovi, Gombrowiczovi, Haškovi, Stifterovi, Musilovi, ale snažil se soustředit kolem svého semináře všechny středoevropské kulturní osobnosti: pozval tam například na dva měsíce Kazimierze Brandyse, který na to vzpomíná ve svých pamětech, a několikrát také vynikajícího jugoslávského romanopisce Danila Kiše, Tadeusze Konwického, naši přítelkyni, polskou filmařku Agniezsku Hollandovou, Maďara Meszöbyho, z Čechů například Václava Bělohradského, univerzitního profesora v Janově.

Hlavně nás však pohltila sama francouzská společnost se svým rutinním systémem večeří a koktejlů. Chci ti k tomu říci toto obecné poznání: Díky svému neobyčejně intenzivnímu společenskému životu je francouzská společnost nezničitelná. Představovala jsem si, že by byla okupována Rusy jako my. Že všechny časopisy by byly zakázány. Organizace zakázány. Lidé vyhnáni z míst. Ten zvyk scházet se na večírcích, při obědech, v salonech by způsobil, že by to jejich společností ani nehnulo. Žila by dál stmelena tisícerými neformálními kontakty, společně debatující, myslící, reagující. Český národ, který nemá vybudován tento po staletí trvající systém společenského života, taková okupace musí zničit mnohem víc: společnost se rychle atomizuje a přestane téměř existovat.

Proč jste se po letech života v Paříži rozhodli žít na Islandu?

Ve Francii jsme oba museli velice pracovat, mnohem víc, než jsme byli zvyklí z Čech. Společenský život nás zpočátku těšil, oslňoval, ale brzy jsme pochopili, že je též únavný, že rozrušuje, vede k trvalé nespavosti; nestačili jsme na něj fyzickými silami, ale zároveň jsme mu nemohli uniknout. Jen já znám hloubku Milanovy alergie vůči veřejnému životu. Neznám nikoho, kdo by byl věrnější svým přátelům jako jednotlivcům. Ale neznám nikoho, kdo by byl méně než on schopen zůstat spojený s nějakou skupinou, ať už literární, nebo politickou, či hospodskou. Proto jsme brzy začali toužit po nějakém skrytém místě. Ta tichá touha se stala posedlostí poté, co Milan vydal Nesnesitelnou lehkost bytí. Nikdo netušil, že ta kniha bude mít ve světě takový úspěch. Milan měl samozřejmě radost, ale když se mu do semináře nahrnula spousta zevlounů, když ho začali otravovat fotografové a novináři a zastavovat neznámí lidé na ulici, viděla jsem ho poprvé za celou dobu, co jsme žili ve Francii, v chronicky stísněném stavu. Nikdy se nepovažoval za známého autora, a jak ho znám, nikdy po tom netoužil. Ne že by nestál o to, aby jeho knihy došly uznání. Ale myslel si vždycky, že to půjde nějak zařídit, aby u toho nemusel osobně asistovat. Nikdy se nepodíval na kazetu se svým televizním vystoupením, nikdy od roku 1984 neotevřel žádný časopis, kde se o něm píše. Odmítá už sedm let jakékoli interviewy, veřejná vystoupení; jen v tomto roce odmítl dva čestné doktoráty, a odmítá dokonce všechny literární ceny, pokud vyžadují, aby se někde ukazoval.

Foto: Archiv Věry Kunderové

Stal se naprosto nepoužitelný pro jakýkoli veřejný život. Já ty pocity nechuti k sebezveřejnění znám sama z doby, kdy jsem pracovala v televizi. Snášela jsem to sice lépe než on, ale když mne po invazi vyhodili a pochopila jsem, že už se na obrazovku nikdy nevrátím, že si mne už nebudou prohlížet lidi, které já sama neznám, že už mne nebudou chválit ani napomínat, kritizovat mou tvář, mého holiče, mou sukni, dělat si na mne nárok, byla jsem až překvapená tím, jak se mi hrozně ulevilo. Milanův radikální rozchod s veřejným životem neznamená náš rozchod s Francií, kde si stále ponecháváme byt a kde máme věrné přátele. Nikdo jiný, jen oni nás podrželi nad vodou v nejhorších dobách. Navždycky nás k nim bude vázat vděčnost a láska.

Jak jste sledovali pražskou listopadovou revoluci a jak se vám jeví její pokračování?

Byla jsem celou dobu přesvědčena, že už nikdy neuvidím Prahu. Můj pesimismus byl absolutní. Listopad byl především neuvěřitelné překvapení. A pak dojetí. A pak radost. Co si myslím o pokračování? Člověk, který žije tak dlouho v cizině a ví, že se už nevrátí, může vám jen držet palce a sám se ptát.

Milan Kundera patří dnes k předním světovým spisovatelům. Po románech Život je jinde, Valčík na rozloučenou, Kniha smíchu a zapomnění, Nesnesitelná lehkost bytí bylo poslední dílo z ledna loňského roku, Nesmrtelnost, označeno za jeden z deseti nejlepších světových románů za posledních deset let. Kterou z jeho knížek máš nejradši ty a proč?

Mám je ráda všechny stejně. Pokud přece jen lpím speciálně na některých stránkách, je to jen ze zcela soukromých důvodů. Milanovi dělalo určitě potíže dát se ve Francii znovu do psaní. Byli jsme ve velice horkém létě roku 1976 na ostrově Belle-Île, já jsem vzala s sebou proti jeho vůli psací stroj a skončilo to tak, že mi diktoval po šest týdnů spatra do stroje první verzi Knihy smíchu a zapomnění. Byli jsme v plavkách na zahradě. Pili jsme u toho víno, někdy nás chytal strašný stesk po Čechách a Milan se snažil, aby mi nebylo u stroje smutno a abych se občas smála.

