Zahrada

Na rohu londýnské budovy Butler’s Wharf, která je schovaná hned za Tower Bridge na jižním břehu Temže, najdete modrou plaketu se jménem britského filmového režiséra a umělce Dereka Jarmana. Stojím před ní poslední den londýnského knižního veletrhu, v ruce mám foťák, přestože okolo není co fotit. Odstín plakety připomíná Jarmanův poslední snímek Blue, který znám už téměř nazpaměť, a hlavou mi proto běží úseky dialogů. Jen obrazy chybí. Film totiž žádné nemá — vlastně se obrazům vzpírá. Místo nich sestává z hodinu trvající modré plochy, dialogů a pouličního hluku.

Modrá barva ve filmu není náhodná. V době natáčení Jarman kvůli komplikacím způsobeným experimentálními a neschválenými léky na virus HIV částečně oslepl a viděl právě jen odstíny modré. Blue ale vypráví o docela jiné slepotě. Zmiňuje válku v Bosně a Hercegovině, popisuje fotografie válečných uprchlíků a hrůzu britských nemocničních pokojů během epidemie HIV. Ty ale fotografie ani film nejsou schopny předat, jde totiž o pouhé „peklo obrazů“. Blue je film o životě, o vzdoru skrytém ve zvucích a vjemech, a také o světě, který život překrývá modrým filtrem, který ho dusí.

Přemýšlím, proč pro mě Blue tolik znamená a proč je film ze stejného roku, kdy jsem se narodil, až bolestně současný. Někdy mi připadá, že je současnost jen pokřiveným obrazem minulosti. Třeba když v Česku nedávno neprošlo manželství pro všechny a poslanci jako Jan Síla označovali queer rodiče za devianty a nevědomky papouškovali slova bývalé britské premiérky Margaret Thatcher o indoktrinaci dětí. Také ke mně dnes z novin doléhají podobně násilné fotografie jako k Jarmanovi. Některé z Ukrajiny, jiné z Gazy. Je těžké při pohledu na ně necítit vztek. Snažím se myslet na katalog jedné izraelské literární agentury. Mají v něm hned několik knih palestinských autorů (je prý „důležité poslouchat, co nám druzí chtějí říct“), ale vracím se tak akorát k českým novinám předhánějícím se v nekritickém bojkotu všeho palestinského. Přitom by nám občas všem prospělo druhé na chvíli poslouchat, otevřít oči a nahlédnout za obraz, který nám média nabízejí.

Jenže místo toho je sám zavírám únavou před domem, který ničím nepřipomíná tu ošuntělou zříceninu z doby, kdy tu žil Jarman. Co se stane, když je na chvíli nechám zavřené? Po veletrhu zůstávám ještě několik dnů v Londýně a do sešitu si píšu poznámky k fotografiím míst (především zahrad a parků), s mým partnerem trávíme celé dny v Kew Gardens a na zahradních terasách Barbican Center. Snažíme se zjistit, jestli je v tomto ročním období možné dostat se do zahrady v Monk’s House, kterou Leonard Woolf ještě dlouho po smrti Virginie udržoval v nedalekém Richmondu. Ve svých denících Virginia popisuje Leonardovu neochotu alespoň na chvíli přerušit sázení kosatců, aby si poslechl Hitlerův válečný proslov. „Nepřijdu,“ pronesl tehdy. „Sázím kosatce, a ty tu budou ještě dlouho poté, co on umře.“ Připadám si zrovna tak tvrdohlavě, když odmítám otevřít zprávu s výsledky ruských prezidentských „voleb“.

Zpátky před budovou Butler’s Wharf ale přemýšlím zase nad něčím jiným. Co přesně zůstává po nás? Má vůbec cenu fotit a pamatovat si cihlovou zeď zrekonstruované budovy, ve které Jarman sice bydlel a pracoval, ovšem ani on by si dnes nemohl nájem v centru města dovolit? Vlastně tu ani nestrávil poslední roky svého života. Místo, které je s ním spojené mnohem víc, existuje daleko od turisty zaplněného Londýna, v těsné blízkosti jaderné elektrárny v kentském hrabství, ve městě Dungeness.

„Svatý Derek z Dungeness, poustevník uprostřed divočiny nemoci,“ tak se Jarman tituloval ve své memoárové knize Modern Nature a jeho černá rybářská chatrč se sytě žlutými okny pojmenovaná Prospect Cottage a spolu s ní i okolní zahrada jsou dnes téměř legendární. Mimozemská krajina sahající bez přerušení až k šedivému moři se objevuje i v jeho dřívějším snímku The Garden. Na první pohled vypadá jako nekonečná pustina, jenže mezi kamením a hlodášovými keři najdete i Jarmanovy prapodivné sochy, naplavené dřevo, rezivějící haraburdí, a především divokou výsadbu.

Samotná zahrada vznikla víceméně náhodou. Když Jarman v roce 1991 chatrč bez rozmyslu koupil, první „záhony“ byly spíše pokusy zachránit těch pár strádajících rostlin, které v okolní pustině rostly. To už byl Jarman nemocný a do Dungeness nalil poslední zbytky svého vzdoru. Na zahradách a jejich tvůrcích mě nepřestává fascinovat, že nám mohou připadat jako krásná místa bez významu, přitom jde o nesmlouvavé a radikální pokusy přinést život třeba i do místa, jako je Dungeness.

Zahrada v okolí Prospect Cottage je dnes důkazem Jarmanova boje o život. Podobně jako on bojoval s nemocí, bojovaly i okolní rostliny proti silnému větru a suchu. Chvíli to vypadalo na vyrovnaný souboj, jenže brzy se tato vzájemná rovnováha zvrátila. Zatímco květiny rozkvétaly, Derek chřadl. Nakonec zůstaly jen ony. Zůstaly svému okolí navzdory. Na fotkách z knihy, kterou si z Londýna odvážím, působí Jarman i zahrada docela neutěšeně. Jako poslední záblesky života uprostřed zničené, umírající krajiny.