Člověk má štěstí kousek od sebe

Sedím v poloprázdné, pošmourné, až špinavé hotelové místnosti. Umazané okno lze otevřít jen na deset centimetrů a na zdech jsou viditelné stopy po obrazech. Pokojem se mísí vůně vypraného prádla od naproti, ale zároveň někdo pod okny vysypal odpadky. Tento fejeton je psán pod tlakem.

Mé vědomí svírají tři statní mužové. První z nich se ke mně sklání a nutí mě. Řekl jsem pište! Máte poslední možnost! Doslova tenhle ničema prská. Druhý, ač sedí nedaleko, cítím ho až sem. Je celý upocený a mastný. Dříve, nežli promluví, vždy odplivne. Tolik by toho chtěl říct, ale zadrhává. Tudíž už toho naplival dost. Pořád jsem se divil, proč všude visej cedulky Plivat se zakazuje! A to je kvůli vám! Voni vás asi všude moc dobře znají! Nelze si nevzpomenout na skvělého Josefa Švejka. Myšlenky se mi honí kolem stolu a nechtějí zastavit. Je tady ovšem ještě ten třetí muž. Jenom se, kočičko, nadechni a vyslov svá bídná slova! A ať to stojí za to! Hm, tak dík. Hned je mi líp…

Nedivila bych se, pokud mé věty vzbuzují otázky či nepochopení. Dala jsem život svým pocitům, a taky si trochu ulítla. Tímto desátým fejetonem jdeme do finále, a tak mi dovolte se vypsat z dojmů i pojmů, vzpomenout mou cestu a pronést svá poslední slova na závěr. Budu se snažit vybrat gros mých myšlenek.

foto: osobní archiv

Touto dobou, zhruba před rokem, ke startovní čáře přistoupilo mé ochablé fyzično po už několikáté operaci na neurochirurgii. Představme si ho jako takového ochablého chcípáčka v hnědých trenýrkách a sepraném tílku. Hned vedle nastupuje druhý soupeř, představující duševno, IQ, koncentraci. Je to taková nakouslá, zapomenutá hruška v lednici. A je tady výstřel. Moc se těm dvěma nechce, ale běží si. Když už se blíží k cíli, chcípáček zakopává o hrušku. A ta se nám válí. Snaží se odkutálet k cíli, chcípáček se také snaží vší silou postavit. 

A jestli neumřeli, snaží se doteď. 

Vtom to přišlo. Najednou jsem stála před návrhem psát komentáře k dění ve společnosti, kultuře atd. Chvilku jsem přemýšlela, zda na to vůbec mám, ale byla to nabídka, která se neodmítá. Komentář jsem zkomponovala tak, že z toho byl fejeton. A tak jsem se přidala mezi fejetonisty. Žánr mi sedl jako husa na pekáč. Mohla jsem se vrátit v čase, prožít současné vzpomínky, a přitom se dotknout toho, co se mě dotýká, a z výzvy se stala má hrdost.

Jak dlouho může člověk psát své fejetony? Mám toho tolik co říct? Jak dlouho budu čtenáře bavit? Ptala jsem se sama sebe i vesmíru. Ale jo, ještě by to šlo. Odpověděla jsem si a vzpomněla si na kartářku, u které jsem byla před pár dny. Vy jste stará duše, která je na světě po několikáté. No prosím, taková informace, a to jsem jenom sejmula. Máte na světě něco zanechat. Dluhy? Zase jsem se musela smát. Myslím tím knihu, umění, řekla, jako by mě slyšela.

Vesmír měl k tomu také co říct: Konec vodníků v Čechách.

Celý tento zhruba rok byl neotřelý. Běhala jsem po stráních, přitom přemýšlela nad textem i nad životem. Potkala se se zajímavými lidmi, se kterými nás spojuje tolik, a přitom jsme z rozdílných světů. Člověk stále něco hledá, co ho učiní šťastným, a přitom má štěstí kousek od sebe. Jen ho pro oči nevidí. Současně jsem se dozvěděla, že i když si myslím, že nakouslá hruška se chcípáčkem vyhrají zápas, já jsem silnější.

Tato doba je pro mě časem změn a pnutí. Tak nějak se to sešlo jak v pracovním, tak i osobním životě. Něco končí a něco začíná. Doufám, že na co sáhnu, to se ve zlato promění, a jestli ne, tak mi nechoďte pod okny, protože ve vzduchu lítá nesmrtelná rada kartářky Jolandy: Jáj, Bože můj, hoď tam tu sůl na někoho… tam z okna!

Děkuji svým čtenářům, děkuji H7O. Loučím se s grácií posledních slov jistého filmu: A co jsme si upekli, to si také snězme. Ale co jsme si vlastně my sami upekli? Co jsme mohli a co jsme nemohli? Sbohem, všichni moji dobří rodáci. Sbohem, a kdybychom se už neviděli, vyplň se, osude.

Autorka je spisovatelka a vizuální umělkyně.