Vím, že Milan svěřil vydání svých knížek v Čechách brněnskému nakladatelství Atlantis. Kdy a v jakém pořadí knihy vyjdou?

Milan slíbil Janu Šabatovi, řediteli Atlantisu, už v listopadu ’89 všechny své romány. Je jich sedm. Mají vycházet každý rok dva, v chronologickém pořadí. Žertem počínaje.

Kdy se podíváte do Čech?

Vracíme se do Čech tak, že o tom kromě nejužšího kroužku přátel nikdo neví. Tak tomu bude i nadále. 

---

Člověk visící ve vzduchu

Ptal se Miroslav Balaštík (2019)

Zkusme navázat hovor tam, kde v roce 1991 skončil. Nebo ještě lépe přenést se o třicet let dál, do současnosti. Na Island jste se nakonec nepřestěhovali, zůstali jste v Paříži a do Čech jste se už téměř dvacet let také nepodívali. Nestýská se ti?

Nedokážeš si představit jak moc. Emigrace je těžká věc. Je to nejhorší blbost, kterou může člověk v životě udělat. A v Paříži se už nedá normálně žít. Jednak kvůli turistům, kteří zničí všechno, ale zhoršují se i služby, veřejná doprava, bezpečnost, všude je špína, nedá se dýchat kvůli smogu. A k tomu neustálé stávky, demonstrace, žluté vesty. Všechno se rozpadá a nic už pořádně nefunguje. Když jsme přijeli, chodila pošta třikrát denně. Dnes jsme rádi, když nám vůbec doručí balík z Čech a neztratí se někde cestou. Jenže co s tím? Co s námi? My už se nikam přestěhovat nemůžeme.

Dokážeš si představit, že byste v roce 1975 odmítli pozvání do Rennes a z Československa neodjeli?

Já ano. Milan by nejspíš nenapsal některé knihy, ale upřímně řečeno: no a? Prožili bychom prostě jiný život.

Ty knížky jsou přece také součástí tvého života…

Ano. Čtyřiadvacet let jsem dělala Milanovi agenta. Teď jsem jeho zastupování předala americké agentuře Wylie, se kterou úzce spolupracuji. Sama jsem si nechala jen dvě země: Čechy a Francii.

První smlouvu jsem podepisovala v Římě v hotelu Nationale s Robertem Calassem, šéfem asi nejintelektuálnějšího nakladatelství na světě — Adelphi. Přišel s dlouhou červenou šálou, já se třásla trémou, Milan se opíjel nahoře na pokoji. Ale dopadlo to výborně a s Robertem jsme se strašně skamarádili. S italskými překlady to bylo nejdřív podobné jako s Žertem ve Francii. Víš, jak to bylo s Žertem? Jednou, to už jsme tam byli zabydlení, jsme se bavili s Alainem Finkielkrautem o knížkách a on říká: „To je úžasný, jak Milan umí měnit styl, jak vedle toho barokního jazyka, co je v Žertu, je jinde tak věcný a civilní…“ Milan vůbec nechápal, o jakém barokním jazyku mluví, a běžel se podívat do francouzského vydání Žertu. A teď ta hrůza: například místo „byla nahá“ bylo něco jako „oděná v nejkrásnějším rouše Evině“ a spousta podobných blbostí. To byl šok a Milan ztratil rok života jenom tím, že všechno kontroloval, překládal a opravoval. Já jsem se mu smála, že kdyby to hned napoprvé přeložili přesně podle originálu, že by třeba vůbec nebyl ve Francii tak slavný. A s italským překladem to bylo podobné. Milan letěl do Itálie na uvedení Směšných lásek a na letišti ho vyzvedával jeho italský překladatel. Milan na něj začal mluvit a on říká: „Pardon, ale já neumím česky.“ To mu zatrnulo a ptá se: „A jak jste tu knihu tedy překládal?“ On si poklepal na náprsní kapsu, kde měl Milanovu fotku, a říká: „Srdcem.“ Přiznal se, že měl nějaké české přítelkyně, které mu to jakýmsi způsobem překládaly, a on to upravoval, aby to znělo dobře italsky. U Roberta Calassa v Adelphi jsme pak samozřejmě zadali nové překlady.

Když mluvíme o smlouvách, tak nejlepší spolupráce byla s Asiaty. A hlavně s Číňany. Před patnácti lety za námi přišel takovej hezkej čínskej kluk, představil se, že se jmenuje Wuping Zhao a že pracuje v nakladatelství v Šanghaji. Tvrdil, že po Číně běhá neuvěřitelné množství špatných, pirátských překladů Milanových románů, a povídá: „Když mi dáte opci na všechny knížky, tak vám zaručuju, že do šesti měsíců nebude jedna jediná na pultech.“ Wuping mne nakonec přesvědčil, dostal opci a skutečně do půl roku všechna pirátská vydání zmizela. Do dnešního dne vyšlo v seriózních překladech se schválenými obálkami všech sedmnáct Milanových knížek a s obrovským úspěchem.

Ano, je to kus mého života. Teď, když jsem předávala Wyliemu zastupování, zavolala jsem nejdřív šrotovací vůz. Naházeli všechny záznamy z vyjednávání, všechny smlouvy z celého světa do pytlů a před mýma očima je dávali do řezačky. Tak skončilo mých čtyřiadvacet let. Rozřezaný na proužky, na cimprcampr. Tohle je můj život. A takhle nakonec vypadá každý život.

Marii Vodičkové jsi říkala, že jste emigraci neplánovali.

To je pravda. Rozmýšleli jsme se, jestli máme vůbec do Rennes odjet, protože i když jsme neplánovali zůstat, věděli jsme, že to bude velká změna. Byla jsem dokonce u pana Řezníčka v Brně, který předpovídal budoucnost. Věděl o mně jenom, že jsem štír, nic víc, a pamatuju si, že mi tehdy řekl: „Štírečku, vy neumřete v Čechách, ale někde na jihozápadě.“ Nevím ale, jak by se to teď mohlo stát.

A to ti nemohl předpovědět Milan? On přece taky dělal horoskopy.

No jistě. Oni byli s Vlastíkem Fialou takoví dva horoskopáci. Asi jako Nezval. Jenom jednou jsem jim naletěla. Potkali jsme se v Karlových Varech a já měla druhý den letět do Brna. A oni úplně řádili, že nesmím odletět, že to je absolutně vyloučeno, protože podle jejich horoskopu mě čeká katastrofa. A tak mne zblbli, že jsem fakt tu letenku prodala a jela vlakem. Ten měl sedm hodin zpoždění, netopilo se a já jsem dostala chřipku jak hrom. A když jsem jim telefonovala, že mám horečku 39,5, tak byli ještě spokojení a říkali: „No vidíš, že jsme měli s tou katastrofou pravdu.“

Důvod k emigraci jste ale po roce 1968 měli…

To přišlo později, v roce 1969, kdy mne vyhodili z práce. V jedné ruce jsem držela Krokodýla, což byla významná televizní cena, a ve druhé ruce papír s výpovědí. Milana vyhodili z FAMU o rok později. Odposlouchávali nám telefon, což mi jednou ukázali na poště v Králově Poli, na takovém svítícím panelu. Občas bylo dojemné, jak se k nám úplně neznámí lidé chovali. Milan byl na volné noze a já jsem pak chvíli hledala zaměstnání, ale nevzali mě ani na brněnském výstavišti jako umývačku nádobí. Tak jsem doma učila angličtinu. To mne kupodivu nechali dělat.

Vraťme se ještě na chvíli do Rennes v roce 1975.

Začátek. Dva roky prázdnin. My jsme neprožívali ani tak pocit osvobození, jako spíš okouzlení. Obrovskou zvědavost: žít někde jinde, naučit se jazyk, poznávat novou zemi, nové lidi.

V čem byla ta zkušenost nová?

Skoro ve všem. Třeba to, jak Francouzi používají jazyk. Vždycky je v tom jakási diplomacie, kterou Češi, nebo alespoň já, nemají. Já jsem byla vždycky to, čemu oni říkají „velká huba“. Prostě ano ano, ne ne, žádné kličkování. A to, jak funguje francouzská společnost, jak je sociálně rozvrstvená, to je úplně jiné. Jdu třeba po ulici s velmi významnou levicovou intelektuálkou a potkáme našeho pošťáka a já mu říkám „salut“, česky „ahoj“, a ta levičačka se zatvářila, jako by spolkla žábu, a kousek dál povídá: „No Věro, zbláznila ses? Ty ve svém postavení přece nemůžeš říkat ‚ahoj‘ pošťákovi.“

Každá společnost má prostě určitá pravidla. Vzpomínám si taky, jak jsme byli ještě v Rennes, Milan učil na univerzitě a já jsem na téže univerzitě studovala francouzštinu a francouzskou literaturu. Dostala jsem za úkol napsat esej o Flaubertovi. Večer jsem to doma smolila, přišel Milan a říká: „Nechej toho, budeme mít návštěvu, udělej nějakou večeři a já ti to napíšu. Flaubert je moje specialita.“ Tak byla večeře, já odevzdala práci, kterou mi napsal, a byla to katastrofa. Úplně červený moře! Jedna chyba za druhou. Ve Francii je nejlepší známka 20/20, vždycky jsem mívala tak 16/15 a teď jsem měla 9/9. Teda on měl 9/9! Ale ne proto, že by to bylo špatně, ale že to bylo jiné myšlení, jiný přístup k Flaubertovi, než jak tady byli od školy vychovaní.

A tisíce maličkostí. Že třeba existuje dvacet druhů hořčice. Když jsem ještě nerozuměla etiketám, tak jsem je v obchodě tajně otvírala a z každé si trochu lízla. Tehdy nebyly všude kamery, tak to šlo. A s moukou zrovna tak, protože žádná z nich se nejmenovala „hrubá“. Taky jsem si myslela, že avokádo je jakási odporná hruška, a další blbosti. Ale právě to poznávání a zvědavost, to byl motor, který nás držel. A taky vědomí, že i když nikdy nebudeme Francouzi, tak se musíme zařídit tak, jako bychom byli.

Kdy jste se definitivně rozhodli, že zůstanete?

To nebylo okamžité, k tomu jsme dospívali postupně. Po téměř dvou letech, když to rozhodnutí konečně padlo, jsem ještě naposledy jela zpátky. Zařídit život mému tátovi a Milanově mamince, aby jí zůstal dům na Purkyňově ulici. A taky propašovat do Francie poznámky k Nesnesitelné lehkosti bytí, které zůstaly v Československu. Zanesla jsem je na francouzskou ambasádu a oni je převezli diplomatickou poštou. Pak jsem strávila asi sedm hodin na výslechu na policii. Vůbec nevím, co po mně vlastně chtěli. A pak vyšly v Nouvel Observateur kapitoly z Knihy smíchu a zapomnění a Milana zbavili občanství. To mu mimochodem už nikdy nevrátili. Já mám francouzské občanství, ale nejsem Francouzka. Jsem Češka.

A co další Češi ve Francii? Stýkali jste se s exilovými kruhy?

Ne. Oni nechtěli nás a my jsme nechtěli je. Samozřejmě jsme se potkávali s některými kamarády emigranty, s Tondou Liehmem, Petrem Králem, Milošem Formanem. Ale to nebyly žádné kruhy. Jednou jsem se pokoušela tady v Paříži zapojit do nějakých aktivit, protože jsem nechtěla, aby měli pocit, že jsme se úplně odtrhli a že na ně kašleme. Tak jsem se někdy v osmdesátých letech vydala na demonstraci proti Husákovi. Došla jsem k Československému velvyslanectví a první Čech, kterého jsem potkala, mi ironicky říká: „Pan Kundera má rýmu, že nepřišel?“ Tak jsem se zase otočila a řekla si, že už nikdy. Jednou jsem se pak ještě v Michiganu, kde Milan přebíral čestný doktorát, účastnila nějaké večeře s Čechy, a hrozně jsme se pohádali. Politicky.

Proč?

Protože jenom nadávali na komunisty a všechno bylo podle nich špatně. A to nebylo pro mne snesitelné.

A podle tebe nebylo?

Podívej se na můj život: Já jsem nebyla ani v Pionýru, ani v Socialistickém svazu mládeže, když jsem šla do školy, bylo na nástěnce napsaný: „Věro Hrabánková, Karle Byčovský, proč nevstoupíte do Pionýra?“ Nevstoupila jsem. Můj táta byl v té době ve vězení, zavřeli ho na pět let bez soudu. Já nemám tedy nejmenší důvod komunisty hájit, ale ta hrůza skončila někdy kolem roku 1963, po kafkovské konferenci. To, co bylo potom, byl jiný komunismus, který dělali jiní lidé. A díky nim byl Forman, Chytilová, Krejča, Menzel, díky nim byly Literární noviny. Já dokonce ani na ty Rusy nemůžu nadávat, tak jako to děláte vy. Ano, přijely tanky, mne vyhodili z rozhlasu a z televize a zničili nám normální život, ale to neznamená, že je budu všechny nadosmrti nenávidět. Pamatuju si, jak jdu 21. srpna z televizního vysílání Bartolomějskou ulicí, byla plná tanků a vojenských vozidel, a najednou mne jeden z těch vojáků, mladý kluk, možná ani ne dvacet let, chytí a zatáhne do domu a zavře dveře. Já si říkám, tak šmitec, tak takhle skončím, někde zabitá v průjezdu, ale ten kluk mi vrazil do ruky horu letáků a říká: „Dlja tvoju mať“ a já tam čtu v azbuce něco jako: „My nevíme, kde jsme, my jsme si mysleli, že jedeme do Německa, my jsme tohle nechtěli.“ Ten kluk riskoval život! Kdyby si toho všimli, tak by ho namístě zastřelili. Já je nenáviděla, pochopitelně, ale když se ti přihodí něco takového, tak si najednou uvědomíš, že nic není černobílý. Nic není černý, nebo bílý, jak vy si tam myslíte, všechno je šedivé.

Co se vlastně tehdy stalo s tvým otcem?

Naši se rozešli, když mi bylo asi dvanáct. Máma si našla někoho jiného a já jsem hrozně vyváděla, že chci být s tátou. Doktoři proto rozhodli, že u něho zůstanu. Neměli jsme peníze a táta začal pronajímat část bytu. Nastěhovala se tam nějaká Francouzka a ta jednou slyšela, jak se táta se svým kamarádem domlouvá, že budou emigrovat, a udala je. Byl pět let ve vězení a vrátil se jako mrzák. Tehdy to bylo děsný. Hrozilo mi, že jako dcera zločince půjdu do nějakého ústavu na převýchovu. Když jsem byla na policii a říkali mi, že táta je gauner a půjde do vězení, chytila jsem kalamář s inkoustem, co stál na stole, a mrskla jsem ho po tom policajtovi. Dodnes vidím, jak mu ten modrej inkoust teče po bílé košili.

Nakonec jsem se vrátila k mámě. Její nový muž byl právník, tak nějak zařídil, že jsem na převýchovu nemusela.

Ano, komunisti byli hrozní, zavírali a popravovali lidi, ale po Maďarsku, po roce 1956, to přestalo. To bylo tak strašné zlo, co se tam dělo, že se lidé začali, myslím si, probouzet. Pozvolna, velice pozvolna, samozřejmě.

Potom mámina nového muže poslali z Prahy pryč. Musel se odstěhovat do pohraničí a skončili jsme v Bruntálu. Už mi bylo skoro šestnáct, tak jsem nastoupila jako servírka a kuchařka v nádražní restauraci. Čepovala jsem pivo, narážela bečky. To bylo peklo. Věděla jsem, že odtamtud musím utéct. Nejdřív jsem utíkala aspoň v myšlenkách, hrála jsem divadlo, mimochodem dodnes jsou v bruntálském divadle moje fotky, a taky jsem recitovala, abych se z toho všeho nezbláznila. Věděla jsem, že mi nikdo nepomůže a že to je jenom na mně. Pak jsem se přihlásila do recitační soutěže Wolkrův Prostějov. Uměla jsem nazpaměť Dívku a smrt, celou tu dlouhatánskou poému od Gorkého. A vyhrála jsem.

Tam mne slyšel přednášet někdo z pražského rozhlasu a pozvali mne na konkurz do rádia. Když mne přijali, měla jsem strašný strach, jestli dostanu propustku. Na opuštění pohraničí totiž byla potřeba zvláštní propustka.

Naštěstí se to podařilo. Soudruzi, kteří o tom rozhodovali, mě znali, protože jsem jim na schůzích recitovala. Na jejich výslovné přání často Kainara.

Recitovala jsi i poté, co ses dostala z Bruntálu?

Samozřejmě. To byla moje láska. Dokonce jsem v televizi recitovala Roberta Desnose v Nedělní chvilce poezie, jestli si pamatuješ, co to bylo za pořad. Ale mým nejmilejším básníkem byl Janek Skácel. To byl navíc i velký kamarád. Když už jsme bydleli v Brně na Purkyňově, tak se stávalo, že třeba ve tři ráno někdo zvoní a já v županu jdu k brance otevřít a tam Janek: „Prosim tě, rychle mi udělej kafe, já jsem trochu pil a Boženka to nemá ráda.“ To nebylo nic výjimečného. Jednou mi taky provedl úděsnou věc. V Olomouci byla výstava růží a já jsem o tom měla točit reportáž. V Olomouci chtěli, abych s sebou vzala Janka. Měli jsme živý vstup a já se ptám: „Pane Skácele, co říkáte té výstavě růží?“ A on: „Já nemám růže vůbec rád, já mám rád chudobky.“ Co na to v tu chvíli máš říct? No nějak jsme se z toho vylhali. A kvůli poezii jsem se svým způsobem seznámila i s Milanem.

Jak?

V pražském rozhlasu neměli čas mne učit profesi, tak mne poslali do Brna na vyškolení. Tam se mě ujal Honza Křapa a jednou, když jsem šla do noční služby, jsem na Lenince, dneska se to jmenuje Kounicova, u Stadionu potkala Karla Kapouna s nějakým pánem. Karel Kapoun byl básník, kterého jsem recitovala, a on mi tehdy večer na Lenince říká: „Tady ten pán je Milan Kundera.“ A bylo to.

Vrátila jsem se do Prahy a po třech letech jsem se stěhovala do Brna na Purkyňovu 6 za Milanem. V Brně jsem už dělala v televizi a současně taky v Praze, to jsem tak různě pendlovala. Trochu blázinec, ale krásnej.

Víš, jaký bylo naše první rande? Zeptal se mě: „Slečno Hrabánková, umíte psát na stroji?“ Pak mi dvě hodiny diktoval a řekl: „Já vám zase zavolám.“

To bylo diktování pro vztah tak důležitý?

To byl trochu vtip. Ale diktování důležité bylo. Život je jinde například vznikal v Jugoslávii na ostrově Mali Lošinj, Milan měl všechno v hlavě rozmyšlené, pil Pelinkovac, diktoval a já jsem psala. Knihu smíchu a zapomnění takto „napsal“ na ostrově Belle-Île.

Pamatuješ si, jak jste v roce 1990 přijeli poprvé zpět do Československa?

Byla to zvláštní směsice dojetí, ale současně mě všechno nějak rozčilovalo. Šla jsem po Praze, poznávala místa, která jsem měla ráda, ale něco bylo jinak. A špatně. Víš, co bylo asi nejhorší? Co jsem si říkala, že tam už nejsem doma? Když jsem šla z Olšan od tátova hrobu přes celou Prahu do hotelu Hoffmeister a všude jsem slyšela angličtinu. Všude v centru byly dvojjazyčné nápisy. To nebylo možný ani při ruský okupaci, že by byly nápisy v ruštině! Tohle bylo strašný odcizení. My jsme s Milanem spolu vždycky mluvili česky. Čeština nás spojovala s domovem, a teď, když jsme se vrátili, to vypadalo, jako by se v té zemi už česky ani nemluvilo. Jako by ta země, ze které jsme odjeli, už neexistovala. Samozřejmě dnes je angličtina všude, tady v Paříži taky, ale tehdy to nikde jinde na světě nebylo, jenom v Praze, v tom jste byli nejrychlejší. A druhá věc: Když jsem uviděla v Nerudovce žebráka. Ve Francii je jich plno, ale v Praze jsem na to nebyla zvyklá, to nepatřilo do mé země, kterou jsem opustila a kde žádní žebráci nebyli. Byla jsem v šoku a začala jsem si s ním povídat. Řekl mi, že je inženýr, že přišel o práci a vyhodili ho z bytu, a já jsem se tam z toho všeho rozbrečela.

Foto: Archiv Věry Kunderové

Pak jsme jeli do Brna a šli jsme se podívat na Purkyňku, kde jsme bydleli. Milanova maminka už dávno umřela a byli tam nastěhovaní nějací jeho vzdálení příbuzní. Když jsme vešli, pochopili jsme, že ti lidi se tam chovali tak, jako bychom i my už umřeli. Nezůstalo tam po nás nic. Jediná kniha, obraz, váza, nic. Všeho se zbavili, jako bychom nikdy nebyli. To jim samozřejmě není možné vyčítat, ale připadalo mi najednou, jako bych se vrátila ze záhrobí.

Ani vy jste ale nepočítali s tím, že se někdy vrátíte.

Samozřejmě že pak už ne. Ještě když jsme poprvé v pětasedmdesátým přijížděli do Rennes ulicí, která se příznačně jmenovala Brněnská, tak jsme si říkali, že se vrátíme. Pro mě je hrůza, když si uvědomím, že umřu v Paříži. Já chci umřít doma jako Goethe, který se díval na strom ve své zahradě a pak zavřel oči a odešel.

Ve Francii ses nikdy necítila doma?

To nejde. Emigrant, v té první generaci, je někdo, kdo visí ve vzduchu. Skutečný domov ztratil a v nové zemi nikdy doma nebude. Já jsem doma denně, když se mi podaří usnout. To ležím na kameni nebo v tůni ve Vydře, v Brně na přehradě, bruslím nebo se koupu ve Vltavě. Já jsem celé noci doma. V Čechách mám desítky, stovky míst, kde bych se mohla schoulit, když je mi zle, tady jsem čtyřicet let, a nemám jediný místečko, kde by mi bylo dobře a cítila bych se v bezpečí. Možná jedno jediné místo: na Belle-Île, kde jsme si pronajali na několik měsíců mlýn uprostřed ničeho, uprostřed prázdné, krásné krajiny, a kde vznikala Kniha smíchu a zapomnění. Kniha, která pak způsobila, že nejsme Češi, i když Češi jsme.

Nechceš tady být ani pohřbená?

Já nechci být pohřbená. Snad najdu někoho, kdo mě rozpráší. Já se chci obrátit v prach, rozptýlit se, jen žádný pomníky nebo náhrobky. Byli jsme, nejsme. Konec. Nejlepší by bylo, abychom umřeli s Milanem společně, ale to se asi nepovede zorganizovat.

Jako že jsi přemýšlela o sebevraždě?

Když přijde těžká nemoc, tak co tady? Do nemocnice? To nikdy, já nesnesu, aby se mě někdo dotýkal. Dokonce i když budu po smrti, tak mi to nahání hrůzu. Dřív jsem si představovala, že se naučím řídit loď, odjedu na moře, dám si prášek, zapiju to whisky a nechám se sežrat rybama. Řídit loď se už teď ale asi nenaučím.

A proč jste se vlastně nevrátili po roce 1989?

Kvůli spoustě věcí. Kvůli novinářům třeba. Tady jsme už měli vybudované takové ochranné pásmo kolem sebe, aby se k nám nedostali, ale to by tam nešlo. A taky praktické důvody, protože jsme tady měli své věci, byt v Paříži a v Touquetu. A potom kvůli disidentům, kteří se dostali k moci a kteří nás nenáviděli. Z toho jsme měli obavy. A když vyšla ta odpornost o Milanovi v Respektu, už to vůbec nešlo. Tehdy jsem si poprvé uvědomila nemožnost návratu. A v tu chvíli se to narodilo. Touha být doma, na svých místech, kam se člověk může schovat, a současně vědomí, že už se nikdy vrátit nemůžu, protože tam jsou naši nepřátelé, kteří chtějí zničit Milana. Tehdy se to narodilo a všechny sny, které se mi zdají, jsou o tom, že jsem doma. Připadám si jako otrok na plantáži, který se v noci ve snech vrací do své země. Teď už moje sny nejsou tak strašidelné, ale zpočátku to bylo vždycky tak, že jsem se blížila domů, už jsem viděla svou milovanou krajinu, a v tu chvíli se auto se mnou začalo vzdalovat. Teď už se to naštěstí změnilo, už se tam vracím. Na svoje místa.

Říkáš „kvůli disidentům“, o co šlo?

To začalo v roce 1976. Rok po naší emigraci, kdy si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl: „Pane Kundero, nepleťte se do politiky.“ My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát. Teprve později jsme pochopili, co za tím bylo. Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice. Ale to jsme tehdy nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. Všechny ty útoky mám schované v archivu. Ostatní věci jsme už vyhodili a zničili, jenom tohle ne. Oni měli prostě obavy, že by mohl jít do politiky, a tak se ho snažili znemožnit. A nenávist vůči němu zůstávala i po Listopadu a všechno vyvrcholilo tím odporným textem v Respektu, který nás zničil zdravotně. A nikdo se mu dosud neomluvil!

Na druhou stranu to však vyvolalo obrovskou vlnu podpory…

To ano, pamatuju si na Věru Chytilovou, které za to ještě musím poděkovat, až se tam nahoře potkáme, pamatuju si na Yasminu Rezu, která se nás zastala jako první tady ve Francii. A samozřejmě spousta přátel nám psala a telefonovala, to bylo krásné, jenže tím se to zpět nevezme. Ten plivanec už zůstane. Stejně jako my tady.

Máš pocit, že po Listopadu to u nás mělo vypadat jinak?

Ano. Byla velká chyba, že se nenavázalo na pražské jaro. Sedm krásných let, schválně říkám sedm, protože to nezačalo v roce 1968, ale v roce 1963 kafkovskou konferencí v Liblicích. Jistě, byli jsme mladí a tak dál, ale tehdy se skutečně odehrávalo něco výjimečného. A byla největší chyba, kterou jste udělali, kterou udělali disidenti, že to chtěli vymazat. To je důvod, proč všechno potom šlo tak blbě. Nechali jste si namluvit, že komunismus trval padesát let, a dopustili jste, aby šedesátá léta takto amputovali z dějin a zničili. Jenom se podívej, jak jste se tehdy chovali k emigrantům. Tonda Liehm! Na tisíc procent jsem si byla jistá, že bude okamžitě ministrem zahraničí nebo kultury. Ten člověk udělal v cizině mimořádné věci pro českou kulturu, měl obrovské kontakty na nejvýznamnější politiky z celého světa, ale v Čechách o něj nikdo neměl zájem. Dneska žije opuštěný v Praze a nikdo si na něj nevzpomene. Proč se nevrátil Ivan Passer a další?

Z pohledu disidentů to bylo asi logické, protože pokud by uznali, že komunismus nebyl skrz naskrz zlo, tak by možná nevypadali jako takoví hrdinové a bojovníci, ale tu zemi to poškodilo.

Jak jsem říkala Marii Vodičkové: pro společnost je důležitá kontinuita, i kdyby Francii obsadili Papuánci, pořád by se konaly večeře, v Elysejském paláci i mezi popeláři, ve všech vrstvách by se lidé spolu scházeli, mluvili by o politice nebo o knihách, věděli by o sobě, a tím by se stále udržovaly kulturní hodnoty. V Čechách se všechno přerušilo. Ta švejkárna, kterou jste provozovali za normalizace, je dobrá, když si člověk potřebuje ulevit, něco obejít a trochu okopávat kotníky, ale sama o sobě není schopna vytvářet dlouhodobé vazby. Vy jste řekli, že všechno, co bylo před rokem 1989, bylo svinstvo a zapomeneme na to. To nebyla pravda a vy jste tím přišli o možnost navázat na všechno, co bylo dřív dobré. Vy jste začali znovu, ale tím jste přerušili tu důležitou kontinuitu.

Jistě, ona je kontinuita taky občas trochu směšná. Třeba ten francouzský pocit důležitosti, když místo Champs-Élysées píšou „nejkrásnější bulvár světa“. Nebo Pantheon, kam naskládali lidi, kteří chtěli být pohřbení jinde a kteří se třeba vzájemně nenáviděli, ale stát se je rozhodl dát dohromady! Anebo je pak zase vyhrabat a vyhodit na smetiště, jako to udělali s Maratem, když si uvědomili, že je to zločinec. Já tomu říkám skladiště mrtvých. Ale i tyhle podivnosti drží společnost nějak pohromadě.

Tos mi připomněla jednu scénu z Nesmrtelnosti, jak François Mitterrand vchází do Pantheonu, aby si tam vykolíkoval místo pro sebe, aby se podobal mrtvým, protože jak říká vypravěč: „Ten, jehož tvář nám splývá s tvářemi mrtvých, je nesmrtelný už zaživa…“

Kvůli tomu jsme se vlastně s Mitterrandem osobně seznámili. On si nás pozval „na kobereček“. Florence Malraux, dcera slavného spisovatele a ministra kultury de Gaulleovy vlády, mi volala, že by Mitterrand chtěl poznat Milana. A mělo to být u Françoise Saganové na obědě. Čekali jsme na něj, byli jsme děsně nervózní a on vstoupil s otevřenou knihou a říká Milanovi: „Tady vidím, že jste o mně něco napsal, mohl byste mi tu knihu podepsat?“ Položil Nesmrtelnost na krásné vyleštěné křídlo, vytáhl pero a podal ho Milanovi. Pak kousek poodešel a já vidím, jak je Milan úplně bledej a tváří se vyděšeně, tak za ním běžím a říkám: „Dvě r a dvě t.“

Tak jsme se spřátelili. To bylo opravdu přátelství. Naposledy si pamatuju, jak jsme byli pozvaní na oběd do Elysejského paláce. Mitterrand byl už tehdy hodně nemocný, sedělo nás u stolu asi deset, Milan po jeho pravici. Servírovali velké ústřice, speciální, které Milan nemá rád, ale Mitterrand je miloval a povídá: „Milane, budete je jíst i za mne, já už je nesmím, tak se budu aspoň dívat, jak vám to chutná, a budu si představovat, jak je to dobré“. A krmil Milana ústřicema, které on nesnáší, ale samozřejmě musel držet a sníst jich aspoň pět nebo šest.

Teď se chystá české vydání posledního románu Slavnost bezvýznamnosti, který bude z francouzštiny překládat Anna Kareninová. Proč to tak dlouho trvalo?

Protože jsme si dlouho mysleli, že by to mohl Milan přeložit sám, ale teď už to nejde, tak to bude aspoň kontrolovat. Pokud to dopadne dobře, tak by další měla být Nevědomost.

A ty české knihy? Proč nevycházely hned v devadesátých letech?

Já vím, že se o tom hodně mluvilo a že jste si mysleli, že je Milan nafoukanej, ale pravda je, že jsme se báli. Knihy, které psal v emigraci, mají trochu i politická témata a my jsme měli obavu, že se toho tam lidi chytnou a že to úplně zastíní to, co je v těch knihách podstatného. Jako tehdy v osmdesátých letech, když Češi rozdupali Nesnesitelnou lehkost bytí. Všude na světě měla úspěch, jen Češi na ni plivali. Nejvíc Milan Jungmann. Hrůza. Takže v tom váhání s vydáváním knih byly obavy, že by se něco takového mohlo opakovat. Nic jiného v tom nebylo. Ale teď už vyrostly nové generace a ty to snad budou číst úplně jinak.

Ty ses po listopadu 1989 opět vrátila k rozhlasu…

Ano, když už to nebylo možné fyzicky, vracela jsem se tam aspoň v éteru. Díky Tomáši Sedláčkovi, dlouholetému příteli, rozhlasákovi, jsem natočila hodiny a hodiny reportáží pro rozhlas. O Francii, o Bretani, o hřbitově Montparnass, Picassově muzeu, o severní Francii, o Pantheonu, o Katalánsku. To jsem dělala moc ráda, tím jsem se trochu vrátila do světa, který jsem před dvaceti lety opustila.

V roce 1995 jsi pak přebírala za Milana na Pražském hradě medaili Za zásluhy.

Milan už tehdy veřejně nevystupoval. Seděl v hotelu a koukal se na televizi. Já jsem tam potkala spoustu kamarádů. Věra Čáslavská, Marie Málková, Miloš Forman, který mi představil svou novou ženu a chlubil se, že je mladší než jeho synové.

Miloše jsem měla moc ráda. Oni bydleli vedle sebe v Connecticutu: Miloš Forman, Philip Roth a Henry Kissinger. Tedy „vedle sebe“ je trochu relativní. Když jsme byli u Philipa Rotha, tak povídá: „Pojedeme k Formanovi, to je hned vedle,“ což znamenalo, že jsme jeli dalších sto padesát kilometrů. Philip byl báječný, když jsme u něj byli poprvé, tak nás přivítal v obrovském červeném klobouku a já jsem se mu smála a ptám se, co to znamená. A on úplně vážně říkal, že mají velkou zahradu a teď zrovna probíhají lovy na jeleny, tak aby si ho někdo nespletl a nestřílel po něm.

Cestovali jste hodně?

Hlavně pracovně, když se uváděla nějaká knížka. Většinou jsme pak ale vždycky zůstali i pár dní déle. Nejhezčí cesta mého života byla návštěva Izraele. Všechno bylo úplně jiné, než jsem si představovala. Hora Olivetská byl takový malý kopeček, Jordán nevypadal jako Mississippi, ale byl to spíš potůček, ale bylo to nádherný. Milan tam přebíral v roce 1985 Jeruzalémskou cenu a tehdejší starosta, jmenoval se Kolek, nám dal k dispozici auto se šoférem. Toho jsem uplatila, aby nám auto nechal, a my jsme si pak sami jezdili i po Palestině. Tehdy to bylo ještě možné. V Jerichu v nějakém bistříčku si spolu povídáme a přijde majitel a ptá se, jakým jazykem mluvíme. Milan řekl, že česky, a on mu dal takovou herdu do zad, že to je bezvadný, protože Češi jim prodávají zbraně. Pak jsme spali v kibucu, jmenoval se Alfa. Ohromný zážitek. Měli tam všechno, divadelní sál, hudební sál, bazén. Jen tehdy neměli místo na spaní. Tak nám nabídli, že jestli nám to nevadí, můžeme přenocovat v domku, kam dávají umírající. My jsme neměli moc na výběr, tak jsme zůstali a dodneška si pamatuju, že na nočním stolku byla fotka Brandenburské brány, na kterou se před smrtí dívala německá židovka, která tam předchozí den zemřela.

Pak jsme se dostali až ke Galilejskému jezeru, kde jsme poprvé jedli rybu svatého Petra. To je ta ryba, kterou Ježíš přikázal vylovit Šimonovi, tedy Petrovi, a zůstal na ní otisk jeho prstu.

Pamatuju si taky, že v Galilejském jezeře byla zvláštně těžká voda, že se v ní špatně plavalo. Šofér to pak od starosty Kolka schytal, že nás nechal samotné, ale my jsme měli nejkrásnější cestu v životě. Tam myslím taky naposledy poskytl Milan rozhovor do novin. Od té doby už ne.

Uvažovali jste někdy vážně, že byste žili na Islandu, jak se ptala Marie Vodičková?

Měla jsem ráda tři místa, kde bych si uměla představit, že bych mohla žít. Martinik, Island a Korsiku. Ne tu Korsiku u moře, ale v horách. Tam, kde nejsou turisti, ale skuteční Korsičani. Na Islandu už bych kvůli turistům žít nemohla. Kdysi jsme tam jezdili za naším kamarádem a překladatelem Friðrikem Rafnssonem. Vlastně ani nevím, co je na Islandu tak krásné, je to skoro měsíční krajina, nekonečný nic, kde nejsou stromy ani divoká zvířata, jenom ptáci, ale ten zážitek je neprosto nepopsatelný. Lidi jsou úžasní, jídlo je naprosto strašný.

Martinik byl taky kdysi krásný, bydleli jsme vždycky v jedné rybářské vesničce v takových bungalovech a jednou za námi přišel šéf a říká: „Prosim tě, my jsme tady postavili dva nové domečky pro hendikepované lidi, můžeme je pojmenovat Věra a Milan?“

Naši známí z Paříže, které jsme tam posílali, z toho měli vždycky ohromnou srandu a fotili nám to. Teď by se nám takový domečky hodily.

Za ty roky máte ve Francii jistě spoustu přátel.

Bylo jich moc, ale už si je všechny nepamatuju, už jich taky dost odešlo a mrtví stárnou strašně rychle. A teď, jak stárneme my, tak už to taky hodně prořídlo. Zůstali jenom ti nejvěrnější. Alain Finkielkraut, ten za námi chodí každý týden, Lakis Proguidis, který vydává časopis L’Atelier du Roman a nosí mi výborné řecké jogurty, a velvyslanec Petr Drulák mi zase nosí české houstičky. Občas se zastaví Benoît Duteurtre a pár dalších. Ale kdybych mohla jenom otočit prstenem a být doma, tak bych to hned udělala.

Z čeho máš v životě radost?

Teď momentálně z ničeho. Já jsem celoživotní pesimista, který je ale celý život překvapovaný, že to nakonec není tak zlé. Takže bych vlastně měla být šťastná permanentně, což je samozřejmě blbost. A kdy jsem byla šťastná? Když jsem jako dítě ukradla na pouti na Jiřáku štěstíčko — nějakou pitomost v papírku —, a nikdo mne nechytil. Ale opravdu šťastná jsem byla, když jsem recitovala. To byla moje láska, jenže teď musím pořád myslet na verše Viktora Dyka, na to, jakou měl strašnou pravdu v básni o vlasti, kde říká: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“ Tu báseň nesnáším, i když je krásná. Jako by mne tím veršem proklel.

---

Text vyšel v časopise Host 09/2019.